Sluneční zátoka 2009: Cesta do historie

Letošní Setkání ve Sluneční zátoce, vzpomínkový happening příznivců odkazu literárního i výchovně-pedagogického díla spisovatele a legendárního skautského vůdce Jaroslava Foglara – Jestřába, se uskutečnilo v sobotu 20. června a bylo již osmým v řadě.
Přesto mělo o poznání slavnostnější ráz, který připomínal předloňské setkání ke 100. výročí Jestřábova narození.
V čem tkvěl vzpomínkově třpytivější punc setkání?
Stačí si přečíst motto, které provázelo letošní foglarovský mítink u Ledče nad Sázavou – a vše bylo jasné: Účastníci se totiž letos vydali „Po stopách Hochů od Bobří řeky“!

Ano, je tomu přesně 75 let, kdy v nedělní dětské příloze Českého Slova – ve Slovíčku – začala v březnu 1934 vycházet na pokračování literární prvotina Jaroslava Foglara, která se v průběhu let stala (dívky prominou následující označení) „kultovním chlapeckým románem“ několika generací 20. století a aktuálním a žádaným čtivem je i mezi dětmi na počátku třetího tisíciletí.
Neméně důležité ovšem je, že hrdinové Foglarova beletristického debutu nezůstali jen ryze románovými postavami z příběhů jednotlivých kapitol, které následně vyšly už v bezmála dvou desítkách knižních vydání.
Vilík, Jiřík, Luděk, Drobeček i ti všichni ostatní z Rikitanovy románové party v lecčem jakoby ožili – nebo se alespoň symbolicky ztělesnili – ve skutečném chlapeckém společenství Jaroslava Foglara, 2. pražském skautském oddíle, ať už jej nazýváme Dvojka nebo Hoši od Bobří řeky.
A právě Sluneční zátoka a její okolí se v průběhu let 1925 – 1945 stala prázdninovým domovem tohoto oddílu, kde Jestřábovi svěřenci prožili celkem patnáct letních táborů.
Přímo na louce Sluneční zátoky, kterou ve výrazném a charakteristickém oblouku obtéká řeka Sázava, se uskutečnily tábory Dvojky v letech 1931 – 1937, následně v roce 1939 a naposledy krátce po ukončení 2. světové války v roce 1945.
S výjimkou pěti táborů, které od poloviny dvacátých do poloviny čtyřicátých let proběhly zcela mimo kraj Sluneční zátoky, se dalšími letními domovy Foglarových Hochů od Bobří řeky v údolí Sázavy stala tábořiště v bezprostřední blízkosti vzpomínané louky, nebo v nedalekých obcích.
V roce 1941 a 1942, kdy klasické táboření bylo zakázáno protektorátními a okupačními úřady, se Dvojka uchýlila na prázdniny do světnice jednoho z domů v obci Veliká a o rok později Foglarovi hoši pobývali ve stavení sousední samoty Kocanda. V letech 1943 a 1944 zase obsadili „domečky“ vinohradského Sokola, které vyrostly na kraji lesa lemujícího Sluneční zátoku. Dnes v těchto místech stojí stejnojmenná turistická základna.
Pootočíme-li však kolem času ještě zpátky proti proudu letopočtu, ocitneme se přímo „v pravěku“, v roce 1925 (a poté ještě v letech 1927 a 1928), kdy Jaroslav Foglar, tehdy ještě jako začínající skautský vůdce, objevil nenápadný romantický flíček u Sázavy.
Nazval jej Zátokou neznáma.
Tady pak ve vzpomínaných letech prošel svou neoficiální privátní „lesní školou“, aby se z táborníka-zelenáče časem vyklubal ostřílený a erudovaný tábornický mistr, či dokonce přímo velmistr.
Ale to bychom předbíhali…

Vzpomínáme-li Zátoku neznáma, právě místo, kde se tato legendární píď Posázaví nachází, se stala jedním z nesilnějších magnetů programu Setkání ve Sluneční zátoce 2009.
Pod vedením dvou badatelů – Martina Rosola a Milana Lebedy – Alpína z pražské pobočky SPJF – se v průběhu setkání vypravilo do Zátoky neznáma několik desítek zvědavců.
Kdo však očekával, že to bude nějaká náročná výprava, ke svému překvapení (a úsměvu mnohých) se spletl. Div se světe, Zátoka neznáma totiž leží v bezprostřední blízkosti Sluneční zátoky, či spíše tvoří její okraj! Od dnešního žulového pomníku, který byl zde – přímo za Jestřábovy účasti – odhalen v roce 1997, leží původní tábořiště Dvojky doslova „co by kamenem dohodil“, snad pouhých dvě stě metrů. Je to vlastně nezřetelná mýtinka na břehu řeky v zalesněném západním cípu louky Sluneční zátoky.
Druhou částí výpravy k legendárním „pravěkým“ místům táborů pražské Dvojky se v rámci letošního vzpomínkového mítinku stal odpolední výšlap do obce Veliká a na samotu Kocanda. Samozřejmě dnes tato místa již vypadají zcela jinak – a zejména samotné stavení na Kocandě se proměnilo v luxusní vilu!
Z dalšího rámcového programu setkání nutno připomenout křest edičních foglarovských novinek – společenské stolní hry Cesta do Sluneční zátoky, kterou vydalo nakladatelství Orin, a nové vydání Zápisníků 13 bobříků (vydal Ostrov). Z produkce stejného nakladatelství je i sešitový První sborník nezávislých foglarovců s několika objevnými příspěvky z pera kruhu foglarologů, badatelů a sběratelů.
Slavnostní chvíle u žulového obelisku nastala, když novinář, spisovatel a dlouholetý šéfredaktor časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců Vlastislav Toman – Hadži převzal ocenění za celoživotní dílo a práci pro mládež v podobě symbolického Klíče k fantazii. Toto ocenění udělila Hadžimu Pražská pobočka SPJF.
Do Sluneční zátoky přijela letos i dvojice kreslířů a ilustrátorů Milan Teslevič a Jiří Filípek. Jejich ruce a tužky pak byly po několik hodin v plné autogramiádové permanenci.
Zejména pro nejmenší účastníky akce byla v zátoce připravena stanoviště pro lov několika bobříků a probíhala také soutěž ve vázání dračí smyčky.
K oblakům byl rovněž vystřelen symbolický Tapinův šíp. Ten – podle příběhu z románů Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje, i podle epizody ze samotného Jestřábova skautského života – účastníci setkání pojímali jako naději, že se pro čestné a ušlechtilé ideály Foglarova díla podaří i v budoucnu nalézt další generace chlapců a dívek.
V neposlední řadě je třeba z programu Setkání ve Sluneční zátoce 2009 ještě zmínit líté soupeření v přetahování lanem, v němž se utkali „mladí“ foglarovci (zejména příznivci klubovního hnutí) proti „starším“ (sběratelé, badatelé…). Po urputném (ale zároveň i překvapivě krátkém) boji, se ukázalo, že „dříve narození“ mají ještě dost sil, aby si udrželi své postavení v jestřábovském světě a „benjamínky“ s přehledem porazili.
Ani letos ve Sluneční zátoce nescházeli dřívější členové Pražské Dvojky nejrůznějších oddílových generací, kteří jednak zavzpomínali na dávné oddílové zážitky a události, jednak za doprovodu kytary zazpívali několik písniček z oddílového zpěvníku Dvojky.
Pamětní list pro účastníky Setkání i nabídka foglarovských předmětů a publikací je již trvalou součástí každého ročníku, nechyběly tedy ani letos, stejně jako tradiční skupinová fotografie před pomníkem.