Klubovní hlasatel - poslední Mohykán vlny malých tištěných foglarovských časopisů

Svého času byla naše země klubařskou velmocí. A nemyslím tím jen období 1937-41 (Mladý hlasatel), 1946-1948 (Vpřed) a šedesátých let minulého století (ABC). Ta doba není ještě příliš vzdálená, po roce 1989 byl totiž obnoven pod vedením Jana Šimáněho - Galéna Mladý hlasatel se svými kluby, podobnou aktivitu vyvíjely i méně úspěšně další celostátní časopisy. Odrazem klubovního a foglarovského hnutí byly "na koleně" vydávané zpravodaje, které často vydávaly čtenářské kluby pro svoji potřebu nebo ostatní zájemce, ať už v několika výtiscích nebo vyšším nákladu. Byly to zpravodaje specifické svojí úpravou, často ručně psané a malované. S vývojem techniky dostával slovo i psací stroj a počítač. Časopisů a časopísků bylo několik desítek, možná stovek. Z tohoto podhoubí někdy před třinácti lety vznikalo Sdružení amatérských novinářů (SAN), které se tuto aktivitu snažilo podchytit a tvůrce těchto malých dětských časopisů organizovat a všemožně jim pomáhat. Dnes už na časopisy /napadají mě některé z nich, které měly náklad v řádu desítek výtisků: Shawnee, Družina, Sedmihlásek, Ša-Ba-Du (Duhová planetka)/ - zbyly už jen vzpomínky. Posledním Mohykánem, který nadále vychází, má za sebou specifický vývoj a dnes ho vytváří už třetí generace tvůrců, je Klubovní hlasatel z produkce hnutí Bobří stopou, určený členům klubů Sdružení přátel Jaroslava Foglara.Klubovní hlasatel začal vycházet ze všech uvedených časopisů nejpozději, což se ukázalo jako jedna z výhod. Další výraznou výhodou a možná i důvodem jeho trvalého vydávání až do dnešní doby je záštita a podpora Sdružení přátel Jaroslava Foglara(SPJF). Zázemí dětské organizace, kterou SPJF zřizuje - tj. hnutí Bobří stopou, umožňuje průběžnou obměnu redakce i podoby zpravodaje.

V první generaci (léta 1993 - 2000) měl Klubovní hlasatel podobu kopírovaného dvoustránkového listu A4 přidávaného do zásilek klubům Bobří stopy. Vždy obsahoval pokyny k dlouhodobé hře, kterou SPJF v rámci časopisu Bobří stopou, pro kluby pořádalo; pokyny a ukázky z klubovních hlášení. Graficky se podobal Bobří stopě. Listujeme-li uvedeným zpravodajem, s odstupem překvapí bohatost činnosti klubů i námětů, které pro ně autoři Klubovního hlasatele Marek Polák - Sharp a Karel Judex - Jestřáb (přední činovníci SPJF) připravovali. V této podobě vyšlo celkem 31 čísel.

V letech 2001-2002 převzal štafetu klubovního (vlastně svým způsobem podle dřívější terminologie "stovkařského" časopisu) časopisu o generaci mladší Kamil Albrecht - Soki, který rozšířil obsah (dva až čtyři stránky na formátu A4). Obsah zpravodaje byl bližší klubovnímu hnutí, obsahoval informace o dlouhodobé hře, pozvánky na akce, náměty pro činnost a dokonce i kreslený seriál Družina Rysů. Grafika už byla zcela odlišná od Bobří stopy.
Po roční přestávce v roce 2003, kdy Klubovní hlasatel nevycházel, se v roce následujícím v souvislosti se změnou systému klubů u SPJF, ujal vedení redakce Jiří Kalina - Čáp. Společně s dalšími spolupracovníky zmenšil formát na A5 a rozšířil obsah a dokonce vydal i několik speciálů ke klubařským akcím.

Dnešní Klubovní hlasatel vychází ve své podobě od roku 2006, kdy se jeho první šéfredaktorkou stala Adéla Vožechová - Bublina. Zpravodaj má dnes více než deset spolupracovníků, což je na jeho obsahu i kvalitě znát. Šestnáctistránkový časopis je mimořádně kvalitní svým grafickým zpracováním i obsahem šitým na míru klubařské komunitě hnutí Bobří stopou SPJF. Bohaté je zpravodajství z klubovních akcí, hlášení klubů. Zaujmou rubriky - Proti proudu času (historie klubů Bobří stopy), Nástěnka - Vývěska akcí, Pekáč - dnes se peče... (rozhovory se zajímavými osobnostmi SPJF), SMS ANKETA (zasílání krátkých zpráv a odpovědí prostřednictvím mobilu - vynikající nápad), Našláplé recenze (o zajímavých knihách, CD...)., Fotka s bublinou (doplnit vtipný text k fotografii) a samozřejmě Klubovní hlasatel ani v této formě nepostrádá informace k dlouhodobé hře. Dnes vychází zpravodaj v měsíční periodicitě.

Na závěr nezbývá než tvůrce Klubovního hlasatele pochválit a popřát jim hodně zdaru a elánu do dalšího vydávání a trochu si i postesknout nad tím, že věk nelze zastavit a tiše závidět klubařům jejich činnost, která věřím i nadále bude oslovovat děti v klasickém foglarovském věku 10-15 let. Pro mě bylo totiž listování Klubovními hlasateli nostalgickou vzpomínkou na bouřlivá léta po Sametové revoluci, kdy i já jsem byl členem foglarovského čtenářského klubu.