1.
Vůbec poprvé se v
kresleném seriálu Rychlé šípy zmiňuje o kočce
domovník ponurého domu, v jehož nitru měli chlapci klubovnou. Dojde k tomu v příběhu
Rychlé šípy na omylu a na str. 46 souborného vydání. Tento díl, jak víme, uzavírá celkem pět pokračování na téma
luštění „sítě záhad“ a pan domovník tu popadne Červenáčka a Rychlonožku současně za uši a konstatuje: „To křičící dítě byla mňoukavá kočka…“
2.
Dobrá, ale... kdy
kočku jako takovou v seriálu poprvé spatříme?
Nikoli za dlouho! Dochází na to už v příběhu
Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku (str. 66), až tedy s tou výhradou, že
dotyčnou spatříme už mrtvou: na stole.
Je to
bílá Lízinka staré paní Zavadilové a Štětináč mršině už vzápětí uřízne přední tlapku, což ale přímo to nevidíme. Následky?
Následkem této vynechávky tudíž až dodnes ani nevíme, která nožička to byla, jestli pravá anebo levá. Protože však ubohá mrtvá
Líza leží na levém boku, tedy aspoň ve chvíli, když se k ní
chlapec-myšomil přibližuje se svým nožíkem, vsadil bych osobně na pravou pracku. Ano, pravá, právě ta se měla stát oním maskotem (jen měla).
3.
O
magické síle (nejen této) kočičí pracky hovoří poprvé Bohouš, a to už v dopise Dlouhému Bidlu na téže straně (obrázek číslo jedna). Dvakrát o této moci vzápětí mluví i sám Dlouhé Bidlo, pověrčivý, jak víme, "jako stará černoška". Tak. A úplně již naposled pak dotyčnou tlapku spatříme v Rychlonožkově ruce, když ji podá "staré Zavadilce" (těsně předtím unikl jen taktak jedné Štětináčově kryse) a ona mu vcelku poklidně a bez díků oznámí:
„Zahrabu ji k hrobečku ubohé Lízinky, aby měla po smrti klid.“
Jak všichni dobře víme, stala se tato "malebná eskapáda" o vzniku Bratrstva kočičí pracky (publikovaná původně během čtyř týdnů v Mladém hlasateli) i tím vůbec nejpověstnějším využitím kočky v celém Foglarově díle a... A rád bych proto ještě upozornil na (jen možná samozřejmost), že Štětináč Lízinku samozřejmě nezabil a ona podle všeho pošla nějakou "přirozenou" smrtí.
Za pozornost ovšem taky stojí, že prakticky hned po ukončení „kočičí historie“ (onu pracku nalezneme namalovanou také v záhlavích hned tří z pěti jejích epizod) Jaroslav Foglar i vymyslel vůbec první příběh se psem Bublinou.
A není to nakonec i logické?
Zatímco pes symbolizuje obvykle věrnost a zde i vzájemnou oddanost si Rychlých šípů, "pouhá" kočka, byť jistě i milá, jako by naopak značila
celkovou faleš a nemužnost Bratrstva!
4.
Pes i kočka zkrátka dohromady nejdou, tedy když si odmyslíme knihu
Povídání o pejskovi a kočičce (poprvé 1929) od Josefa Čapka (23. 3. 1887 - 24. 4 1945) a publikace jí podobné.
Vidíte, a přesto, že nejdou, v seriálu Rychlé šípy se již vzápětí objevují pohromadě, a to v příběhu
Rychlé šípy maminkám (str. 73), kde se poprvé i dovídáme, že má Jarka Metelka doma kočku.
Tato kočka je už na rozdíl od Lízinky živá (poprvé v seriálu), jest celá černá... a schovává se pod postelí – a kdož ví, zda ne právě postelí Jarkovou.
Bublina ji ale navzdory té ukrývačce zvětří a s pomocí vodítka za sebou strhne Rychlonožku. Zatímco jim kočka věru mistrně uniká mohutným skokem, povalený Rychlonožka se bohužel pokusí vstát... a zdemoluje celé lůžko.
„Tohle složil Rychlonožka,“ ukáže pak vcelku nerozhozený Jarka své sympatické mamince trosky rozhozené postele. Usuzuji z toho, že měl hodné rodiče.
5.
A další kočky?
Vyskytují se! Ale, jak už jistě tušíte, až tam v ponurém činžáku staré Jeremiášky.
Zde také žijí, a to minimálně tři. Černá přitom náleží dotyčné čerchmantské babě a věrně tedy i sedí na jejím stole, když se vedle vaří "kouzelné lektvary“. Podobně to alespoň uzříme klíčovou dírkou v příběhu
Rychlé šípy pozorují Jeremiášku (str. 93).
Není to však vše. Dvě světlé kočky už totiž předtím vystrašily Rychlonožku na chodbě domu, kde je strašpytel zprvu pokládal za „zelená světýlka! Magické kouzlo!“ Přišel na svůj omyl a celé kočičky pak uvidíme na posledním obrázku téhož pokračování
Rychlé šípy v objetí kouzel (str. 92), zatímco onu Jeremiáščinu kočku poprvé spatříme už z pavlače na sedmém obrázku a naposled si jí nejspíš všimnete na babiných zádech vprostřed dílu
Rychlé šípy se prozrazují (str. 94). Tatáž kočka se ovšem vychloubá na pravém rameni staré čarodějky už ve chvílích, kdy tato koncem předchozího pokračování otevírá zloději... A úplně naposledy pak registrujeme její hlavu i během vykládání karet Rychlonožkovi a všimněme si, pěkně prosím, že se přitom kočka nedívá na karty, nýbrž... přímo na chlapce.
Ano, asi jako by jeho přestrojení prokoukla ještě před svou ďábelskou paní!
A co ještě dodat? Že přítomnost kočky v tom příběhu velmi hezky (anebo, chcete-li, umělecky) "vyvažuje" přítomnost Štětináčových krys (v klecích) na posledním obrázku...
6.
Foglar byl navzdory všemu táboření a všem výpravám i knížkám o tom vcelku vzato městský člověk, a tak se v jeho příbězích moc zvířat, pravda, nevyskytuje. První a zároveň i poslední VENKOVSKOU kočku seriálu potkáme až v dílu
Rychlé šípy pomáhají Tondovi Pírků (str. 103) a je to navíc jen nebohý kocourek z hospody, kterého pan hostinský nazývá “Fousáčem“. Na oplátku za Rychlonožkou nechtěně roztříštěné talíře sice nedostane od pána večeři, tu však tatáž „chudinka fousatá“ posléze obdrží od skutečného pachatele Rychlonožky. Malíř Jan Fischer nás však na úplně posledním obrázku příběhu poněkud lenivě seznámí už pouze s kocourovou vousatou hlavou.
Další významnou roli získala pak kočka až v příbězích
Rychlé šípy pronásledují Bambuse a
Rychlé šípy zachraňují kočku (str. 117 a 118). A jakou? Bratrstvo kočičí pracky zde zachrání před Rychlými šípy tlustého chlapce, který mu na oplátku poví o černé kočce s bílými tlapkami, „kterou sháníte jako talisman“. Šípy zvěst zaslechnou a Bratrstvo sledují – ještě téhož dne večer. Dobře dělají! Bidlo, Štětináč a Bohouš se totiž tentokrát chystají němou tvář i zabít a...
Poprvé dotyčnou kočku spatříme v záři úplňku na střeše jedné z kůlen.
„Tumáš myšku! Koukej, myška!“ láká ji bodře, ale záludně mizerný Štětináč, zvíře se však nahoře pouze podezíravě nahrbí - a jinak se ani nehne.
Bratrstvo kočičí pracky za ním tedy leze po žebříku až na střechu, odkud kočka pohodově seskočí na jinou, nižší stříšku. Místní domovník zároveň odstaví potenciálním vrahům zvířete žebřík. Příběh dnes existuje ve dvou kresebných verzích a můžeme tedy proto konstatovat, že si "foglarovskou kočku" vedle Fischera postupně vyzkoušeli nakreslit i Václav Junek a Marko Čermák.
7.
A co tedy dál?
Dlouho vládlo ticho na "kočičí" pěšině, nicméně v dílu
Rychlé šípy pomáhají starým lidem (str. 232) se nám kočka poprvé dostala i do záhlaví a zcela hlavní role (i zaživa).
Spadla totiž na římsu nad prvním patrem jednoho činžovního domu a kupodivu se z této římsy neodvažovala seskočit dolů na ulici. Došlo k záchranné akci, zůstává ovšem do jisté míry otázkou, proč vlastně Rychlé šípy nezaťukaly na dveře bytu o patro níž, tedy toho, na
horní římse jehož okna kočka seděla, a proč ji (kupříkladu) nenechaly seskočit do nějaké krabice, kterou by až těsně pod římsu... prostě zdvihli.
Je to otázka a věc dnes vidím tak, že buď majitel onoho bytu nebyl tenkrát zrovna doma, anebo místnosti dejme tomu náležely té povahově horší ze dvou sousedek na čtvrtém obrázku. „Kdyby se ta ženská starala radši o ňáký dítě než o kočku!“ říká zde, jak si vzpomínáme, starší z dam.
„Ale prosím vás, taková stará osoba se nepostará už ani o sebe!“ odpovídá ta mladší.
8.
Tak či tak, Rychlé šípy už každopádně pracují "shora" a
Micce prostě spouštějí její vlastní bedničku – i s miskou mléka. Všimněme si však, že dole - vedle průjezdu - najednou přibyly dvě římsy a snad i okna. Akce, jak nám dochází, tím pádem probíhá
až ve třetím patře.
Nebo ne. Hodno diskuse!
Každopádně však... „Buéénos Aires, kabaléros, čili česky: chytré hlavy se neztratí!“ loučí se dole se shromážděným českým lidem Rychlonožka a nelze nedodat, že spouštění krabičky nám i trochu připomíná (pozdější) "komunikaci" s Jindrou Hojerem, který jednou měl domácí vězení (v příběhu
Rychlé šípy ztrácejí člena, str. 302)! Ale, ježkovy oči, to sem nepleťme! A konstatujme jenom, že onou akcí v činžáku Foglarovi jeho „kočičí nápady“ i došly, což nám ale nikterak nevadí.
Koneckonců, těch "psích kusů" alias nápadů měl dost, jak nám už připomněl i jeden loňský článek...
Ukázka kresby Marko Čermáka převzata ze souborného vydání kreslených příběhů Rychlých šípů, vydalo nakladatelství Olympia, 1998.