Ukázka z připravovaného románu Jestřábův let – Příběh Jaroslava Foglara

S Jaroslavem sdílel kancelář o generaci starší kolega Machovec. Když před několika lety nastoupil místo u firmy Oskar Stein, velkoobchod s papírem, a teprve se rozkoukával, zvykal si na kancelářský stůl místo školní lavice a na práci vyžadující systém a soustředění, zasvěcoval ho Machovec do všech úkonů, které práce vyžadovala. Machovec se projevil jako klidný bodrý muž a Jaroslav mu byl vděčný za trpělivost, kterou s ním z počátku měl. Postupně se sblížili natolik, že jeden druhému často nechal nahlédnout i do svého soukromí. Nejčastěji k tomu docházelo v době polední přestávky, kdy se odebrali do nedaleké restaurace na oběd.

Jednou v poledne, někdy před rokem, si k nim přisedl starší muž, s nímž se Machovec radostně přivítal. Ukázalo se, že to je kamarád z dětství a už dlouho se neviděli. Po obvyklých dotazech na zdraví a rodinu se řeč záhy stočila na dětství prožité v někdejším Josefově či Páté čtvrti, která z velké části zmizela ještě před světovou válkou a z níž se zachovaly jen nepatrné stopy. Oba mu ve svém vyprávění zaniklou část města přiblížili v tak živoucí podobě, až měl pocit, že ji vidí v celém jejím podmanivém kouzlu. Pravda, o židovském městě už leccos slyšel, ale pokládal je za rozšíření současného Starého Města.

Při vyprávění pamětníků se před ním znenadání zjevovalo něco zcela odlišného a výjimečného. Křivolaké stísněné uličky, kde by se ani ruční dvoukoláky nevyhly, visuté pavlače, které se v protilehlé řadě domů dotýkaly, okna opatřená dřevěnými okenicemi, klikaté průchody do stísněných dvorků, uličky všelijak propletené v učiněná bludiště, překřížené soustavou lávek a můstků, kde se mimo starousedlíků nikdo pořádně nevyznal. Uprostřed toho spousty krámků a pouličních stánků. Byl to úžasný zaniklý svět, skoro by nevěřil, že od jeho zkázy je dělí jen pár desítek let. Už si nevybavoval, kdo z obou mužů zavdal k vzpomínání na dětství v sousední městské části podnět, ale zdálo se, že se k těm časům vraceli rádi a s dojetím, jako k šťastně prožitému úseku života.

Po hodině se vrátili zpátky do kanceláře. Od té doby ho často svrběl jazyk, zvláště v době poledního volna, když usedali naproti sobě. Dnes však shledával vhodnou příležitost: Machovec byl sdílný, ve vstřícné náladě a vůbec vzbuzoval zdání, jako by nějaký dotaz očekával. Dodal si odvahy, a když číšník sklidil talíře a donesl kávu, ozval se.

− Víte, nikdy by mě nebylo napadlo, že tehdejší Josefov, jak jej poznala vaše generace, byl tak pozoruhodný. Pořád si připomínám rozhovor, co jste před časem vedl s tím pánem tady u stolu. −

− Skutečně? − s překvapením a potěšeně opáčil kolega.

– Divím se, že vás to tak zaujalo. –

− Nejen zaujalo. Závidím vám, že jste prožil dětství v takovém prostředí. A mrzí mě, že se z toho zachovalo tak málo. –

− Nu, to máte bohužel pravdu – zasmušil se Machovec.

− Vlastně jen pár ulic kolem synagogy a radnice, hřbitov – a to je vlastně všechno. Pak ještě ulice kolem Haštala. Zato existuje hodně fotografií. –

Jaroslav poposedl samým vzrušením. − Máte snad nějaké? – Machovec přikývl. – Já sám jen několik. Ale vím o lidech, kteří jich mají celé stohy. Pokud vás to tolik zajímá, opatřím vám je. −

Jaroslav nedokázal potlačit radostné uspokojení. − To bych vám byl moc vděčný, pane Machovec. −

Přemýšlivě otáčel lžičkou v šálku. − Proč vlastně došlo k stržení celé městské části? Nevím o tom nic bližšího. −

− Rozhodl o tom magistrát, představitelé města po dohodě se staršími židovské obce. Městská část svojí výstavbou a vůbec strukturou už nebyla vyhovující. Hygienické podmínky tam byly otřesné. Něco takového bylo nedůstojné naší doby. Praha patřila k posledním velkým městům ve střední Evropě, která přistoupila k moderní urbanizaci. −

Jaroslav si teskně povzdychl: − Je mi moc líto, že jsem to prostředí nepoznal tak jako vy. Mám totiž slabost pro takové scenérie, jaké vídávám třeba na Haštalském náměstí, v Řásnovce nebo za Anežským klášterem. Když si pomyslím, že se podobné ulice rozkládaly na daleko větší ploše než dnes, pak mě to doslova uvádí do vytržení. −

Machovec se shovívavě pousmál. − Teď vám budou muset posloužit jenom staré fotky. Ale musím říct, že máte štěstí. Mám spolužáka, jehož otec býval v době demolic fotografem. Měl malý ateliér v Platnéřské a honosil se titulem úřední fotograf, což znamenalo, že si ho zjednával magistrát, aby při té či oné příležitosti pořizoval pro potřeby městské správy na objednávku snímky. Tenkrát měl o práci postaráno. Než se zboural nějaký dům, musel se pro potřeby archivace vyfotografovat. A nejen to, i celé ulice. Snímky se ukládaly v archivu obce. Můj spolužák jich má po otci celá alba. Věřte mi, že Josefov budete mít jako živý. −

Podoba zmizelého Josefova byla uložena v papírové krabici od bot převázané motouzem. Machovec v ní přinesl fotografie týden poté, co o tom při obědě hovořili. Krabice ležela výmluvně na Jaroslavově kancelářském stole před jeho příchodem.

− Jsou jich přes dvě stovky – poznamenal kolega, když mu poděkoval za projevenou ochotu – přeju vám hezký zážitek, jaký může mít jen zanícený zájemce. S vracením nemusíte pospíchat. Majitele jsem ubezpečil, že fotky budou ve spolehlivých rukou. Pokud vás některé zvláště zaujmou, udělejte si snímek. Máte přece aparát, ne? −

Ano, to měl, ale už nyní ho napadlo něco jiného. Od dětství rád kreslil a osvojil si slušnou zručnost. S barvami to sice nikdy nesvedl, zato si docela dobře rozuměl s tužkou, uhlem nebo tuší. Kreslil jen to, co buď bezprostředně viděl, nebo co v něm zanechalo nesmazatelný zážitek, který mu výjev neustále vracel. Tyhle černobílé snímky byly jako stvořené k okopírování, k němuž byl připraven použít celý osvojený um.

Pár následujících večerů věnoval zevrubnému studiu snímků. Na zadní straně každé fotografie bylo datum pořízení, zachycený objekt s popisným číslem, název ulice i doba pravděpodobného vzniku domu. Nechyběly ani názvy domů používané v lidové mluvě. Některé byly natolik pozoruhodné, že si je šeptem opakoval, jako by si je chtěl uložit do paměti. Nepřestával se podivovat, že měl dosud o historii nejstarší městské části jen kusé a nedostatečné vědomosti. Snímky, které ho zvlášť zaujaly, odkládal stranou.

Když byl s prohlídkou hotov, rozložil na kuchyňském stole pod visací stahovací lampu kreslicí čtvrtku, sadu štětečků lahvičky s černou tuší. Fotografii, zachycující oblouk úzké ulice s řadou dvoupatrových domů s kosými prejzovými střechami, podložil prázdným šálkem a lampu nastavil tak, aby se povrch neleskl. Pak namočil štětec a chvíli na ni upřeně hleděl, než se odvážil načrtnout kontury domů. Matka ho pokradmu sledovala z protilehlé strany místnosti a šicí stroj, na kterém spravovala ubrus, občas tiše zavrněl.

- - -

Znenadání se přistihl, že nepřítomně hledí do prázdna a myšlenky se mu zmateně pletou. Něco ho přimělo sáhnout do jedné ze zásuvek stolu, kam si ukládal kresby, pořízené podle zapůjčených fotek zaniklého Josefova a čtvrti Na Františku. Na kladívkovém papíru malého sešitového formátu jich měl na dvě desítky. Bez ladu a skladu je rozložil před sebou tak, aby se aspoň zčásti vzájemně překrývaly. Jedna ulice svým ústím přecházela do okrouhlého průchodu rozložitého domu, který se zase těsně dotýkal jakéhosi klenutého můstku přes otevřenou stoku. Věž kostela vyčnívala za střechou se zdviženými okenicemi vikýřů, terasovité schodiště mezi několikapatrovými domy zabíhalo na plácek s kulatou kašnou.

V kratičkém soustředění na to, co vytvořil, viděl najednou mnohem víc, než si promítal před časem ve své mysli, když hleděl na Prahu z letenských sadů. Až teprve teď se v liduprázdných ulicích začaly zjevovat postavy, jako by se draly na povrch odněkud z nepostižitelné hloubky a prosakovaly na papír. Jednotlivě či ve skupinách, vesměs hoši ve věku jeho oddílových svěřenců, protože tohle jím vytvořené a vysněné město mělo patřit jejich povyražení a hrám. Mělo přijmout každého z nich s otevřenou náručí, jako zdařilá kulisa přirozené touhy po romantice. Přiznával si, že se v tom projevuje zrcadlení jeho dětství, které si odnesl z nuselského údolí, kde mu tehdejší svět připadal uboze ohraničený, ale jak postupem let poznal své „Hochy“, spolehlivě věděl, že sdílejí stejná přání. Spočívala namnoze kdesi v jejich myslích, ale stačil jen letmý dotyk, pouhý podnět, jakým bývá pronesené slovo, aby okamžitě procitaly k životu. Všichni to nosili v sobě jako tajemný kód, jakému rozumějí jen oni sami.

Ano, z volné přírody se přenese do podivuhodně svérázného města, jež by si mělo získat každého, kdo Hochy přijal za své. Složil pokreslené listy a uložil je zpátky do zásuvky.





Ukázka z kapitoly 2. Herkulovo břemeno

Jaroslav vystoupil po sklopeném můstku na břeh. Napřed poděkoval vedoucímu lodivodovi za zdárně zvlád- nutou plavbu a pak už jen přijímal blahopřání lidí známých i neznámých, kteří ho sevřeli ze všech stran. Ale jeho pozornost zůstávala nadále upřena k lodi. Na názvu se už předem domluvili, konec konců to nevyžadoval žádné dlouhé dohadování. SKAUT už stálo na obou bocích místo původního Orlice. Zbývalo jen roztříštit láhev o příď. Naplnili láhev vltavskou vodou a za nadšeného pokřiku ji nejmladší člen Dvojky rozbil o lodní kýl. Sotva se srocení uklidnilo, pozval Jaroslav přítomné k prohlídce lodi. Napřed provedl vedoucí oddílů, jejichž svěřenci budou loď obývat. Vše probíhalo beze zmatků, všichni hoši se spolehlivě zhostili svých úkolů.

Od okamžiku přistání vyhlížel v davu Martu. Přislíbila mu, že se staví, pokud jí to umožní přestávka v celodenním sledu přednášek. Náhle ji uviděl postávat poblíž můstku, jímž se na palubu stále drali další zájemci. Omluvil se uprostřed rozhovoru s jedním redaktorem z junáckého časopisu a protlačil se k ní.

− Mám z toho zrovna takovou radost jako ti tvoji hoši – vyhrkla s neskrývaným obdivem – jsem zvědavá, jaké to bude, až se v lodi zabydlíte. −

Její obličej zářil. Snad že doposud pokládala jeho vyprávění o lodi za výplod snění a nadsázku a předpokládala, že si koupi za takovou sumu nakonec musí rozmyslet.

− Smím se taky podívat? − ukázala k můstku.

− Jen pojď, čekám přece na tebe. Ale připrav se, že je uvnitř hlava na hlavě. −

Zdráhala se. − Právě proto bych přišla jindy, prázdné místnosti zatím nic nevypovídají. Teprve až budou zařízené, s těmi vašimi malbami po stěnách a totemy a zálesáckým vybavením, na to se těším. −

− Tak dobře. Vlastně máš pravdu, můžeme se jen dohadovat, co vznikne, až si to hoši vyzdobí. −

Pobaveně na něho pohlédla. − Jenomže ty už předem víš, co to bude, jsi vlastně jeden z nich. −

− Mám na to být hrdý, nebo mám zvažovat, zda se mnou je všechno v pořádku… –

Zvážněla. Její prsty mu stále svíraly dlaň. − To bys ovšem nebyl tím, čím jsi. −

− A čím bych podle tebe byl? −

− Docela všedním člověkem, stačí se rozhlédnout. S tebou je to jiné. Dokážeš užitečně zabavit sebe i ostatní, upoutat pozornost těch kluků, kteří tě přímo zbožňují. Kdo dokáže vymýšlet hry, psát příběhy, které hltají tisíce čtenářů a nakonec nesobecky věnovat loď, aby se měli kde scházet? Nechci ti lacině lichotit, říkám jen, jak se mi jevíš. −

− Děkuju ti za uznání, Marto. −

Už během rozhovoru si povšiml muže lelkujícího opodál za jejími zády, a bylo zjevné, že jen trpělivě čeká, aby si s ním také promluvil. Byl vysoké štíhlé postavy, středních let a jeho tvář se šibalsky pohyblivýma očkama mu byla odněkud povědomá. Jakmile Marta přestala mluvit, využil příležitosti, při- stoupil blíž a řekl: − Slečna má pravdu, pane Foglar, protože to, co jste právě dokázal, si zaslouží svrchované uznání. −

Nato se poněkud teatrálně uklonil, pozvedl klobouk a před stavil se. − Ondřej Sekora z Lidovek, osobně. Jinak jen zvědavý kolega z branže. −

Jaroslavovi konečně svitlo. No ovšem, znal jeho podobu z časopisů a novin, ostatně, kdo by neznal autora svérázně vyvedených fi gurek z obrázkových seriálů přílohy Lidovek s neméně vtipným slovním doprovodem? Martě se šťastným překvapením rozšířily oči. − Vy jste pan Sekora, co stvořil Ferdu Mravence? −

Podal jí ruku a dodal: − K službám, slečno, Ferda Mravenec, práce všeho druhu, taky brouk Pytlík – a tak dále. Tady mě máte v celé parádě. −

Byl nejméně o půl hlavy větší než Jaroslav a vlídně na něho shlížel shůry. − Moc mě těší, pane Foglar, že vás osobně poznávám. Zatím to bylo jen zprostředkovaně, přes vaše romány. Přiznávám, že jsem ty vaše Hochy od Bobří řeky četl s opravdovým zaujetím i závistí, sám jsem nikdy neměl příležitost něco takového prožít. Odvedl jste znamenitou práci, protože jste podnítil celou generaci. No a bobříky, ty už mám taky ulovené – tedy aspoň některé. –

Sekora se při posledních slovech provinile usmál.

− Nikdy bych nečekal, že právě vás by tahle událost s lodí zaujala – přiznal se Jaroslav. Sekora takřka dotčeně zvedl obočí a napřímil se v celé své délce.

− Cožpak to z mojí práce není dost patrné? Vždyť i z těch mravenců jsem nadělal skauty, vodní skauty! −

Pak se zádumčivě odmlčel a pohledem přejel loď hemžící se návštěvníky. − Ale teď vážně. Moc těm klukům závidím, že se budou scházet v tomhle plovoucím domě. Hrozně rád bych se aspoň na krátký čas vrátil do jejich let a prožíval to s nimi. To mi věřte, pane Foglar. Zítra si nezapomeňte přečíst Lidovky. Bude v nich o dnešní události a hlavně o vás celý článek. Musím letět, abych to stihl dát do sazby. −

− Jsem vám moc vděčný za pozornost, pane Sekora – loučil se s ním Jaroslav.

− Jestlipak víte, jak se říká tomu, co jste právě dokázal? − otázal se Sekora.

− Nic mě nenapadá – přiznal se Jaroslav.

− Husarský kousek. Označení pro skutek, který je hodný uznání. −

Rozloučil se s Martou a rychle se vzdaloval. Okamžik sledovali jeho klátivou postavu s poněkud pitvorně tvarovaným kloboukem a Marta poznamenala: − Podívejme, samotný pan Sekora z Lidovek bude o tobě psát. Začínáš být slavný. Nebo už jsi? −

Pokrčil pochybovačně rameny. − Já a slavný? Čím by potom byl on? Jeho přece zná kde kdo. Kdyby žil v Americe, pak by se se svým talentem proslavil po celém světě, jako Walt Disney. Uvedl v skutečnost sen každého autora, vytvořil jedinečné panoptikum figurek, jakési hrdiny pro všední den, kteří přešly do obecného povědomí a přečkají celé epochy. O tom si můžu jenom nechat zdát. −

Zdrželi se na nábřeží až do soumraku. Ještě před odchodem posledních návštěvníků se u Jaroslava přihlásil pomenší zavalitý muž, zdvořile smekl kostkovanou placatou čepici a představil se.

− Já jsem Karel Houska z Karlína a říkal mi pan Machovec, že sháníte na loď hlídače. Tak jsem tady. −

Jaroslav si oddychl. Už od odpoledne se obával, zda se ohlášený člověk vůbec ukáže a jestli si to třeba na poslední chvíli nerozmyslel. Zajistit loď hlídačem bylo podmínkou magistrátu, a proto nijak nepátral, co je zač. Kolega, který ho doporučil, mu ostatně řekl vše, co vědět potřeboval. Stačilo, aby přišel v určený čas na místo před sněmovnu a připravil se, že už v noci nastoupí službu. Ukázalo se, že Houska pobírá malou invalidní rentu za ztrátu tří prstů na levé ruce, o které ho připravila cirkulárka na pile, a s nabízenou částkou se bez smlouvání spokojil jako s vítaným přilepšením. Když poslední člověk opustil plavidlo, provedl Housku jeho prostorami a vysvětlil mu, co se od něho očekává. Marta na něho po celou dobu čekala na palubě a krátila si chvíli výhledem na protější nábřeží, kde se rozžínala perlivá šňůra světel.

− Byl to opravdu perný den – povzdychl si, jako by uzavíral celý průběh událostí kolem lodi, jež ho zatěžovaly už druhým rokem. – A to ještě ani zdaleka nemůžu tvrdit, že se mi záměr podařil. Teprve se uvidí, jak se tohle nezvyklé klubovní prostředí osvědčí. −

− Jen žádné obavy, viděls sám, jak to přijali – řekla a zavěsila se do něho. − Byli samým nadšením bez sebe. Vyhraješ i v dalším kole. −

Vystoupali na nábřeží, a když se ocitli v polovině, neodolal a zastavil se. V pozvolném soumraku bylo loď dobře vidět, na přídi i na zádi už svítila výstražná poziční světla. Představoval si, že až tma zhoustne, budou ty bludičky jedinými důkazy její přítomnosti. Chvíli tím směrem mlčky hleděli.

− Kdy se začnete zabydlovat? − prohodila tiše.

− Rád bych co nejdřív. Dvojka spěchat nemusí, máme zatím kde být, ale ostatní jsou už dlouhé měsíce bez přístřeší a musí s programem pořád jen improvizovat. Zařízení z bývalých kluboven mají uloženo po bytech a půdách, taky to znám. My se nastěhujeme až jako poslední. A to mi ještě řada oddílů zazlívá, že se na ně nedostalo. −

Pokračovali k sněmovně. Její prsty mu znenadání silně stiskly předloktí. − Kdybys s něčím potřeboval pomoc, stačí říct. −

Chtěl něco namítnout, ale předešla ho. − Vím, kolik máš zrovna starostí a dovedu si představit, co všechno máš za sebou. Sekora to řekl výstižně a taky ti vysekl poklonu. Ale jako všechno ostatní má i tohle svoje meze a někdy člověk nemůže naráz zvládnout všechno, co na sebe naskládal, a vyhovět všem, kteří od něj něco očekávají. Nebo mi snad odepřeš příležitost být užitečná? −

− No, to rozhodně nechci – bránil se – ale myslím si, že se školou a s domácností máš sama starostí víc než dost a ještě zaskakuješ v obchodě, neopovažoval bych se proto… −

Umlčela ho polibkem. − Už ani slovo, Jestřábe. Zkrátka a dobře ber to tak, že máš od nynějška v oddíle o jednoho člena víc. Nepatří sice do základní sestavy, ale jeho služby jsou k mání. Tak platí? –

Vzal ji kolem pasu a přivinul k sobě. − Tobě se nedá nic odepřít, Marto. –





Ukázky z knihy Lubomíra Kubíka Jestřábův let – Příběh Jaroslava Foglara použity se svolením nakladatelství Prostor
© Lubomír Kubík, 2009
© PROSTOR, 2009
Vydání knihy je naplánováno na přelom října a listopadu 2009.




Související článek:
Vyjde Jestřábův let – románovou formou zachycené životní osudy, tvorba a publicistická činnost J. Foglara
http://www.bohousek.cz/clanek-2009090004-vyjde-jestrabuv-let-romanovou-formou-zachycene-zivotni-osudy-tvorba-a-publicisticka-cinnost-j-foglara.html