Halo, halo! Zde vám přinášíme slíbenou novinku, totiž pokyny a pravidla pro zakládání KLUBŮ MLADÉHO HLASATELE.

Před 20 lety odešel Jaroslav Foglar.
(6. července 1907 – 23. ledna 1999)

Před 80 lety - 17. 12. 1938 – se na cestu vydaly Rychlé šípy...

Je tomu plných padesát let, co si Marko Čermák na svoji romantickou stezku přibral kreslířské náčiní, aby pro nás nezaměnitelně vyzdoboval příběhy plné dobrodružství.
A hned ten první příběh nebyl vůbec ledajaký – bylo to první pokračování Rychlých šípů po dvaceti letech. Obnovený časopis Skaut Junák ve svém listopadovém dvojčísle 5-6 v roce 1968 otiskl "Rychlé šípy pomáhají starým lidem" a uvedl: "Záhady přestávají být záhadami – Rychlé šípy tedy nestárnou. Padesát, sto, stopadesát pokračování? Odpověď dá Jaroslav Foglar a Marko Čermák." Dali ji, byť o něco později (a v jiném časopise), protože Jaroslav Foglar pro nával práce nestíhal zpracovat nové scénáře Rychlých šípů.
Marko Čermák zatím začal kreslit pro Skauta Junáka svůj vlastní seriál Psáno na březové kůře, později tamtéž podle scénáře Nema a Ouše (Jiří Hromádko a Bohumil Kolář) Družinu Čápů.
Nakonec se všichni dočkali i toužebně očekávaných nových Rychlých šípů ve stejnojmenném časopise.
Během půl století Marko Čermák vytvořil stovky pokračování řady kreslených seriálů, stovky knižních a časopiseckých ilustrací, mapy, pohledy, kalendáře, zpěvníky, plakáty, kresby na obaly zvukových či obrazových nosičů, akvarely... ... ..., ale také třeba poštovní známku.
Za tu padesát let dlouhou nepřetržitou cestu plnou dobrodružství, romantiky a kamarádství lemovanou umem patří Markovi vděčný dík!

Září roku 1964 není jen přirozeným počátkem nového oddílového období po prázdninách, ale také výrazným mezníkem v osobním či spíše pracovním životě Jaroslava Foglara. Po deseti letech ukončil zaměstnání v internátě a odešel pracovat na "volnou nohu". "Slibuji si od této změny více času pro oddíl,"... vpisuje na úvodní stránku oddílové kroniky. A hned plánuje a promýšlí – mezi jiným potřebný nábor nováčků. A s tím související potřebu nějakého zajímavého a lákavého pojmenování oddílu fungujícího v tu dobu jako "oddíl mladých turistů" pod Tělovýchovnou jednotou Radlice.
Zápis v oddílové kronice ze soboty 17. října 1964 oznamuje:

Dnes završí Bohoušek osmnáct let svého bytí a těší ho společné sdílení foglarovského světa spolu se svými čtenáři.
Váží si dlouhodobé čtenářské přízně i nápadů a připomínek a děkuje za ně.
I nadále se bude snažit dělat to, co si předsevzal 30. srpna 2000.
A tak tedy vzhůru na další cesty za informacemi...

Nad tennisovými hřišti pomalu hasl den...
Ne, tentokrát to bylo trochu jinak. Bylo krátce před půlnocí 15. listopadu 2017, kdy jsme stáli u vchodu do žižkovského činžovního domu v Křišťanově ulici 18, v místech, kudy chodil domů Jestřáb téměř 14 let, než byl dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Podařilo se nám zde v tuto pozdní nezvyklou noční hodinu náhodně potkat jednu obyvatelku zdejšího domu, se kterou jsme krátce rozprávěli o Jestřábově bytě a o pamětní desce, která by se zde prý měla v nejbližší době objevit. Tímto okamžikem se zvolna uzavíralo naše jubilejní výroční setkání. Vždyť 30. srpna 2017 uplynulo už sedmnáct let od oficiálního spuštění Bohouška - foglarovského magazínu, který vám všem přináší zpravodajství, informace, postřehy, příběhy a fotografie týkající se nejen života a díla Jaroslava Foglara, ale i dalších souvisejících témat.
Večer jsme zahájili v podstatě "pracovně". Vyzbrojeni fotoaparáty, redakčními bloky, mobily a kamerami jsme se pro vás, čtenáře Bohouška, snažili zachytit vše podstatné z komponovaného večera Let Jestřába k 110. výročí narození Jaroslava Foglara, který pořádala Akademie Jaroslava Foglara v Informačním centru Prahy 3. Podařil se nám přitom husarský kousek. Velkou část večera jsme i přes technické potíže (pořad probíhal v podzemní galerii, kde nebyla wi-fi) vysílali on-line na internetu, šlo tedy o historicky první přímý přenos z foglarovské akce.

A budeme se jmenovat Strážci černých lesů





Dva a půl roku po 8. květnu 1937, kdy spisovatel a redaktor Jaroslav Foglar v dětském týdeníku Mladý hlasatel vydávaném od roku 1935 v nakladatelství Melantrich vyhlásil čtenářské kluby Mladého hlasatele, přibývá mezi tyto kluby jeden, jehož osud se, nikoliv vlastním rozhodnutím - o dalších dva a půl roku později - naplnil tím nejtragičtějším způsobem.
Klub Strážci černých lesů z Lidic.

Halo, halo! Zde vám přinášíme slíbenou novinku, totiž pokyny a pravidla pro zakládání KLUBŮ MLADÉHO HLASATELE. Tak těmito slovy se začala odvíjet slavná historie čtenářských klubů založených Jaroslavem Foglarem.

3. III. 39 na židličce na Kleovce v zákoutí, PÁTEK
sucho, jaro, vůně, slunce hřeje a všechno voní….

Pokud patříte ke čtenářům-pamětníkům a časopis ABC pravidelně nesledujete, pak vám možná uniklo, že má v lednu významné jubileum! Ano, právě před šedesáti roky v lednu 1957 (podle tiráže 20. ledna – pozn. red.) vyšlo první číslo nového časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Žádná velká reklama nebo propagace se tenkrát nekonala. Jen pár letáčků a oznámení na školy. Sotvakdo si dovedl představit, jak bude takový časopis vypadat. Komu bude určen, napovídal už sám předlouhý název. Klukům a děvčatům, které zajímá příroda a technika nebo i věda. Že z toho nakonec zůstane jen to ABC, nebo kamarádské Ábíčko či (moravské a slovenské) Ábécečko, bylo nasnadě. A tak se také stalo.
Už první číslo ABC zmizelo z prodejen tisku během pár dnů, v Praze dokonce za několik hodin! Start nového měsíčníku se tedy povedl, přesto se tehdy nedalo předpokládat, že se časopis dožije šedesátky a stane se druhým českým nejstarším časopisem pro děti. (Tím prvním je totiž Mateřídouška, jejíž první číslo vyšlo už v roce 1945 – pozn. autora)
Ábíčko za ta léta prošlo mnoha změnami.

30. srpna 2016 uplynulo už šestnáct let od oficiálního spuštění Bohouška - foglarovského magazínu, který vám všem přináší zpravodajství, informace, postřehy, příběhy a fotografie týkající se nejen života a díla Jaroslava Foglara ale i dalších souvisejících témat. V této poněkud hektické době, kdy se různé srazy a setkání konají převážně ve virtuálním světě je o to hezčí se sejít osobně, povykládat, vyměnit postřehy a názory nejen k vydaným článkům, ale také hledat vizi pro budoucnost foglarovského zpravodaje. Letos se nám ono setkání podařilo v pondělí 17. října. Setkali jsme se na Františku a bilancovali jsme ve španělské restauraci La Casa Blu nedaleko uličky, kde se hrají legendární Vracenky. Těší nás váš zájem, komentáře, příspěvky. Slibujeme, že nepolevíme a v naší práci budeme pokračovat dál, co nám budou síly stačit :-)

Alpín, Best, Krizmen

Dvojka potřebovala ten slavný závod vyhrát!

S tím jsme šli do "boje o první místo" jako členové závodní hlídky na sklonku léta 1946 a stejně to vidím i dnes, po 70ti létech.

První roky po druhé světové válce byly totiž pro Dvojku plné protikladů a dilemat. Návrat svobody přinesl zlatou éru českého skautingu a jeho nečekaně prudký rozvoj. Na to Dvojka připravena byla, vždyť prošla pod různým krytím celou okupací a měla mimořádně zkušené vedení, svou vlastní organizační mikrokulturu a pevně stmelený kolektiv. Po okupaci se dostala rázem na výsluní, díky jménu Jaroslava Foglara Jestřába se stala nejviditelnějším a nejvíce obdivovaným oddílem Junáka a její příklad se nesporně zasloužil o rozvoj celého skautského hnutí v poválečném Československu.

O mimořádné přitažlivosti Dvojky pro kluky mezi 11-15 roky mohu mluvit z vlastních zkušeností. Není tajemstvím, že na Dvojku se "stála fronta" i za okupace, když ještě fungovala skrytě jako klub českých turistů. Tu frontu jsem si jako kluk vystál. V "podzemní" Dvojce bylo několik mých spolužáků a kamarádů z dětství, kteří se svými aktivitami v kolektivu vedeném Foglarem sice veřejně nechlubili, avšak také před kamarády netajili. Do Dvojky mne však přivedli teprve po válce, na jaře 1945, když se naráz nabíral větší počet nových členů před Táborem svobody ve Sluneční zátoce.

18. srpna 1916

41. DEN

Hlídka mi uběhla báječně, neboť starší Motyčka se mnou hlídal a tak bavili jsme se až do pěti hodin. Potom vzbudil jsem Žižku a šel spat. Brzy mě však probudili, neboť chtěli jsme býti na Lipnici o desáté hodině. Vyrazili jsme s panem Arnimem; pan profesor šel o něco dříve. Nebe bylo zatažené a shůry padal onen nekonečný déšť malých kapek.

NA POSLEDNÍ HLÍDCE

Seděl jsem u hasnoucího ohně, jenž probleskoval jen chvílemi zpod hustého popelového povlaku. Nad hlavou tiše šuměly mi větve a setřásaly smutně neviditelné krůpěje, melancholicky pleskající o rozvlhlou lesní prsť.
Byla ještě tma a ráno dalo se jen tušit v těch hlubinách rozplakaného lesa. Nade mnou plula oblaka. Těžká, beznadějná.
Dumal jsem u posledního našeho táborového ohně na poslední své táborové hlídce. Necítil jsem chladu, jen přítomnost čehosi smutného – rozloučení. Tábor přede mnou, zahalený v noční mlhu, spal. Ležela tu práce šesti neděl, výsledek namáhání a vytrvalosti a potom radostné sídlo junáctví. Co dojmů bylo ztajeno v těch stromech velikánech, v jejichž stínu krčily se naše domečky. O kolika zdrojích radosti šeptal potůček, tiše zurčící kolem snícího tábora! Zítra touto dobou bude již tu pusto a les bude šelestiti nad troskami bývalého tábora.
Jak velice změnil jsem se od svého příchodu!
Vidím se, tesknícího nováčka, rozmrzelého namáhavou prací a prvními nezdary a strastmi. S úsměvem na rety vzcházejí mi vzpomínky na první táborové dny. Byl jsem tehdy nezkušený a neotužilý a prvotní mé nadšení a horlivost uhasínaly, jakmile narazily na tvrdou, trvalou práci.
Nezbytnost opatřiti si potraviny, vybudovati tábor vzdorující bouřím a přívalům hnala nás všechny k dílu. Vůdce pracoval svorně s námi, ale podmínek tuhých nám neulehčoval. Naopak rozkaz použíti na místě prken při stavbách stromků, jež bylo nám v houštinách káceti a zpracovati, znamenalo nový kus práce. Někdy unaven vzpomínal jsem s lítostí na domov, zvláště když stálý déšť a zachmuřená obloha sklíčila nás nováčky tomu nezvyklé.
Co mě však drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Nedal jsem znáti na sobě pocitů, jež mnou tehdy prochvívaly. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním. A hrdost tato pomáhala mi přemoci zženštilost. Tak vzpomínal jsem na své začátky skautování a cítil přitom hřejivou radost z klidného vědomí své dnešní zdatnosti.

Každý čtvrtek novou knihu! Tohle heslo znal v době komunistického Československa každý čtenář. A právě ve čtvrtek 9. září 1965 čtenáři a příznivci knih slavili. Po dlouhých osmnácti letech vyšla nová foglarovka! Brněnské nakladatelství BLOK vydalo Tajemnou Řásnovku. Mnozí čtenáři, kteří netušili, co že to vlastně Řásnovka je, si jistě představovali, že Jaroslav Foglar je zavede do továrny na zpracování řas :-), leč potom hltali stránku za stránkou příběhu o klukovské partě, tajemné čtvrti a Fan-Tanu, té báječné deskové hře, kterou vymyslel Tonda Menčík, který ještě nedohotovenou hru ukázal svému kamarádovi Hřivnasovi... Boj o uznání autorství Fan-Tanu je jen jednou dějovou linií příběhů z tajuplné čtvrti Řásnovka.
Tajemná Řásnovka v tom památném pětašedesátém roce odstartovala další sérii vydávání foglarovek (mimochodem v témže roce vyšel Jestřábův článek - "Proč nejsou vydávány mé knihy?" a byl přijat do Svazu čs. spisovatelů), náklad 12 tisíc výtisků byl rychle rozprodán, zájem byl i o další vydání (1970, 1990, 1994, 1997, 1999 a 2006), kniha se dočkala i vydání v polštině (Klub Heńka Sochora, 1968).