S Jaroslavem Foglarem – Jestřábem jsem se poprvé „setkal“ jako mladý, jedenáctiletý hošík… Nejdříve ale rád zavzpomínám na dobré školní kamarády i drsné školní party, se kterými jsme sváděli bitky při cestách domů ze školy – házeli jsme po sobě kamením i sněhovými koulemi a školní tašky nám sloužily jako ochranné štíty. Také se mi v hlavě vybaví malé fotbalové zápasy na louce před domem, koupání a slizké bahenní boje v nedaleké tůni, prolézání tajemných opukových jeskyní, stavění bungrů a drnové bitvy v pískovně, hry na vojáky a partyzány v lese, jízdy na kolech po okolních smeťácích (skládkách odpadů) a hrabání v nich. Vzrušující „jízdy“ na kravách a tažných koních v místním JZD. A také vzpomínám na starání se doma o hojné domácí zvířectvo a práce na poli, které patřilo k našemu domu. Tato tak trošku „venkovská divočina“ se začala pomalu měnit, když jsme s kamarádem u nich doma, v jakési komoře v polorozpadlé skříni objevili, mezi spoustou starých knih, novin a všelijakých papírů, několik zažloutlých výtisků kdysi slavného časopisu pro hochy a děvčata VPŘED s přílohou Rychlé šípy.

Mrzí mě, že neumím hrát hru na co by kdyby. Zjistil bych si, co by se dělo, kdyby mi v čítance pro čtvrtý ročník nepadl do oka úryvek z Hochů od Bobří řeky a kdybych nezatoužil dozvědět se, jak to s tou Zelenou příšerou dopadlo. Dostal bych se k Foglarovým knížkám nějak jinak? Pokud ne, hra by mi vyjevila, co všechno z mého dosavadního života by se nekonalo a zač tedy foglarovkám vděčím. Dozvěděl bych se však taky to, oč mě připravily. Možná by mi to bylo líto, kdo ví? Třeba je pro mě lepší, že tu hru hrát nedovedu…
Vím, že ne všechno, co jsem si z Jestřábových knížek vzal, mi bylo ku prospěchu. Například jsem se hloupě rozhodl, že s lidmi, kteří nesplňují vyčtené ideály, se zkrátka nebudu bavit. K následnému poznání, že bych se s nimi měl snažit vyjít a ty ideály že bych si měl podržet hlavně sám pro sebe, vedla dosti bolestivá cesta.

Když jsem byl dítě, táta mi předčítal. Hochy od Bobří řeky mi četl ještě před šestým rokem a fungovali: vzpomínka jako by spočívala v záři. Záři slunce i ohňů. Vybavuji si Červený dolík, jak jsem si jej představoval. Vybavuji si první setkání s Rikitanem a jistěže lovení bobříka odvahy. Spár močálu! Zelená příšera mě skutečně děsila a muselo mně být nanejvýš pět let.

* Účastnila jsem se v roce 1989 besed s Jaroslavem Foglarem * Byl jsem u obnovy Junáka * Psal jsem první články do Mladého hlasatele ´90 * Setkala jsem se v době sametové revoluce nebo krátce po ní s Jaroslavem Foglarem v jeho klubovně v Křišťanově ulici * S pohnutím jsem sledoval první vystoupení Jaroslava Foglara v televizním pořadu "Vysílá studio Jezerka" * Koupil jsem si Boj o první místo od Atosu v podchodu na Můstku * Byl jsem členem čtenářského klubu * Město bylo můj osud * Pátral jsem po Srdcovém kamenu * Četla jsem Rychlé šípy v týdeníku Květy * Náš oddíl ukončil činnost v Pionýru a přestoupil do České tábornické unie...

V nejbližších dnech a týdnech si připomeneme významný mezník v dějinách našeho státu - sametovou revoluci. Byl to předěl, který souvisel nejen s politickým a hospodářským směřováním naší země, ale znamenal také výraznou změnu ve volnočasových aktivitách dětí a mládeže a především ve foglarovském světě, tedy mezi čtenáři knih Jaroslava Foglara. Rok 1989 znamenal pro Jaroslava Foglara prakticky definitivní rehabilitaci jeho osoby a díla, jeho knihy, příběhy, komixy a jiné texty od té doby vychází více než 30 let, dočkaly se souborného vydání a spisovatel v roce svých nedožitých 100. narozenin dokonce dostal státní vyznamenání.

Pojďme společně zavzpomínat na dobu, kdy v diskusním Semafóru, který přenášela Československá televize, Miloslav Šimek přivítal Jaroslava Foglara, jeho knihy se pomalu vracely na pulty knihkupectví a z utajených skladů do obecních knihoven, na veřejnosti se opět objevily skautské kroje a vznikaly stovky čtenářských klubů. Zanechejme svědectví pro budoucí generace! Projekt je dlouhodobý, vzpomínky můžete zasílat průběžně.

Své příspěvky můžete posílat na info@bohousek.cz. Všechny zveřejníme na stránkách Bohouška. Nezapomeňte do e-mailu připsat svoje kontaktní údaje. Vítány jsou i krátké komentáře nebo zajímavé dokumenty a fotografie. Vzpomínky by se měly ideálně týkat období od října 1989 do června 1990.

Koncem roku 1989 jsem navrhl redakci Mladé fronty, kde jsem tehdy pracoval, že by bylo pěkné po té listopadové revoluci oslovit i pana Foglara, který byl předtím léta zakázaný (a já ho zatím vůbec osobně neznal, ale samozřejmě jsem na jeho rychlošípáckých příbězích také vyrostl), aby napsal pro MF scénář na strip, který by vycházel před koncem roku 1989, rozdělený na jednotlivá komiksová okénka.

Jaroslav Foglar, autor mých nejoblíbenějších dětských knížek. Stejně jako řadě jiným z mé generace, mi ovlivnil život.
V první polovině osmdesátých let byl Foglar jako řada dalších spisovatelů zakázaným autorem, všemu s ním spojenému to dodávalo kouzlo a dnes těžko přenositelné tajemno. Nebyl to však hlavní důvod, co mě na jeho knížkách přitahovalo.
Jako malý kluk jsem se podivoval, proč si můj starší bratranec Robert každý rok půjčuje z naší knihovny knížku o Bobří řece. Když mi bylo kolem deseti let, zhltl jsem Setonovy Dva divochy a protože nebylo s kým, hrál jsem si sám u babičky na Mořině na indiána. K tomu patřil i nepříliš použitelný luk a šípy. Na Mořině jsem trávil velkou část prázdnin a jelikož nám byly zapovězeny výšlapy k nedalekým lomům, příslovečně jsem se tam „mořil“ nudou.
Dva divoši a blízký starý židovský hřbitov mě posléze vysvobozovali z jednotvárnosti. V útlém dětství jsem nicméně nechápal čundráky pendlující kolem našeho domku směrem k Velké Americe. U hlavní silnice byla pumpa, kam jsem chodil babičce pro vodu a kde jsme se s čundráky často míjeli. Až později jsem objevil svět kolem Lomu, který byl tehdy ještě poset vraky rozbitých automobilů, i těch obrovských pro odvoz kamene, které měly větší průměr pneumatik než výška dospělého člověka. Autům tehdy ještě nechyběly ani volanty, řadící páky a přístrojové desky.

Na schůzích Obce spisovatelů si někdy představím, že by mezi nás ještě i dnes občas přišel i Jestřáb. Je to samozřejmě nesmysl, vždyť už by mu bylo 98 let, nicméně nezapomeňme, že sám Foglar to říkával, jak by se rád dožil věku své maminky, a ta, jak víme, odešla až ve věku 102 let...
Setkal jsem se s Jestřábem jen dvakrát či třikrát, ale zvláště to první setkání na mne až „nadskutečně“ zapůsobilo. Jak k němu došlo a co mě k němu „dopřistrčilo“? Vlastně to bylo jedno z mých zamilování se. To ve třiceti...
Vzpomínám, že jsem se tehdy na pár měsíců ocitl v až nezvyklé pohodě - a jedním z jejích důsledků byl i návrat k různým ještě dětským snům. A zároveň jako bych se i zbavil ostychu. Otevřel jsem tedy jednoho dne telefonní seznam – a Jestřáb tam byl!

Se jménem spisovatele Jaroslava Foglara jsem se setkal opravdu až notně pozdě. Nepatřím tedy mezi ty, kteří pod jeho vlivem vyrůstali. Vzpomínám si na tu dobu myslím docela dobře. Bylo mi kolem čtrnácti let a začal jsem zkoumat různé časopejsky a jiné, co ponechal můj brácha. Tu se mi dostalo do rukou několik vydání polistopadové Komety. Ta se snažila přilákat čtenáře tím, že uvedla na svých stránkách "Chatu v Jezerní kotlině." Začetl jsem se do toho podivuhodného příběhu, protože byl evidentně o klucích, jako jsem byl tehdy i já a nebyl tak uměle a nesmyslně vykonstruovaný, jako je tomu např. v knížce Meč Vontů a v mnoha a mnoha jiných "příbězích" pro mládež. Zaujal mě příběh věrného a upřímného kamarádství Pavla a Ludvíka, což mě přimělo k tomu, že sem začal hledat dál…

My full name is Rudolf (Ruda) Jarolim and I was born in Pardubice on August 17, 1952.
I attended grade school there till 4th grade and than we moved to Praha, Zizkov where I lived till our escape June 10th .While in Praha I read just about every book written by Jaroslav Foglar and was a secret admirer of him. During the spring of 1965 I wrote a letter to Mr.Foglar just telling him how much I liked  his books and how much inspirational they were to me. He responded later by a short lettered and invited to me visit his Hosi od Bobri Recky Club that was than located in Radlice. After a short visit with him and his members  I joined the Club and was totally immersed in its activities and adventures. The following two summers I attended his month long camp out at Tatra Hory pod Krivanem near Banska Bistrice. It was great and I love every minute of it.

Poprvé se mi Foglarova kniha dostala do ruky asi v devíti letech. Byla to stará, ohmataná knížka Kronika ztracené stopy, kterou kdesi ve svých starých věcech našel můj tatínek. Naprosto mě očarovala, chudák taťka mě od ní nebyl schopen odtrhnout. Nejvíc mě v té době mrzelo, že nejsem kluk, protože tyhle zážitky holky bohužel moc nezažívají. Přesto jsem se naučila celou morseovku a uzly v rekordním čase a začala jsem umlouvat rodiče, aby mě přihlásili do nějakého oddílu. Odolávali dlouho, až nakonec naznali, že se svou nepovedenou dcerou nic nezmůžou a do oddílu mě přihlásili. Byly to dva naprosto úžasné roky, mezi hromadou stejně „praštěných“ lidiček. Všichni jsme byli blázni do Foglarovek, musím se přiznat, že jsem je po nocích hltala pod peřinou s baterkou a když jsem došla třeba k pasážím, kde tajemný EM pronásleduje Jana Tleskače, klepala jsem se strachy, ale četla jsem bez dechu dál.

Mé aktivity jsou asi dostatečně známé, protože se nevyhýbám možnosti publikování. Přesto ale tedy aspoň pár dalších řádek k pojednání Foglar a já.

S Jestřábovým fenoménem jsem se poprvé setkal v roce 1965, ve svých třinácti letech, s plněním bobříků pak o rok později. Správně – souvisí to s s obnoveným vydáváním jeho knížek. Jakmile jsem tohoto spisovatele „objevil“, nebylo tehdy už tak těžké začít si vypůjčovat jeho knihy od těch šťastných kamarádů, kteří je doma díky svým otcům a dědečkům měli. „Chata v Jezerní kotlině“ mě úplně očarovala – dodnes ji považuji za nejlepší dílo Jestřába. Tato knížka mě velmi ovlivnila.

Sotva jsem se jako dítě naučil číst, potkal jsem se po výtečných knihách Ferdy mravence a poněkud dementním časopisem Srdíčko s něčím, co pak na dlouhá desetiletí poznamenalo můj život. Kamarád mi půjčil svůj poklad a jak jsem pak zjistil, sledoval tím jasný cíl: chtěl si mě napsat do úvodního listu této knihy jako kamráda, se kterým loví bobříky. A tím je tedy ujasněno, že to byli Foglarovi „Hoši od Bobří řeky“, kteří mi měli trochu pozměnit dětský i pozdnější svět. Že je to bible každého správného kluka, jsem tehdy ještě nevěděl, ale silný zážitek jsem měl už při prvním čtení, stejně jako podruhé, když jsem „Hochy“ dostal k svátku jako nejvzácnější dárek. To mi bylo deset let a jak mám poznamenáno na oné citované úvodní stránce, dočetl jsem ji stejného dne, kdy jsem ji začal číst.