Opěvovat ho nechci, i když (právě proto, že) jsme si byli před 30 roky hodně blízcí. Byl jsem viceprezidentem Galénovy nadace, vozil jsem ho na akce, navštěvoval doma, spoluzasedal s ním v Malé Duze, byli jsme v jeho Nulté stovce, přátelili jsme se  atd. atd.

Akademie Jaroslava Foglara v příspěvku M. Rosola ze dne 13.9.2022 na Bohousek.cz vyzývá širokou foglarovskou veřejnost, zejména vydavatele: "aby při uvádění jména stínadelského fantoma Širokka používali původní tvar se dvěmi „k“, tedy ŠIROKKO!" S tím, že jde o jasný záměr autora.

Není to dlouho, kdy vyšla publikace s názvem Jestřábova švýcarská dobrodružství. Vydala jí Skautská nadace Jaroslava Foglara. Bohužel nevím, kdo při tvorbě této velice zajímavé knížečky přiložil svou „grafickou ruku“. Na deskách je použito zobrazení švýcarského cestovního dokladu – pasu a to mně silně oslovilo – před grafikem smekám klobouk, byl to super nápad.
Není to také dlouho, kdy v České republice vyšla „kritická“ knížka spisovatelky, feministky Ireny Brežné s názvem „Nevděčná cizinka“. Je to překlad z němčiny.

Přiznám se, že všechny loňské foglarovské novinky jsem nadšeně očekával, nejvíc jsem byl ale zvědavý na komiks Rváčov I od Richarda Fischera a Džiana Babana. Obě dvě jména byla pro mě absolutně neznámá, nicméně různá avíza před vydáním (včetně informací na Bohouškovi) dávala tušit, že zřejmě bude na co se těšit ;-) Komiks o Vontech, desítkách chlapců a dívek, kteří románová Stínadla objevovali v pražských uličkách Starého Města, kdy literární dílo ožilo a začalo si žít vlastním životem. Už jenom proto, že když mi bylo třináct, měl jsem možnost ta dobrodružství tak trochu prožívat, byť už to byla labutí píseň a ozvěna za 80. lety, protože se psala raná devadesátá.

V době, kdy knihy Jaroslava Foglara nevycházely, se dobrodružné příběhy šířily v šedé zóně. Půjčovala se dávná vydání, čile se s nimi obchodovalo na sběratelských burzách. A konečně mnozí příznivci díla, kteří ho chtěli zpřístupnit mladší generaci, přišli s nápadem knihy opisovat či rozmnožovat. Je třeba připomenout, že možnosti reprodukční techniky byly v dobách minulého století značně omezené. Využití strojů se pečlivě hlídalo, stejně jako se evidovaly kopie a výdej ze skladu z papíru. Prakticky jedinými možnostmi až do 70. let bylo opisování formou průklepů na psacím stroji, vzácností byly přístroje zvané ormig nebo cyklostyl (ostatně Jestřáb jejich využití zakomponoval do stínadelské trilogie a sám je využíval při oddílové činnosti a při styku s čtenáři). V osmdesátých letech se začal používat světlotisk (ovšem kopie byly hodně nekvalitní a mizely) a konečně kvalitní fotokopírky na principu xerografie, kdy bylo konečně možné za krátký čas vytvořit velké množství kopií. Z té doby se dodnes zachovala různá samizdatová vydání knih Jaroslava Foglara.

Dnes existuje spousta lidí, kteří se Jaroslavem Foglarem zabývají, kteří bádají, studují ty nejmenší maličkosti z této sféry a rozpitvávají různé nedůležitosti a drobnosti týkající se Jestřába. Někteří to dělají korektně. Jiní, upřednostňující své zviditelnění, mnohdy rozšiřují evidentní nepravdy. Jsou i ti, kteří jdou dokonce až tak daleko že si i trochu něco přimyslí, vyfabulují a hřeje je pocit, že se dostali do ohniska zájmu ostatních – že jsou najednou, aspoň pro okamžik, středem pozornosti všech ostatních foglaristů. Ve foglarovské hemisféře jsou nové objevy většinou přijaty vždy s velkým haló.
O Foglarovi se dodnes napsaly desítky „pojednání“ – o jeho údajné homosexualitě, hrabivosti a dalších jeho negativních vlastnostech.
Také se mnohokrát psalo o vztahu Jestřába k ženám. Jednou z těch žen, která byla Jestřábovi „přisouzena“, byla spisovatelka Lenka Reinerová. V tomto směru mohu poskytnout informace, aby se to konečně a definitivně uvedlo na správnou míru.

Skautská nadace Jaroslava Foglara se rozhodla vydat Deník Jana Tleskače. Bohoušek ovšem zjistil, že se již jeden pravý deník před časem objevil. V této chvíli jsou další informace přísně tajné, ale v pátrání se pokračuje.

Milí čtenáři Bohouška!
V zápisu z červnového kolegia Akademie Jaroslava Foglara jsme Vás informovali o objevu velice úsměvné chybičky v kresleném seriálu Rychlé šípy, kde se panu Fischerovi vloudily do jednoho obrázku hned dvě postavy ježatého Rychlonožky.
AJF se tedy rozhodla vyzkoušet Vaši pozornost a vyzvala Vás k soutěžnímu úkolu - nalezení onoho předmětného okénka.
A nebylo to snadné! Vždyť tato kuriozita unikala pozornosti čtenářů (a zřejmě i obou autorů) téměř 80 let!
Přesto se třem z Vás podařilo druhého Rychlonožku vypátrat.
Gratulovat a zaslat slíbenou drobnou odměnu jsme tak mohli Tomášovi Mikuleckému z Děčína, Františku Čepelákovi z Prahy a Janu Machálkovi z Brna.
A nyní nastal čas seznámit s tímto objevem i Vás ostatní, kteří jste takto úspěšní nebyli.
Tedy si dobře prohlédněte třetí obrázek z příběhu Rychlé šípy na stopě tuláka. Čí že to ježatá hlava vykukuje z pravé části obrázku? :-) Ano, je to on, ten šprýmař a legračník, který si na nás přichystal takovéto úsměvné překvapení!

Ve druhém vydání se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví objemná publikace z nakladatelství Olympia. Kniha Rychlé šípy ve Stínadlech obsahuje kompletní vydání tzv. stínadelské trilogie - tedy původních knih Jaroslava Foglara - Záhady hlavolamu, Stínadel se bouří a Tajemství Velkého vonta s ilustracemi Milana Tesleviče. Pro sběratele a tvůrce bibliografie Jaroslava Foglara tak pokračuje poměrně zamotaná situace. V roce 2005 vyšlo první vydání této knihy. V roce 2012 vyšlo v tomtéž nakladatelství komixové (sešitové) vydání Záhady hlavolamu a Stínadel se bouří s kresbami Marko Čermáka zřejmě z komerčních důvodů pod tím samým názvem (tedy Rychlé šípy ve Stínadlech). Olympii patří ke cti, že druhé vydání knihy (která, aby to bylo ještě složitější, před 25 lety vyšla pod názvem Dobrodružství v temných uličkách s kresbami Marko Čermáka) vydala přesně k 75. výročí vydání prvního příběhu Záhady hlavolamu na stránkách Mladého hlasatele (30. 8. 1940). Nezbývá než doufat, že tato tlustá kniha osloví nejen sběratele, ale hlavně novou generaci dětských čtenářů hledajících romantiku, kamarádství a také nezbytnou trochu dobrodružství.

Ctěné paní a slečny kolegyně akademičky, slovutní páni kolegové akademici, jak jistě víte, stává se rok 2015 rokem oslav 75. výročí vzniku Bratrstva Kočičí pracky.
Vyvstává tak před námi úkol zcela zásadní, to jest stanovení přesného data zrodu této (ne)chvalně známé trojice. Osobně jsem již tuto otázku předjednal s prezidentem Akademie Jaroslava Foglara S. Janovem a bohužel musím konstatovat, že se naše názory rozcházejí. Obecně lze souhlasit s tím, že metodicky jest nutno vycházeti z data prvního vydání daného komiksového příběhu.
Zatímco však kolega akademik Janov tvrdí, že za datum zrodu BKP je možno považovati 8. březen roku 1940, tedy den prvního vydání příběhu "Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu", ve kterém se poprvé objevují postavy pozdějších členů BKP, podobně jako je za den vzniku Rychlých šípů všeobecně považován 17. prosinec 1938, tedy den, kdy poprvé vyšel první příběh kresleného seriálu, tomuto názoru oponuji tím, že tuto paralelu nelze na vznik BKP aplikovat, neboť zatímco u Rychlých šípů je datum jejich vzniku jakožto klubu nejasné (a za datum jejich zrodu tak vlastně uznáváme datum vzniku celého seriálu), u BKP je tomu v zásadě jinak: Zde totiž známe příběh v němž jest Bratrstvo založeno naprosto přesně. Jde o příběh "Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku", v jehož závěru Dlouhé Bidlo památnými slovy zakládá Bratrstvo Kočičí pracky!

Přiznám se, že až do chvíle, než byl z výstavy Po stopách Rychlých šípů ukraden Foglarův ježek v kleci a do okamžiku, než byly ukradeny ježci v kleci z Pavilonu ježků na prvním Memoriálu Jana Tleskače, nepřikládal jsem fenoménu tohoto hlavolamu žádný velký význam. Bylo to pro mě buď literární dobrodružství, které jsem prožíval pod peřinou, nebo klukovská záhada spojená s křivolakými uličkami bůhvíkterých Stínadel.
Definitivním důkazem, že i v dospělosti si mohou lidé hrát a o hlavolamy se zajímat, je pro mě úctyhodná knížka foglarovce Jana Trojana - Roye, kterou před prázdninami pod názvem "Po stopách Foglarova ježka v kleci" vydal vlastním nákladem a to už v druhém upraveném vydání. V posledních dnech jsem měl možnost si ji pečlivě prostudovat a byl jsem velmi překvapen, kolik toho o záhadném hlavolamu nevím. Royova práce však není žádnou suchopárnou knihou, naopak - je víceméně osobním vyznáním oficiálního světového rekordmana ve vyjímání ježka z klece, člověka, který s hlavolamem prožil víceméně celý svůj dosavadní život a současně i výrobce několika jeho různých malosériových variant. Přičemž jeho největšího ježka, jak jsem se dozvěděl, vyjímal dokonce samotný Jaroslav Foglar při autogramiádě v roce 1998. Vlastní historii hlavolamu doplňuje katalog 74 (!) známých variant víceméně sériově vyráběných ježků a historie soutěží ve vyjímání ježka z klece (včetně té novodobé - zde je snad jenom škoda, že není dovedena historie do současnosti, ale jen do roku 2007). V závěru nechybí ani odkazy na použitou literaturu, časopisy a webové stránky.
Neobvyklá kniha jistě potěšila mnoho foglarovců, a pokud ne, tak tedy mě určitě. :-)

V roce 2008 začalo SPJF vydávat tzv. Historické kartičky, rovněž označované jako kartičky "Z historie foglarovského hnutí". Kartičky jsou vždy tištěny na křídovém papíře 90g/m2. Líc má vždy totožný žlutý rámeček, na spodní straně je uveden nápis "Z historie foglarovského hnutí", vpravo je v černém kolečku uvedeno číslo kartičky. Na kartičce je vždy nějaká zajímavost, fotografie, či jiný dokument z foglarovského dění. Na rubu je popis kartičky, znak SPJF, kontaktní údaje na SPJF, autor fotografie či dokumentu, datum tisku ve formě měsíce a rok. U pravého okraje nápis ve vertikální poloze označující název série a číslo kartičky. Zřejmě od kartičky č. 8 je znak SPJF v jiné než černé barvě (u kartičky 8 zelený, 9 a 10 modrý). Jako zajímavost uvádím chybné označení kartičky číslo 3, která je na rubu označená jako číslo 2.
(Pokračování příště.)

Určitý řád do systému kartiček se poprvé podařilo vnést mezi sběratele až v roce 2010, kdy v časopisu Bobří stopa č. 11 v rámci seriálu k výročí Sdružení přátel Jaroslava Foglara byla celá jedna kapitola věnována této problematice. Jde o zatím jediný oficiální text z pera tvůrce kartiček Miloše Vraspíra - Bobra za přispění Marka Poláka - Sharpa. Z materiálu se mj. dozvídáme zásadní podrobnosti o Bobříkovských kartičkách z let 1991 - 1992 (včetně přečíslování z roku 2007), kartičkách Ulčovkách v podobě z let 1992 a následujících (včetně počítačové řady od č. 115). Autoři článku přiznávají, že z důvodu tisku na okrajích jiných tiskovin existuje nespočet variant jednotlivých kartiček (na mezinárodním setkání byly k vidění i kartičky na překližce). Dále informace o propagačních kartičkách (1993 a následující) v různých formátech, variantách a gramážích papírů. K 31.10.2010 bylo vydáno dle článku 87 druhů (!) propagačních kartiček. Stručně jsou zde zmíněny Motivační kartičky, modré kartičky Odkaz Jaroslava Foglara (k roku 2010 - 95 kartiček) a kartičky Historie foglarovského hnutí (v roce 2010 vydáno 14 žlutých kartiček).
Všem sběratelům kartiček doporučujeme uvedený materiál k podrobnému prostudování.