Do Čimelic za Rychlonožkovou vzdálenou tetou, bezděčným detektivem Otou Finkem i Lachtanem z pardubické vodní Sedmičky

Čimelice jsou první jihočeskou obcí na původním tahu strakonické silnice směrem od Prahy.
Někdo mohl jejich existenci vzít na vědomí při projíždění cestou dál na jih nebo možná slyšel o vyhlášených výstavách květin pořádaných zde už dlouhé desítky let v oblíbeném zámeckém zahradnictví či četl o čimelickém baroku. Jiného mohl zaujmout příběh tamní firmy SIKO vzniklé zde od píky. Znalci filmů do Čimelic zařadí natáčení komedie Hogo fogo Homolka. Znalci událostí II. světové války na našem území vědí, že Čimelice a okolí obsadily 9. května 1945 německé vojenské jednotky při ústupu z Prahy směrem k demarkační čáře a odmítaly se vzdát a zatímco jinde už se oslavovalo osvobození, zde ještě probíhaly boje a ke kapitulaci došlo až v noci z 11. na 12. května, když byla podepsána v mlýně u Čimelic. Tuto poslední kapitulaci II. světové války v Evropě připomíná v Čimelicích pomník.
Nejvíce jsou ale pravděpodobně Čimelice vnímány ve spojení se jménem Karla Schwarzenberga a zdejšího schwarzenbergského rodového zámku, ve kterém v minulosti sídlila filmová škola – jediná svého druhu v někdejším Československu.
A právě u bývalé střední průmyslové školy filmové bude naše první zastavení na cestě dětskou dobrodružnou, ale také detektivní literaturou, do které pronikly zmínky o Čimelicích.



Zastavení první, rok 1976: Lachtan po prázdninách odejde na filmařskou školu v Čimelicích







Kniha Miloše Zapletala (spisovatele pro děti a mládež, redaktora, autora příruček pro volný čas určených dětem i jejich vedoucím, autora herních publikací a v neposlední řadě celoživotního popularizátora a dlouholetého editora vybraných textů Jaroslava Foglara respektive autora textů o Jaroslavu Foglarovi) s názvem Sedmička a s podtitulem klukovská dobrodružství na řece – jeden z nejlepších příběhů naší dětské dobrodružné četby – se už dávno zařadil do zlatého fondu chlapeckých románů. Oblíbené vyprávění plavčíka Pajdy z prostředí pardubického vodáckého oddílu poprvé knižně vyšlo v roce 1976 (nejdříve byl příběh uveden ve zkrácené podobě na pokračování v časopisu Pionýrská stezka v letech 1971– 1972 pod názvem Ostrov přátelství).
V samém závěru románu, kdy se hlasuje o opětovném přijetí Pajdy – po jeho vyloučení z oddílu kvůli jednomu velkému průšvihu – a kdy je problémem to, že oddíl respektive posádky lodí jsou plně obsazené, se můžeme dočíst:

„Na palubě Žraloka bude brzy jedno místo volné,” povídá Rejnok. „Lachtan po prázdninách odejde na filmařskou školu v Čimelicích. Bude tam bydlet v internátě. Naše posádka s ním nemůže dál počítat.”

Jak dopadne hlasování o Pajdově opětovném přijetí do vodní Sedmičky neprozradíme a odkážeme na samotný román, ale zato si společně zajdeme k čimelickému zámku, kde v letech 1952 až 1982 doopravdy sídlila Střední průmyslová škola filmová. A protože jiná taková škola v tehdejším Československu nebyla a soustředila tak studenty ze vše koutů republiky, byl součástí školy samozřejmě, i v Sedmičce zmíněný, internát. Nad jeho vchodem je dodnes zachovaná dobová plastika s filmařským motivem. Pamětní kámen na éru filmové školy byl pak v zámeckém parku odhalen v roce 2012.











Zastavení druhé, rok 1984: Otakar Flink, Čimelice 1278







Jaroslav Velinský (spisovatel především sci-fi, detektivek a westernu; svým románem Poslední tajemství Jana T. přímo navázal na stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara; skladatel, textař, hudebník a zpěvák v oblasti trampské hudby, kde je známý pod přezdívkou Kapitán Kid) přivedl na svět téměř třicítku detektivních příběhů s Otou Finkem, soustružníkem a bezděčným detektivem z Prahy.
Poprvé se čtenáři s Otou Finkem setkali v roce 1984 v knize Tmavá Studnice, jejíž děj se odehrává v roce 1953.
Ota v notýsku mrtvého zubaře Dr. Mir. Holického, se kterým se setkal ještě za jeho života, nachází svoji „adresu”:

Adres měl v notýsku tisíc.
Ta moje zněla: OTAKAR FLINK, ČIMELICE 1278.
Bitva na Moravským poli.
Nechtěl jsem, aby mi platil ty čtyři frťany.

Proč byla Otova adresa v zubařově notýsku, proč s chybnou podobou příjmení „Flink” a proč zněla falešně do Čimelic, to opět ponecháme na případném dalším zájmu čtenáře o detektivku samotnou.
Snad jen dodáme, že dům s číslem 1278 v Čimelicích ani zdaleka nenajdeme, obec nemá ani tolik obyvatel.


Zastavení třetí, rok 2024: Rychlonožkova vzdálená teta z Čimelic







Rychlonožka. Smolař, legračník a vtipálek, zmatkař a strašpytel, pořád více na zemi než na nohou, o všechno zakopl, všechno ztratil, všechno rozbil, zkazil a popletl – ale to vše vždy spíše jen na obrázcích, než ve skutečnosti. Tak takto charakterizoval Rychlonožku, člena legendárního klubu Rychlé šípy, sám autor kultovního seriálu o nerozlučné pětici kamarádů Jaroslav Foglar.
Jinak o Rychlých šípech, ale i o dalších postavách či místech jak v kresleném seriálu, tak v trilogii Stínadla se bouří, Záhada hlavolamu a Tajemství Velkého Vonta slavný autor spíše tajemně mlčel, někdy i mlžil, máme-li na mysli nějaké konkrétní údaje či reálie.
V komiksu můžeme poznat Rychlonožkovu rodinu, příbuzné, ale o Rychlonožkově vzdálené tetě z Čimelic se dozvídáme až od Pavla Horny v jeho detektivním příběhu Život a smrt Maxmiliána Drápa vydaném v roce 2024:

Co je ale horší, nikdo z mladých detektivů nedokáže spojit jména zmíněných filatelistů s jejich obličeji. Proč jsou si všichni starší muži tak podobní? Jediné, čím se liší, je množství vlasů na hlavě. Tamten chlap Jindrovi připomíná souseda z přízemí jejich domu, ale jakmile se otočí bokem, mohl by to být klidně ředitel školy. Rychlonožku pro změnu napadne, že kdyby si tamten muž uvázal na hlavu šátek, vypadal by jako domovnice z protějšího činžáku. Nebo ne. Spíš jako vzdálená teta z Čimelic.

Život a smrt Maxmiliána Drápa je jedním z titulů řady „Rychlé šípy na stopě”, která nově samostatně rozvíjí prací současných autorů některé dějové prvky z původní tvorby Jaroslava Foglara. Pavel Horna ve své knize přímo navazuje na kreslený příběh Rychlých šípů vydaný ve třech pokračováních v Mladém hlasateli na podzim 1939, který popisuje pátrání Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky po zmizelém filatelistovi Maxmiliánu Drápovi na půdě domu, ve kterém mají svoji klubovnu.

Vedle názvu obce Čimelice svým způsobem vlastně všechny tři tituly rozdílných autorů z rozdílných dob spojuje jméno autora čtvrtého – Jaroslava Foglara.

Na závěr nám ještě zůstávají ve vzduchu viset otázky:

Vydaly se někdy Rychlé šípy daleko dolů na jih k Rychlonožkově vzdálené tetě do Čimelic na výpravu či dokonce na letní tábor?
Kdo ví?!
Jisté je však jedno: Na stole v klubovně Rychlých šípů v rámci expozice výstavy Od Bobří řeky do Stínadel uspořádané Pražskou pobočkou Sdružení přátel Jaroslava Foglara v Muzeu hlavního města Prahy od května do září 2007 ke stému výročí narození Jaroslava Foglara stála petrolejová lampa odnikud jinud než – z Čimelic.

Byl někdy v Čimelicích sám Jaroslav Foglar?
Kdo ví?!
Jisté je však jedno: V polovině června roku 1930 Jaroslav Foglar – Jestřáb spolu s dalšími čtyřmi členy jeho skautského oddílu pražská Dvojka jel vlakem do Vráže u Písku hledat tam v okolí nové místo pro letní tábor, takže Čimelicemi musel projíždět, protože Vráž u Písku je třetí zastávka za Čimelicemi směrem na Písek. Ostatně Čimelicemi musel Jaroslav Foglar, ať už autem či opět vlakem, projíždět o několik desítek let později při návštěvě letního dětského tábora České zemědělské univerzity Sluneční zátoka u Vráže u Písku.

A jak na Rychlonožkovu vzdálenou tetu vzpomínají samotní čimeličtí?
Toto pátrání už nechám, milý čtenáři, na tobě!





Foto: Milan Lebeda