Pražský deník (24.5.2010): Křivolaké uličky holešovických Stínadel musely ustoupit panelákům a metru

Bývalá dělnická kolonie si žila po svém. Zatímco ve zbytku Prahy vrcholila éra socialismu, zde se zastavil čas. Dnes už neexistující dělnické kolonii v Holešovicích říkali všichni místní kluci Stínadla a odmítali uvěřit tomu, že ta Foglarova ležela jinde. Ono tomu totiž skoro všechno odpovídalo.
Rozdělovací třídu, kudy Rychlé šípy potají pronikali z do této tajemné čtvrti, pro ně představovaly rachotící tramvaje v ulici Na Zátorách, pod níž se už vcházelo do jiného světa. Jistě, popis z knihy na všechno tak úplně neseděl, ale tím se přece dětská fantazie nezabývá, to hlavní, tajuplnost, byla všudypřítomná.
Místo vysokých činžáků všude stály - až na pár výjimek - domečky s dvorky, v nichž měli dílny drobní řemeslníci. Těm sice živnost úřady zestátnili, ale jelikož se na jejich místa nikdo nehrnul, pracovali dál, kde byli po léta zvyklí, jen už ne na svém, ale jako zaměstnanci nějakého národního podniku.
Stejně tak se majitelka koloniálu U Navrátilů v Arnoštovské ulici 7 změnila na vedoucí a zároveň prodavačku. Zachovala si však "odporné kapitalistické zvyky", a když na ni zákazník - i dlouho po zavírací době - zazvonil, šla ho obsloužit a nevadilo jí ani, že musel do krámu projít přes její byt. Navíc měla vždy na skladě měkký chléb či křupavé rohlíky, což ji, víceméně potají, dodával stejný mistr pekař jako za první republiky, aby si k almužně od státu něco přivydělal. Pro čerstvé mléko, co jí v konvích vozili odněkud z venkova, se zásadně chodilo s bandaskou.
U břehu Vltavy, kde kolonie původně končila, se našly i koňské stáje. Sice opuštěné a bez zvířat, nicméně svým vzhledem jen dotvářely iluzi vesnice ve velkoměstě. Inspiraci pro svoji tvorbu zde hledali i umělci.