Vzpomínky na Foglara získával Jiří Trávníček (v rámci vzpomínek ostatních)

Literární badatel Jiří Trávníček vyzpovídal před pár roky za pomoci dotazníků třiatřicet autorů, kritiků, knihkupců, knihovníků a lidí i některých dalších profesí. Ty rozhovory dal dohromady pod titulem Knihy a jejich lidé (Host, Brno 2013) a jistě to nevím, ale třeba ho překvapilo, kolik z oslovených v dětství četlo taktéž díla Jaroslava Foglara a kolika ulpěl v duši navždycky poté, co v srdcích bušících navodil sice možná neurčitý, ale dozajista nikým-ničím nenahraditelný životní pocit.
A poté, co své čtenáře mimovolně naučil některým charakteristickým postojům k světu. Poté, co je infikoval svým viděním. Knihy a jejich lidé vyšly už předloni, avšak jejich foglarovského aspektu si ještě letos nemohla nepovšimnout také recenzentka Blanka Kostřivová ve Tvaru 3/2015 (5. února) – a nemohla jinak, než věnovat foglarovkám rovnou odstavec, celý jeden odstavec ze šesti ve své recenzi. I když (a abych nepřeháněl)...
Ano, Foglarovy „úrovně“ přece dosáhl ještě jeden autor, a to Verne, zatímco (rovněž hojně vzpomínaný) Karl May šlape indiánskou stezkou až v těsném závěsu. Pouze výraznější přítomnosti řady dalších borců typu Arthura Ransoma se Trávníčkovu vzorku nedostalo a nelze si navíc nevšimnout, nakolik to byl právě Foglar, koho vstřebávaly generace „napříč“.
„Poměrně dlouho jsem četl foglarovky a mayovky,“ přiznává se i seriózní nakladatel Filip Tomáš (nar. 1977), ale zrovna tak víc než osmdesátiletý knihovník a vysokoškolský pedagog z Kolína Ladislav Kurka (nar. 1933). Ten prý čte Rychlé šípy ještě dnes, zvlášť pokud ochuraví. „Četbu Dostojevského jsem kompenzoval četbou Jaroslava Foglara, a tak moje hlavní dvě knížky byly Hoši od Bobří řeky a Chata v jezerní kotlině,“ vzpomíná na dětství. „Ty se mi strašně líbily a přečetl jsem je x-krát, už v té době.“ V šedesátých letech se navíc ocitl v redakční radě časopisu Junák a s Foglarem se tu prvně mohl setkal osobně.
Redaktorka nakladatelství Host Dana Blatná vzpomíná zas, že se k foglarovkám dostala přes tatínkovu kolegyni z knihovnické školy, která měla doma také to, co zrovna nesmělo být v knihovnách. „A Rychlé šípy si prohlížím ráda doposud.“
Ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák pak říká: „Jedním z autorů, kterého jsem měl přečteného skoro celého, byl Foglar.“ A spolumajitel nakladatelství Cykloknihy Jiří Říha konstatuje s nadšením: „Na Foglarovi jsem vyrůstal! Doslova jsem ho hltal. Příhody stejně starých kluků z jeho knih pro mě byly něčím fantastickým.“
Ale taky si vybaví, jak se na střední škole ocitl na besedě s autory Svazu spisovatelů, kde se do Foglara krutě naváželi. „Že prý to není nijak hodnotná literatura a že se to nezajímá o sociální otázku rodičů těch dětí. To bylo tak v roce 1973 nebo 1974. Já vůbec nechápal, o čem mluví, a byl jsem na ně hrozně naštvanej. Foglar pro mě byla modla a oni se jí dotkli.“
Knihovnice Hana Hanáčková četla Hochy od Bobří řeky poprvé slovensky a zcela jí s tou řečí splynuli. A dnes? V Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti je prý Foglar „stále živý“, což je podníceno též tím, že Slovácké divadlo hraje hru Rychlé šípy. „Ta inscenace je velice populární a děti, které ji zhlédnou, pátrají dál...“
Překladatelka, vysokoškolská pedagožka a redaktorka Jovanka Šotolová četla zas Foglara tak trochu navzdory otci Jiřímu Šotolovi, který ho v jejích rukou prý neviděl rád, a na foglarovky vzpomíná v dobrém také básník a literární teoretik Michal Jareš, překladatel Václav Burian, antikvář Petr Bouda či obchodní ředitel Albatrosu Josef Žák. Přes hranice je navíc i pašoval, jak zvíme, také ředitel známé knižní sítě Jan Kanzelsberger. Ale dokonce i (původně samizdatový) básník s kytarou Jiří Hásek Krchovský (nar. 1960), autor věru ne přesmoc dětských děl Mladost – Radost... (1978-1981, knižně 2005), Jarní elegie (1982) a Poslední jaro (1983-1984) zavzpomínal dík Trávníčkovi na konec let šedesátých jako na časy, kdy Foglarem „plně žil“ a vše od něj opakovaně pročítal, aby vzápětí konal divy pravého udatenství. „V sedmdesátých jsem pak chodil do turisticko-vodáckého oddílu, což byl takový maskovaný skaut pod Spartou Praha, a jednu dobu jsem byl rychlošípák se vším všudy – s deníky, s konáním dobrých skutků, s modrým životem. Třeba jsem držel dveře v samoobsluze a tím mi naskakovali lidi jak v turniketu. Tolik dobrých skutků! A vydával jsem se do staré Prahy, kde jsem chtěl zakoušet různé situace nebo se vžívat do smyšlených rolí.“
Už předtím se ovšem považoval i jenom sám za celý oddíl, jak aspoň Trávníčkovi tvrdí, a nejen, že konal ony divy udatenství a činy v rámci kolonek Modrého života, ale prahl i po klubovně.
Ať už to nakonec bylo, jak chtělo, tak se tahle Trávníčkova knížka rozhodně stává i dalším, i když méně nápadným přínosem foglarologii.