Za Širokem!

 "No, hlavně vem zas svůj míč, nechci znovu hrát s tím Járovým hadrem," odpověděl Vrzy Vontovi zvanému Sejmi.
 "Jasně, tak ahoj zítra!"
 "Ahoj!" odpověděli dvojhlasně Vrzy a třetí Vont, vlastnící přezdívku Kirin.
 Ti se také vydali do svých domovů, ale jiným směrem než Sejmi. Zde byli asi jenom padesát metrů od sousední Druhé strany, oni bydleli až dál ve Stínadlech - ve Věžní ulici. Ještě na kraji plácku se Vrzy otočil - kolik už tady odehráli zápasů, proběhlo mu hlavou. Určitě hodně stovek a kdyby počítal i ty, které hráli třeba jen ve dvou, jistě by dosáhl tisícovky. Však sem chodí snad už od svých osmi let. Tehdy ale, když přišli větší kluci, museli plácek uvolnit - teď už jsou tady pány oni.
 "Co je? Čekáš, až vylezou krysy?" popohnal ho k chůzi Kirin.
 "Né, to ne, můžeme jít."
 Zamířili do blízké uličky. Za deset minut budou doma - za ta léta už zjistili spolehlivě nejkratší cestu.
 Právě procházeli ztemnělým tichým zákoutím, když z dálky uslyšeli působivou vontskou píseň beze slov.
 "Co se vyskytly zprávy, že se ježek v kleci zase našel, zní píseň pořád," zareagoval na to Vrzy.
 "Dneska ve škole povídal jeden kluk z Hluboké ulice, že včera se tam někdo s ježkem objevil. Snažili se ho chytnout, ale utekl jim," vzpomínal Kirin.
 "Hm, tak něco podobného jsem už slyšel taky, ale nezdá se mi to. Jak by ten člověk, myslím že ho označovali jako Široka, mohl uniknout tolika klukům?"
 "Těžko říct, " pokrčil Kirin rameny. "Jisté ale je, že tomu, kdo hlavolam získá, bude patřit Velké Vontství. A jak se zdá, vládnout Stínadlům Široko nechce."
 "To tedy nechci, ale vy možná ano!?"
 Vrzy a Kirinem sebou trhli. Mysleli, že nablízko nikdo není, a teď se jim za zády ozval neznámý hlas. V mžiku se otočili a spatřili podivnou postavu v černém přiléhavém oblečení a s bílou maskou na tváři.
 "Ale k Velkému Vontství byste potřebovali tohle ..."
 Postava pozvedla ruku a na černé rukavici byl ježek v kleci! Široko! proběhlo myslí Vrzymu a Kirinovi. Není pochyb, tohle je ten téměř bájný Široko, který vždy tak zázračně unikne. Ale teď jsou tady od něj jen tři, čtyři kroky!
 Vrzy pomalu vykročil.
 "Jen pojď, zkus mi ježka vzít!" dostalo se mu pohrdavého smíchu.
 Hmátl po ruce s hlavolamem, ale Široko o krok couvl:
 "Nespěchej!"
 Vrzy se opět přiblížil a Široko zase uskočil.
 "Musíš se víc snažit, ježek za to přece stojí, ne?" pokoušel dál Vrzyho.
 Ten se právě dost naštval a skočil po něm. Široko ho však tak prudce odrazil, že dopadl na zem tři metry zpět. Teď se na Široka vrhl doposud nečinný Kirin. Dostal však velkou ránu do břicha, až se nemohl několik vteřin pořádně narovnat.
 Vrzy s Kirinem se pomalu vzpamatovávali ze svých ran.
 "To se snad ježka vzdáte?" popichoval je Široko.
 Jenom na sebe pohlédli a rozběhli se za ním. Jistěže hlavolam chtějí! Už nikdy nemusí mít příležitost být mu tak nablízku - musí ježka dostat!
 Široko ale nelenil, schoval hlavolam kamsi do kapsy a dal se do běhu. Začala rychlá honička stínadelskými uličkami.
 Nebylo snadné Širokovi stačit a neztratit ho z očí. Vrzy a Kirin toho sice hodně naběhali ve fotbalu a považovali se za velmi zdatné běžce, přesto měli problémy se Širokem udržet krok. Vrzymu se chvílemi zdálo, že ten ale občas schválně zpomaluje.
 Kirin se náhle zastavil a ztěžka popadal dech.
 "Dělej, ztrácíme čas!" křičel na něj Vrzy.
 Kirin se přemohl a znovu se rozběhl. Široko jim ale zatím nezmizel z dohledu, teď už zcela zřetelně zpomalil - téměř se zastavil a posměšně se k nim otáčil.
 "Ten má teda fyzičku!" uznal Kirin.
 "Ale my dostaneme, dělej běž naplno - uženeme ho!" povzbuzoval Vrzy, ačkoliv tomu sám moc nevěřil.
 Byli zrovna ve Spoutané ulici, když z domu asi dvacet metrů před Širokem vyšla skupinka zhruba osmi Vontů.
 "Široko! Chyťte Široka!" zavolal na ně Kirin.
 Vrzy se v duchu zlobil - ti Vontové jim sice možná pomůžou Široko chytit, ale pak si budou hlavolam nárokovat oni. Na druhou stranu - sami dva by ježka těžko získali.
 Široko zvolnil svůj běh a zamířil do nejbližšího průjezdu. Hned za pár okamžiků ho následovali Vontové, ke kterým se přidali Vrzy a Kirin. Společně se ocitli na velkém dvoře obklopeném pavlačemi. Ale kde je Široko? Všichni se rozhlíželi po pavlačích, ale jakoby se vypařil.
 "Hej, tady!" ozvalo se konečně.
 Všichni se otočili za hlasem. Vpravo na úplně horní pavlači vystoupil ze stínu Široko a opět ukazoval hlavolam.
 "Kdepak, ježka nikdy nezískáte!" vysmíval se.
 "To se ještě uvidí, za ním!" vykřikl jeden z Vontů a zamířil ke schodům na pavlače. Ostatní ho okamžitě následovali. Kirin už se také rozbíhal, ale Vrzy ho zadržel:
 "Počkej, nadběhneme mu, určitě tu budou druhé schody."
 Přeběhli dvůr a skutečně - bylo tu ještě jedno schodiště. Vylétli nahoru, když tu náhle do nich někdo vrazil. Kdo jiný než Široko! Vypukla zoufalá rvačka - byl to boj o čas, vždyť brzy tu budou ti druzí Vontové. Vrzy a Kirin trpělivě snášeli rány, ale ježka stále nedokázali Širokovi vyrvat. Už byl slyšet dusot Vontů. Široko vzdal snahy proniknout přes Vrzyho a Kirina a odběhl zpátky na pavlač.
 "Vždyť běží přímo proti nim!" nechápal Kirin. Následovali Široka a za okamžik opět mohli obdivovat jeho kousky. Byl už téměř u Vontů, když jednou rukou hmátl po zábradlí, opřel se a odrazil. Přehodil nohy na druhou stranu a skočil do dvora. Všichni jakoby zkameněli.
 Vždyť je to strašná hloubka, zabije se, proběhlo Vrzymu hlavou. Ale ne, Široko dopadl na střechu malé kůlny - ale i tak to bylo odvážné. Teď seskočil na dlažbu dvora a zvolal k nim:
 "Musíte se prostě smířit s tím, že na mě nemáte. A tohle ...," hmátl do kapsy pro hlavolam, "Tohle vám nikdy nebude patřit!"
 Vrzy se naštval, ten mizera je pořád uhání, vysmívá se jim a dnes už potřetí vytahuje ježka. Už je nebude dál pokoušet! Než mu v tom kdokoli stačil zabránit, tak se vyhoupl na zábradlí a skočil. Kirinovi a ostatním Vontům znovu ztuhla krev v žilách. Tohle už je něco jiného než když skákal Široko. Je to jeden z nich.
 Čas jakoby se zpomalil. Čím víc se Vrzy blížil k zemi, tím bylo jasnější, že svůj skok špatně vyměřil - odrazil se až příliš hodně. Kirinovi se už v hlavě míhaly nejrůznější možné následky. Tep se mu každou vteřinu zrychloval.
 Vrzy minul střechu kůlny a dopadl přímo na Široka, kterého Vrzyho skok také překvapil. Nikdy ho nenapadlo, že jeho nebezpečné kousky bude někdo napodobovat. Oba dva ten náraz dost omráčil.
 Kirin na nic nečekal a bežel zpátky na dvůr. Tam se zatím Široko pomalu zvedal, Vrzy stále ležel.
 "Vrzy, co ti je?" lekal se Kirin. Jeho kamarád jenom težce vzdychal.
 Široko už klečel na kolenou, když jeho zrak padl na ježka ležícího opodál, kterého upustil při Vrzyho nárazu. Zahlédl ho ale i Kirin. Ihned ho sebral a vymrštil proti Širokovi nohu. Trefil se přímo do hlavy. Dvorem se rozlehl bolestivý řev. Kirin toho teď litoval - to opravdu přehnal, bylo to příliš surové.
 "Dělej, utíkej!" ozval se konečně Vrzy.
 "Přece tě tu nemůžu nechat?"
 "To bude dobrý, jenom jsem si hodně natlouk."
 "Hele nechvátej, ježek patří jenom nám. Jenom Uctívačům ginga!"
 Skoro na ostatní Vonty zapomněli, tak tedy Uctívači to jsou. Jejich Věžní ulice zatím k nikomu nepatří, ale všichni už vědí, že k Uctívačům nechtějí. Za žádnou cenu jim nesmí hlavolam vydat.
 Kirin tedy vyběhl. Uctívači přeběhli kolem Široka a Vrzyho - někteří možná jakoby se chtěli zastavit a pomoci jim, ale nakonec se podřídili většině. V průjezdu zmizel poslední Vont a dvojice na dvoře osaměla. Široko se konečně zvedl, ale ještě si držel hlavu.
 "Ten tvůj kámoš mi teda dal! Tak dělej, zvedej se," promluvil smířlivým tónem a nastavil Vrzymu ruku.
 Ten se skoro lekl - takovéto jednání od něj rozhodně nečekal.
 "Tak co, dobrý?"
 Vrzy udělal pár neohrabaných kroků - celé tělo ho bolelo, přesto zalhal: "Už to je dobrý, už mě skoro nic nebolí."
 "To jsem rád," klusal Široko pomalu k průjezdu.
 "To bylo pořád řečí, že ti ježka nikdo neveme!" zavolal Vrzy za ním.
 "Jo, jste první, kdo mi ho vzal. Ale přesto si myslím, že nejste ti praví," otočil se ještě v průjezdu.
 Na pavlač vylezl nějaký nájemník: "Co se tu stalo? Kdo to řval?"
 Vrzy mávl rukou a pomalu se šoural na ulici. Teď půjde domů, sem se už asi Kirin nevrátí. Snad se mu podaří ježka uchránit.
 Zezačátku nasadil rychlejší tempo, pak však pomalu zpomaloval. Bolest se stupňovala, rány jakoby bolely stále víc a víc. Ucítil, jak mu na rameni něco prosakuje košilí. Proboha - vždyť je to krev! Vrzymu se zatočila hlava. Udělal ještě pár neohrabaných kroků, než se zhroutil na zem a ztratil vědomí.

2.
 Kirin cítil, že dlouho už tohle divoké tempo nevydrží. Ohlédl se - Uctívači jsou zase o něco blíž.
 "Vzdej to, nemáš šanci!" vykřikli na něj už poněkolikáté.
 Nereagoval a běžel dál. Nemůže to přece jen tak vzdát, vždyť Vrzy se kvůli ježkovi tak obětoval! Hmátl si rukou na kapsu u kalhot - ano, je tam. Ještě si příliš neuvědomil, co vlastně s Vrzym dokázali.
 V Zámečnické ulici zabočil Kirin na Dlouhé schody. Skákal dolů vždy přes několik stupňů. Riskoval - mohl tak snadno zakopnout. Umně se vyhnul dvěma chodcům, ale do třetího vrazil v plné rychlosti. Asi čtyřicetiletý muž tak rázem ležel na zemi.
 "Co blbneš? Kam letíš?" rozkřikl se na něj.
 Kirin mu už chtěl pomáhat zvednout, když nahoře na schodech se objevili Uctívači. Dal se znovu na útěk a v duchu zaklel - tohle zdržení ho může připravit o hlavolam. Vontové proběhli kolem muže, který se zatím postavil. Zdálo se, že je chce kárat, pak však zakroutil hlavou a pokračoval v cestě.
 Z Dlouhých schodů se Kirin dostal do Kobližné uličky. Nějaká stará paní tudy táhle káru přeplněnou starými hrnci. Při pokusu oběhnout ji v úzkém prostoru uličky nechtěně vrazil do káry a hrnce se s rachotem vysypaly. Kirin se ani neohlížel a pokračoval v běhu.
 Uctívači doběhli k hrncům a museli zpomalit.
 "Hoši, hoši, kam se všichni tak ženete? Snad mi to srovnáte?!" zlobila se na ně paní.
 "Až jindy, babi, až jindy ..." ozvalo se ještě ze vzdalujícího se hloučku.
 Kobližná ulička ústila do dlouhé Novobranské ulice. Kirin tudy už bežel z posledních sil. Uctívači rychle srovnávali jeho náskok. On se však ještě rozhodně nehodlal vzdát. Někde se jim musí ztratit - uvědomoval si. Rozhlédl se - zkusí třeba támhle ta malá vrata napravo. Přiskočil k nim a nahmatal kliku dvířek. Odemčeno - to je velké štestí. Vběhl do úzkého dvorku a přibouchl dvířka. U kliky se něco zalesklo - vždyť je to klíč! Kirin neváhal a otočil jím. Bylo to v poslední chvíli, klika se zrovna ohnula - ale už marně.
 Kirin se prozkoumal dvorek, který ukončovala vysoká zeď. Až na pár nějakých beden a krabic tu vlastně nic nebylo. Začal se pokoušet vyškrábat na zeď. Jenomže už asi po metru sklouzl dolů. Ještě to párkrát zkusil, ale vůbec to nešlo - povrch zdi byl téměř hladký.
 Od dvířek se začaly ozývat duté rány. To se je Uctívači určitě pokoušejí vyrazit. Kirina dnes už poněkolikáte polilo horko. Myslel, že má vyhráno, jenže je vlastně v pasti.

3.
 Široko zuřil. Už tolikrát takhle pokoušel Vonty, až to, že mu ježka zatím nikdo nesebral, začal brát za samozřejmost. Jenže dnes se to jednomu povedlo. A toho teď Široko zatím marně hledal.
 Poté, co vyběhl ze dvora, kde o hlavolam přišel, se snažil držet ve směru, kterým Vontové běželi. Na Pavoučím náměstíčku se zastavil. Do všech možných směrů se odtud rozbíhalo šest ulic a on nevěděl, kterou se dát. Nějaký malý kluk tudy šel se džbánkem na pivo.
 "Hej, neběžela tudy tlupa Vontů?" zeptal se ho.
 Chlapec se k němu otočil a ve tváři se mu objevil zděšený výraz. Rozběhl se a nedbal, že vylévá pivo na zem.
 Široko si to hned uvědomil - ještě má na obličeji bílou škrabošku. Strhl si ji - teď by mu byla jen na obtíž. Objevila se tak dosud skrývaná tvář přibližně dvacetiletého muže s blonďatými vlasy.
 Na náměstíčko přišla v družném hovoru dvě asi patnáctiletá děvčata.
 "Holky, nepotkaly jste partu kluků, která bežela jak o závod?" zkusil to Široko znovu.
 Dívky se trochu lekly a pak se začaly chichotat. Zjevně nečekaly, že je ten mladík osloví. Nakonec jedna konečně promluvila:
 "Ale ano, před chvilkou nějaký hlouček bežel přímo proti nám, div nás neporazil."
 "Jo, díky!"
 Široko zamířil do uličky, ze které děvčata vyšla a držel se směru, ve kterém tušil unikající Vonty s ježkem. Chvílemi se opět někoho zeptal, zda kolem neprosvištěl houf kluků - občasná kladná odpověď mu dávala naději, že ježek se k němu vrátí. Ano, rozhodně si nemyslel, že ti Vontové, kteří mu ježka sebrali, jsou ti praví kandidáti na Velké Vontství. Kvůli hlavolamu se jeden z nich skoro zabije a nakonec se o něj hádají mezi sebou.
 Ve Strmé uličce čistil stál lampař na žebříku u svítidla a čistil lampu.
 "Prosím vás, neproběhla tudy parta kluků?" ptal se Široko dnes už poněkolikáté.
 "No jo, právě před pár vteřinama, utíkali támhle za roh. To hrajete nějakou hru?"
 Široko ani nepoděkoval a vystartoval naznačeným směrem. Skutečně, asi třicet metrů před ním běžela skupinka hochů. Nabral plnou rychlost.
 Za chvíli doběhli na Spálenou ulici. Proudilo zde stále dost chodců, každý spěchal někam jinam. Široko mezi nimi obratně kličkoval, tu a tam do někoho strkl. V záplavě lidí se mu však Vontové chvílemi ztráceli. Nelítostně si razil mezi chodci cestu, vždyť ježka má už téměř na dosah.
 Najednou ucítil pod koleny tvrdý náraz. Vrazil do malého vozíku, který zde jakýsi muž táhl. Nohy se mu podlomily a přímo obličem padl na dlažbu ulice.
 "Nestalo se ti nic?" ozvalo se nad ním.
 Široko se pomalu zvedl a rukou si třel ústa.
 "Dobrý, to je v pořádku ..." zasyčel, ačkoliv právě získal hrozivě vypadající modřiny.
 "Letíš jak splašenej!" dostalo se mu pokárání.
 Široko se dal znovu do běhu. Teď musí na bolest zapomenout, chce přece zpátky získat ježka. Zastavil se na začátku Novobranské ulice. Musel si přiznat, že Vontové mu zatím uběhli. Sakra, nadával si v duchu, s hlavolamem se už může asi natrvalo rozloučit.
 Když najednou, asi třicet metrů před ním, vyběhl z uličky nejdřív nějaký kluk a okamžik po něm houf Vontů. To budou oni! Ten vpředu má určitě ježka a ti co ho honí jsou Uctívači ginga! Ale co to, pronásledovaný teď najednou zabíhá ke kraji ulice a mizí v nějakých vratech. A Uctívači tam zůstají stát.
 Široko se k nim opatrně, asi na deset metrů, příblížil. Vůbec si ho nevšimli a dohadovali se mezi sebou, pak začali do dveří bouchat. Široko si v hlavě bleskově vymyslel plán - nemá cenu je nějak odhánět, raděj oběhne celý blok a k Vontovi s ježkem se dostane nějak přes dvorky. Boj o hlavolam ještě někončí!

4.
 Kirin zmatkoval. Prkna na dveřích už praskala, je to jen otázka času, kdy je Uctívači vyrazí. Znovu se pokoušel dostat se na zeď a znovu sklouzával dolů. Jak se dveře čím dál víc vylamovaly, tím nabíralo bouchání na ně rychlejších obrátek.
 "Už se můžeš začít s ježkem loučit!" ozval se přes dveře vítězný hlas.
 Kirin přejel očima po dvorku. Bedny. Že ho to nenapadlo dřív. Začal jednu z nich sunout ke zdi. Vylezl na ni a znovu se pokusil dostat se na zeď. Nestačilo to, musí sem dát ještě jednu. Skočil dolů a přisunul druhou bednu. Nešla ale zvednout, byla příliš težká.
 Ozvalo se zapraskání a dveře vypadly. Na dvorek vtrhli Uctívači. Od Kirina, a tedy od ježka, už je dělilo jen nějakých pět metrů.
 "Ježek je náš!" křičeli triumfálně.
 Kirin učinil poslední pokus. Vyskočil na bednu a vylétl k vrcholu zdi. Jeho ruce se zachytily hřebenu zdi. Zatápal nohama a vyšplhal nahoru. Na dvorku Uctívači udiveně koukali. Kirin si na zdi stoupl a zahrál si na Široka. Z kapsy vyndal ježka a smál se:
 "Hlavolam nikdy nebude patřit Uctívačům, to si pamatujte!"
 Škodolibě se díval na jejich marné pokusy vyskočit nahoru. Sám nevěděl, jak se mu to mohlo podařit. Později se pokoušel svůj skok na jiných místech zopakovat, ale už marně. Vzpoměl si na různé historky, kdy člověk v ohrožení dosáhne výkonů, v jaké si normálně nevěří. Tohle bylo něco takového.
 "Rychle nahažte ke zdi tady ty krabice a zkuste sem dát další bednu!" rozkázal jeden z Uctívačů.
 Kirin už raději slezl dolů na sousední dvorek. Pár rychlými kroky ho přešel a lezl na druhou. To už šlo snadno - byla plná děr a také ne už tak vysoká. Po jejím zdolání se octl na liduprázdné Vranské ulici.
 Poprvé si oddechl. Ježka. Mají ježka! Můžou vládnout Stínadlům! Třeba si s Vrzym založí vlastní sdružení a všichni budou chtít být jen u nich, protože oni mají symbol Stínadel - ježka v kleci.
 Najednou ho zezadu pevně sevřely cizí ruce.
 "Chtěli jste Velké Vontství co? Ale na to nemáte, byli byste špatní vládci Stínadel!" poznal Kirin Širokův hlas.
 Vyvinul co největší úsilí dostat se z jeho sevření. Širokovy ruce ho prohledávaly, brzy najdou kapsu s ježkem.
 "Pomóc, pomozte mi! Přepadení!" začal Kirin zoufale řvát.
 V dálce se objevila světla nákladního automobilu. Kirin cítil, že Širokovo sevření trochu povolilo. Auto už zdeskoro bylo. Hrábl si na dno sil, vytrhl se Širokovi a vyběhl přes ulici, přímo před náklaďák. Jeho řidič strhl volant a auto vjelo na chodník. Široko v poslední chvíli uskočil. Ozvalo se skřípění brzd a náraz do zdi. Řidič vylezl z kabiny:
 "Zatraceně, co blbnete! Tohle si teda zodpovíte, to si pište!"
 Široko bežel rychle pryč.
 "Kam zdrháš?!" volal za ním řidič, ale naštěstí ho už nepronásledoval.
 Zase mu hlavolam unikl. On, Široko, nemůže získat ježka v kleci. V duchu se musel smát. Teď už je jenom jedno místo, kde by Vont, který mu hlavolam sebral, mohl být. Poklusem se k němu vydal.

5.
 Tady to bylo, to je ten dům, na jehož dvoře uskutečnil Vrzy svůj odvážný skok. Kirin prošel průjezdem a přehlédl dvůr. Jak čekal, Vrzy už tu nebyl. Chtěl se jenom přesvědčit - pro jistotu. Vyšel zpátky na ulici a běžel domů. Rodiče se určitě budou zlobit, čekali ho doma už před hodinou. Ale to vůbec nevadí. Ježek v kleci mu to všechno vynahradí. Při svém snění si ani nevšiml, že ho kdosi sleduje.
 Ve Vežní ulici šel kolem domu, kde bydlel Vrzy. V oknech bytu jeho rodiny se nesvítilo, už asi dávno spí. Kirin se už těšil, až mu ráno pyšně oznámí, že ježka uchránil.
 Vzal za vchodové dveře domu, kde bydlel. Zamčeno - to čekal. Sáhl do kapsy pro své klíče. Náhle ho kdosi prudce shodil na zem. Znovu uviděl Širokovu bílou škrabošku. Zase ho prohledávaly jeho ruce a tentokrát už úspěšně. Široko sebral ježka a dal se s ním na útěk. To všechno se odehrálo v průběhu ani ne čtyř vteřin. Kirin se zvedl a vyběhl, hned ale nešikovně zakopl a znovu byl na zemi. Postavil se a bežel dál, jenže Široko se už ztrácel v dáli. Vzdálenost mezi nimi se rychle prodlužovala. Pak se Široko ztratil za rohem, a když tam Kirin doběhl, uviděl už jen prázdnou ulici. V očích se mu objevily slzy.
 Ještě dlouho procházel v okolních ulicích, v marné naději, že se Široko zase objeví, než se potupně vrátil do Věžní ulice. Všechno se to odehrálo tak rychle, chvíli je pánem Stínadel a pak už zase jen obyčejným Vontem. Vrzy určitě nebude mít radost.

6.
 Ode dveří se ozvalo zaťukání a Vrzy nadějně téměř zvolal:
 "Dále!"
 Do nemocničního pokojíku vešel Kirin:
 "Ahoj! Tys mi dal teda! Že tě našli ležet někde na ulici? Říkali to vaši, byli u nás dneska ráno."
 "Jo, to je pravda. Ale jsem celkem v pořádku, nic zlomený. No, pár dní si tu poležím."
 Chvíli mlčeli. A pak se Vrzy zeptal:
 "A co ježka? Máš ježka?"
 Kirin zakroutil hlavou:
 "Ale měl jsem ho dlouho, i Uctívačům jsem utekl."
 Začal pomalu vypravovat události, které se staly poté, co zanechal Vrzyho na dvoře.
 "Asi měl Široko pravdu," chlácholil Vrzy Kirina, "nejsme ti praví na Velké Vontství. Já kvůli ježkovi skáču z výšky, ty vbíháš pod náklaďák. A to všechno proto, abysme hlavolam na konci zase ztratili..."
 Kirin pokýval hlavou: "Na ten večer budu dlouhou vzpomínat. Myslím, že nám to ani nikdo neuvěří, že jsme Širokovi sebrali ježka."
 "Jdeš dneska na Krysák?" změnil Vrzy téma.
 "No jasně, hrajeme ten zápas s Vrabčáky. Budeš nám tam chybět."
 "Vy to zvládnete," shazoval se Vrzy.
 "No uvidím, budu muset běžet, za chvilku už začínáme."
 "Tak vyhrajte!" rozloučil se Vrzy.
 Ještě na chodbě si Kirin řekl, jak je ten Vrzy bezva. Ani se kvůli ježkovi tak nezlobil a ještě mu popřál štestí v zápase. Kirin věděl, že Vrabčí ulici dneska rozdrtí.