Co přináší první desítka Díla JF

Bohatě ilustrovaná edice Foglarovky nejdříve výrazně snížila frekvenci vydávání, aby se nakonec po jedenáctém svazku – vinou jednoho výtvarníka – zcela zesekla. Dychtiví čtenáři tak v roce 2024 marně čekali na Poklad Černého delfína. Skautská nadace jako by si najednou uvědomila jednak tenčící se možností vydávání beletristických knih Jaroslava Foglara, jednak kvapem se blížící sto dvacáté výročí narození autora, jehož jméno nese ve svém názvu. A tak přišla s nápadem vyplnit to krátké intermezzo dvacítkou poměrně svižně vydávaných svazků Díla Jaroslava Foglara (dále jen Dílo JF nebo Dílo).

Část pamětníků v tom viděla zbytečnost – vždyť jsou šťastnými vlastníky sedmadvacetisvazkových sebraných spisů vydaných konečně v jedné edici, a to v pevné vazbě s ilustracemi již dříve osvědčených výtvarníků, jimž už tehdy dominoval Marko Čermák. Nemalá část se naopak těšila na možnost doplnit si chybějící svazky, neboť od vydání většiny z nich uběhlo čtvrtstoletí! Mezitím vyrostla nová generace – poznamenejme s lítostí – spíše nečtenářů. To na věci nic nemění, poněvadž jejich otcové a možná častěji dědové, jim tyto knihy s radostí budou kupovat. Umožní jim to jakýsi návrat do klukovských dob, kdy koupení nové foglarovky nebylo zdaleka samozřejmostí; mnohdy to bývalo zcela nemožné, a když se něco na černém trhu objevilo, bylo to spojené s nemalým (často přemrštěným) finančním výdajem. Mnoho odrostlejších Foglarových příznivců, a to i vlastníků již dávno nedostupných spisů, se přímo dětinsky těšilo, jak začnou postupně kompletovat Dílo JF pro své potomky a budou tak prožívat to chlapecké opojení, o něž je bdělý a všemocný bolševik v dětství připravil.
Určitě neopomenou dodat, že ani v knihovnách tato díla nebyly k dispozici, neboť jejich autor byl zakázán, čemuž se kulantně říkalo, že byl na indexu. Co to znamenalo, věděli všichni, málokdo ale měl možnost ten obávaný seznam spatřit, nebo dokonce v něm listovat! Byl totiž přísně tajný! Každá okresní knihovna sice vlastnila jeden výtisk, aby jim na taková závadná díla ukazoval (index = ukazováček). Ta se pak soustřeďovala do speciálních skladů, kde byly „Z [=zvláštní] fondy“ – všeobecně zvané „zakázané“ – uloženy. To „Z“ jako by k tomu přímo nabádalo. Pálit je na náměstích na velkých hranicích by vyvolávalo nežádoucí asociace s jinou bratrskou – přesněji soudružskou – státostranou, která si však místo rudé barvy více považovala hnědé. Pokud vás při čtení napadlo, proč se v jistém státě označuje válka jako „speciální operace“, pak jste to komunistické „ptydepe“ (řečeno s Václavem Havlem) úspěšně rozklíčovali. Hloupému lidu je třeba to speciálně vysvětlit, aby nepodléhal politickým schizmatům a aby to správně chápal. Pokud ani potom nepochopí…
Zůstal jsem dlužen vysvětlení, jak takový index vypadal. Představte si složku slepených papírů o více než sto cyklostylovaných stranách – opravdu to byl seznam jmen autorů, k němuž byl připojen název knihy či několika knih, nejčastěji však poznamenání: všechna díla; ta pak byla koncentrována do temných depozitářů. S takovým poznamenáním se pyšnili třeba Masaryk, Kundera, Škvorecký a mnoho dalších. Dnes nás může „těšit“, že tento přístavek byl i u Jaroslava Foglara, zatímco takový Karel Čapek měl v normalizaci vyznačené již jen tři položky. Někdy to mohlo vzbuzovat údiv – bdělým soudruhů neuniklo ani to, pokud třeba bratr autora doslovu emigroval, tím se jinak nezávadná kniha rázem dostala na index.
Pokud se domníváte, že ten fascikl měl na první straně nějaký název – třeba Závadné knihy – a na poslední podpis – ideologická komise ÚV KSČ – hluboce se mýlíte a nepochopili jste podstatu demokratického socialismu, v němž žádné zákazy samozřejmě nikdy neexistovaly! Soudruzi se totiž za to ve skrytu své materialistické duše styděli. Vždyť jejich rudý index byl o dobrou poloviny silnější než ten od jejich hnědých kolegů – německých socialistů z první okupace.
Vraťme se k dvacetisvazkovému Dílu JF, jehož vydávání bylo opět svěřeno nakladatelství Albatros. První polovina tohoto počinu se udála mezi 20. říjnem loňského roku a skončila letos 25. května. Její zvláštností byla možnost nakupovat foglarovky v pravidelných intervalech jen v trafikách, což umožnilo snížení prodejní marže, takže výsledný produkt dosáhl na velmi příznivou cenu (většinou 249 Kč).
Knihy Díla byly zamýšleny jako „levnější lidová edice“; přesto jsou vázané v tvrdém kartonu s papírovým potahem; někdy se hovoří o matném laminu, aby se upozornilo na rozdíl od svazků v Olympii, kde bývaly vazby lesklé. Desky i předsádky se liší použitím různých pastelových barev. Na jejich zadní straně se nachází anotace uváděného díla.
Číslování svazků edice přispívá k posílení její jednotnosti, na druhé straně jeho viditelné umístění na hřbetech přispívá k určité uniformitě. V této souvislosti nejen hnidopichy zarazí jejich nahodilost. Očekával bych posloupnost zejména u vícesvazkových románů: trilogie (1, 3, 4), Hoši (5 a 10), jak tomu nově je u Devadesátky (11 a 12). Je to sice formální detail, proč však nemít na poličce vedle sebe všechny dílové svazky, aby edice působila seřazeným dojmem.
Marko Čermák vytvořil tentokrát barevné obálky pro celou edici – deset je převzato ze spisů, stejný počet vznikl nově pro tuto příležitost. Obrázky na deskách jsou zmenšené, text je mimo ně. Nicméně oblíbený výtvarník bude autorem ilustračního doprovodu jen u prvních čtrnácti svazků, což je i tak o pět více než ve spisech. Druhým hojněji zastoupeným ilustrátorem byl v Olympii Gustav Krum (často ve spolupráci s Bohumilem Konečným), ten nyní v této dvacítce klesne z šesti svazků na dva (jeho obrázky měly různé formáty), zatímco Miroslav Schönberg a K. T. Neumann si své knihy i nadále udrží. Naopak novou příležitost dostanou Milan Fibinger a Dan Růžička, jenž se v posledních letech začal prosazovat jako úspěšný ilustrátor; připomeňme třeba velice zdařilou výzdobu Zapletalovy Sedmičky. To ale nastane až v druhé desítce. Ilustrace nejsou přejímány mechanicky – grafička zrušila kdysi hojně užívané rámečky a – téměř výhradně používané – celostránkové ilustrace tak natáhla na celou plochu strany, čímž dosáhla zvětšení obrázků, a tím i jejich lepší vyznění. Na sudých stranách předsádky zopakovala dvě ilustrace z textu. Na patitul, k tiráži, občas i na jiných místech použila několik výřezů z použitých ilustrací, čímž obohatila zpravidla šest až osm celostránkových obrázků. Celkový dojem je tak velmi příjemný a příznivý.
Tisk knižního bloku je rovněž na běžném (novinovém) papíru, který je na černobílé ilustrace naprosto dostatečný, stejně tak i jeho gramáž; nespornou předností je nejen to, že je stejný u všech svazků, ale rovněž v celé knize, což ve spisech – jak si jistě vzpomeneme – bohužel nebylo. Na papíru devadesátých let ještě dozníval socialistický plánovaný nedostatek – v knize byly často nejméně dva druhy barevně rozeznatelné hned na první pohled.
Jistý pamětník se na webu po vydání sotva dvou svazků vyjádřil, že vlastní sebrané spisy, takže proč by měl kupovat jejich levnou variantu. V tom dublování má pravdu – jak to vypadá, kritik očividně nepatří do výše uvedených skupin – takže by to pro něj skutečně smysl nemělo, nicméně s jeho povrchním a předčasným hodnocení nelze souhlasit.
Hned po vydání několika svazků bylo zřejmé, že půjde o zdařilý počin; kolektiv vydavatelů se od druhého svazku ustálil a od sedmého přiznává v tiráži i jazykovou korekturu. Tato edice sice vychází – jak už jsme zmínili – z potřeby dosáhnout přijatelné prodejní ceny, ale ta „láce“ není znát. Naopak.
Podtrhuje to i zdařilá typografická úprava celé edice. Názvy kapitol i jejich číslování je výraznější a „vzdušnější“; často začínají na nové straně – pokud sazba nepřesáhne její čtvrtinu. Jednotné uspořádání edičních znaků je občas porušováno přemístěním na jiné místo v knize (je-li nutno třeba nepřekročit další tiskový arch). Trochu to zarazí u prostředního dílu trilogie, který se pak odlišuje od zbývajících dvou. K pohodlnější četbě přispěje i větší písmo, jeho rozložení na stránce i nepatrné rozhojnění odstavců. To samozřejmě způsobilo mírné navýšení paginace, ale zase navodilo důstojnější vzezření jednotlivých románů. Nejrozsáhlejší knihou se tak stal Strach nad Bobří řekou o 280 stranách, zatímco ta nejútlejší vystačila se 136 (Přístav volá).
Texty knih Díla jsou (stejně jako u luxusnějších Foglarovek) přejímány z nakladatelství Olympia, kde zpravidla v polovině devadesátých let prošly „důkladnou revizí“ (jak často ve svých poznámkách uváděl Windy), jednalo se tak o poslední úpravy rukopisů za života autora, tedy o tzv. vydání poslední ruky. A právě zde je skryto „čertovo kopýtko“. To by si však vyžádalo důkladný rozbor, proto to ponechejme na jinou příležitost. Smiřme se s konstatováním, že jak v barevných Foglarovkách, tak i v Díle probíhaly samozřejmě nezbytné korektury, leč ty nelze vždy považovat za zdařilé či nezbytné, a už vůbec ne za koncepční. To je ale pro běžného čtenáře zcela nezajímavé, vždyť nejde o kritické vydání.
Za největší přínos první poloviny Díla JF můžeme považovat využití Čermákových ilustrací – ukrytých zatím jen v knize Dobrodružství v temných uličkách (a stejně tak neznámých barevných obrázků na deskách) – v samostatně vydaných dílech trilogie. Poprvé tak vyšly stínadelské příběhy v samostatných knihách s vlastním ilustračním doprovodem; dosud se pro Tajemství Velkého Vonta jen opakovaly Fischerovy kresby z dosavadní dilogie.
Hoši od Bobří řeky jsou vyzdobeny třinácti celostránkovými – samozřejmě černobílými – kresbami, tedy nejvíce z dosud vydaných svazků. Nejzdařilejší dvaadvacáté vydání (2024) s početnými barevnými ilustracemi – uplatněnými po třiatřiceti letech (!) – tak zůstává stále nepřekonatelné a pro milovníky Čermákových obrázků zřejmě nejnedostupnější. Vždyť se tehdy z akce v Albertu do dalšího prodeje vůbec nedostalo. Kupodivu zde nebyl použit kreslený dvojlist, zatímco u jeho druhého dílu Strach nad Bobří řekou převzat byl. Ten byl zase poprvé vydán s přehledem druhé řady 13 bobříků a s aktualizovanými kapitolkami Staň se i ty lovcem bobříků a Než začneš lovit bobříky. Takže závěrem můžeme vyslovit oprávněnou naději, že i druhá desítka přinese další pěkné foglarovky. Vždyť mezi nimi čekají knihy, která se ke čtenářům nedostala již několik desetiletí. Čtyři z nich přijdou navíc v zcela novém výtvarném kabátu. Můžeme se tak i nadále těšit na výpravy do trafik!