Vladimír Pechar - Pluto: Jestřáb odešel, ale přesto zůstal s námi (Foglar a já)

Sotva jsem se jako dítě naučil číst, potkal jsem se po výtečných knihách Ferdy mravence a poněkud dementním časopisem Srdíčko s něčím, co pak na dlouhá desetiletí poznamenalo můj život. Kamarád mi půjčil svůj poklad a jak jsem pak zjistil, sledoval tím jasný cíl: chtěl si mě napsat do úvodního listu této knihy jako kamráda, se kterým loví bobříky. A tím je tedy ujasněno, že to byli Foglarovi „Hoši od Bobří řeky“, kteří mi měli trochu pozměnit dětský i pozdnější svět. Že je to bible každého správného kluka, jsem tehdy ještě nevěděl, ale silný zážitek jsem měl už při prvním čtení, stejně jako podruhé, když jsem „Hochy“ dostal k svátku jako nejvzácnější dárek. To mi bylo deset let a jak mám poznamenáno na oné citované úvodní stránce, dočetl jsem ji stejného dne, kdy jsem ji začal číst.
Od té doby jsem Rikitana a jeho hochy sledoval v jejich příbězích několikrát a věřím, že v kolotoči života ještě najdu čas, zastavit se u nich v Bobří hrázi, postát u ohně ve Sluneční zátoce i prožít vánoční nadílku nad kronikou, do níž bych tak rád napsal Rikitanovi, co pro mne udělal.
Pak následovaly všechny ty další foglarovky o omráčily mě noví hrdinové – Petr Solnar v „Boji o první místo“ a zejména Pavel s Ludvou v „Chatě v Jezerní kotlině“. Podvědomě jsem cítil, že tohle všechno není jen vykonstruované pro senzacechtivé polykače fantastických rodokapsových dobrodružství. Že to chce jen vidět a naslouchat. Čemu? Asi vlastnímu mládí, tomu ještě předšrámkovskému, mládí, které hledá a umí-li vítězit samo nad sebou, vítězí i v životě.
Sžíval jsem se s postavami Foglarových knih, bál se o ně, odsuzoval s nimi neschopnost nanicovatých kluků, které měl autor v takové nelásce.
Pak tu byla ještě nedostižná pětice Rychlých šípů, které jsem se snažil kopírovat v klubech – hlasatelských i později vpředovských. Mirek byl ovšem pro mne příliš vzorový, Rychlonožka zase moc bujarý – a tak jsem se vžíval do role Jarky Metelky, přitažlivějšího a vlastně bližšího a bytostnějšího. Trnul jsem nad kousky Rychlých šípů, fandil těm pěti neobyčejně obyčejným hrdinům, jásal nad jejich vítězstvími a legráckami.
To všechno byl můj malý svět, v němž jsem se snažil docílit dokonalosti svých hrdinů. Poctivě jsem několikrát lovil všech třináct bobříků a dodnes hrdě schovávám vyřezané barevné knoflíky, jež se mi jednou skutečně podařilo ulovit – i s tím bílým, nejtěžším.
A pak po desetiletích jsem se svým spisovatelem potkal. Napřed nesměle, kdy jsme se v dopisech oslovovali „vážený pane“, později skautskými přezdívkami a přátelsky. Malý byt Jaroslava Foglara a jeho stařičké maminky v korunní ulici byl pro mne posvátným, protože tady se rodilo něco neobyčejného.
Poznal jsem autorovy myšlenkové pochody, jeho fantastický, ale přesto reálný svět, jeho pracovitost a vitalitu. rád jsem přivítal výzvu k určité spolupráci a postupně pro něho a jeho přátele vyrobil řadu výtvarných prací, něco článků a reportáží a na závěr i to, v čem jsem našel vyvrcholení naší vzájemné spolupráce.
To už byl Jestřáb na svém nedobrovolném dlouhodobém pobytu v krčské nemocnici, kam jsem jej chodíval navštěvovat do jeho malého pokojíku. Zdravotně na tom byl už hodně špatně, ale duch jeho knih tam byl s ním. Povídali jsme si někdy o obyčejných věcech, někdy jsme se dohadovali o poslání jeho díla i o tom, co by dnešní mládí měli číst. Foglar měl svoje vyhraněné představy a je škoda, že už pro nevalný zdravotní stav nemohl dokončit to, co měl promyšleno. Hlavně jeho nemocné oči mu bránily, aby mohl intenzivně psát. psát o tom, co zažil, co vymyslel po desítkách let práce s mladými a jak to chtěl novým mladým předestřít i nyní.
V závěru jeho života jsem dostal za úkol udělat pro uctění Jaroslava Foglara důstojný památník. Navrhl jsem monument, který dnes stojí v jeho slavné Sluneční zátoce na Sázavě. Žulový blok jsem doplnil bronzovou Jestřábovou portrétní plastikou, jeho typickým totemem Hochů od Bobří řeky a strohou textovou deskou. Když pak Jestřáb osobně přijel 5. července 1997 při oslavě devadesátých narozenin na odhalení svého památníku, bylo to zjevení legendy.
Mnohé námitky o nadbytečnosti zdůrazňování kultu jeho osobnosti jsem musel odbývat již při práci na výtvarném zpracování svého návrhu podtržením, že Foglar skutečně už za života kultem je. Ano, byl kultem osobnosti, ale v tom nejsprávnějším a nejkladnějším slova smyslu. Takových kultů by bylo zapotřebí v našem světě víc. Jsem rtád, že jsem nepovolil v prosazení tak velké myšlenky a že ani Jestřáb nakonec proti tomu uctění nebyl. Jeho život a jeho velká práce tak byly ohodnoceny všemi, kteří pochopili velké zásluhy o nalezení úspěšné cesty dětí k lepšímu a plnějšímu životu.
Rád jsem Jestřábovi pomáhal, udělal jsem pro něj i pro jeho obdivovatele a přátele řadu odznaků, medailí, plaket, nejrůznějších výtvarných návrhů, fotografií či kreseb. On se mi za to odvděčil po svém – moje jméno propůjčil jedné z klukovských postav v příběhu „Rychlé šípy unikají potupě“. Jsem mu za to dodnes vděčný.
Jaroslav Foglar mě oslovil v útlém dětství a pomohl mi to dětství přežívat dodnes, do věku seniorského. Chtěl bych mu za to púoděkovat, alespoň touto malou vzpomínkou.
Díky, velké díky, Jestřábe.

Vladimír Pechar – Pluto
22. dubna 2002