Adéla Vožechová: Foglar a já

Kdybych měla říct, zda Jaroslav Foglar nějak ovlivnil můj život, tak určitě ano. Myslím, že dost výrazně. Vlastně si ani nedokážu dost dobře představit, kde a čím bych teď byla, kdyby Jestřába vůbec nebylo. Nejspíš bych žila jedním z těch stovek a stovek všedních šedých životů, zajímala bych se o všechno a o nic. Vidím to sama na svých spolužácích. Ale vždyť já vlastně tak žila taky. Docela dlouhou dobu. Až teprve ve věku, kdy ostatní na foglarovské zájmy spíše zapomínají, nezdají se jim už moderní, mě to všechno chytlo. Vzpomínám si na to docela přesně.
V deváté třídě po Vánocích jsem ležela doma nemocná. Hrozně jsem se nudila, četla vše, co mi přišlo pod ruku. A když už opravdu nebylo co, sáhla jsem po foglarovce, která by jinak určitě dál ležela v poličce a klesal by na ni prach. Možná to byla náhoda nebo možná to byl osud. Kdoví. Jisté ale je, že v ten okamžik se směr mého života prudce otočil někam docela jinam a začal nabírat rychlé obrátky.
Pomalu ale jistě jsem louskala první řádky knihy a netušila, že je to vlastně klíč, kterým otvírám dvířka do kouzelného světa. Foglarovského světa plného dobrodružství, romantiky, zapadajícího slunce a naděje na lepší zítřky. "Pojď se mnou tam, kde je nebe vysoké a modré." Ne každému se podaří tento klíč nalézt, ale já byla jedním z těch šťastlivců. Někdy se bojím, že ho ztratím, tak jako časem někteří, a tak jsem ho schovala do svého srdce. Snad se ty dvířka přede mnou nikdy nepřibouchnou.
A od té doby to šlo se mnou "z kopce" . Stala jsem se něco jako závislou na všem foglarovském, zálesáckém či skautském. Hledala jsem všude, v knihovně, na internetu, okolo sebe. Hledala jsem foglarovské věci i kamarády, ale nikdo nikde. Připadala jsem si jako tonoucí v rozbouřeném moři moderní uspěchané doby. Chtěla mě vtáhnout kamsi do svých hlubin, ale naštěstí se poblíž z mlhy najednou vynořil ostrůvek.Docela maličký, ale pevná zem pod nohama to byla. Ten ostrůvek se jmenoval SPJF, nebo vlastně Foglarovský svět.
A najednou toho bylo tolik nového, neznámého. Poznala jsem, že nejsem sama samotinká, ale těch zachráněných trosečníků je mnohem víc. Zatímco mí vrstevníci "machři deváťáci" chodili na diskotéky a učili se kouřit, já hltala další a další knížky, "lítala po lesích" a lovila bobříky.
Od té doby sice už uplynuly skoro dva roky, ale myslím, že se vlastně nic nezměnilo. Nebo možná ano, ale to podstatné zůstalo stejné: můj Foglarovský svět . Dál pomalu krůček za krůčkem pronikám do jeho hlubin a nacházím vždy něco nového a zajímavého. Dál s tlukotem srdce přebíhám Rozdělovací třídu, dál trpělivě vybarvuji políčka Modrého života a těším se, až přijde duben.
Jestřábovi vděčím za svá "malá velká" dobrodružství , dobré kamarády, smysluplně prožitý čas, nabitý vždy něčím zajímavým. Vděčím mu za to, že mi otevřel oči. Díky němu jsem snad, doufám, lepším člověkem. Možná se trochu liším od většiny lidí okolo sebe, ale jako oni bych být nechtěla. Co víc říct, snad jen: "Jestřábe, díky!

Adéla Vožechová - Áďa
listopad 2001

Můj názor na foglarovky (nevím, jestli to zařadit k "Foglar a já" ) : Tyto knížky mají zvláštní schopnost vtáhnout čtenáře do děje, těžko se od nich jen tak odtrhává, protože člověk prostě musí vědět, jak to je dál. Alespoň já jsem při čtení měla pocit, že jsem tam uvnitř toho příběhu. Jakmile jsem knížku na chvíli zavřela, přepadla mě obrovská chuť něco dělat, vyběhnout tam ven, do ulic, kde určitě na každém rohu "rokují hloučky chlapců a děvčat", kde se i v úplně obyčejném dni dá prožít nějaké velké dobrodružství, kde v každé trafice prodávají Mladého hlasatele. Tohle zvláštní foglarovské mámení většinou zmizelo, když jsem na po té ulici opravdu šla, ale znovu se objevilo s každým přečteným řádkem a nutilo mě něco opravdu dělat. Snad právě tahle úžasná živost a věrnost příběhu, ten pocit, že se to může stát komukoli, přitahuje stále nové a nové čtenáře. Ale ne aby ho pouze pasivně přečetli, ale aby se vžili do rolí jeho hrdinů a sami se vydali v jejich stopách vstříc neznámým dobrodružstvím.