Mé aktivity jsou asi dostatečně známé, protože se nevyhýbám možnosti publikování. Přesto ale tedy aspoň pár dalších řádek k pojednání Foglar a já.

S Jestřábovým fenoménem jsem se poprvé setkal v roce 1965, ve svých třinácti letech, s plněním bobříků pak o rok později. Správně – souvisí to s s obnoveným vydáváním jeho knížek. Jakmile jsem tohoto spisovatele „objevil“, nebylo tehdy už tak těžké začít si vypůjčovat jeho knihy od těch šťastných kamarádů, kteří je doma díky svým otcům a dědečkům měli. „Chata v Jezerní kotlině“ mě úplně očarovala – dodnes ji považuji za nejlepší dílo Jestřába. Tato knížka mě velmi ovlivnila.

V Ještěrčích jámách 10. února 2002

Vážený a milý Jestřábe,

píšu Ti, tak jako obvykle na začátku roku. Dnes ovšem můj dopis bude jiný, nebude obsahovat ofrankovanou a nadepsanou obálku, tak jak jsem to vždy dělával, abych Ti ulehčil práci s odesláním Tvého hromadného dopisu. Pamatuješ, jak jsem Ti jednou poslal dopis psaný červenou páskou na stroji? A stejně tak i nadepsanou obálku? Ty jsi tenkrát ten můj dopis odložil a po čase jsi mi napsal, že pošta nepřijímá dopisy s adresou nadepsanou červeně. Tak jsi na tu obálku nad moje červené písmo napsal svým strojem moji adresu. Mám ji dodnes schovanou, stejně jako všechny dopisy a pozdravy od Tebe.
Tenhle dopis bude jiný – nebude krátký, snad proto, že vím, že Ty ho na našem pozemském světě už číst bohužel nebudeš. Někdy v roce 1997 mi přišel dopis s Tvým razítkem s několika řádky od Tvé tajemnice Lídy Markové, která Ti obětavě vyřizovala poštu. Posílala hromadné dopisy a psala, že jsi dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Snad tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se skutečně blíží doba Tvého fyzického odchodu. Ale Tvé knihy, Tvé myšlenky, to všechno pozitivní, co jsi pro nás kluky a holky za svých více než 90 let života udělal, budou žít stále v nás, našich myslích po celý život.

Je mi 23 let. Me prvni setkani s knihou Jaroslava Foglara se uskutecnilo v mych desiti letech. Byl jsem nemocen a lezel jsem jiz asi tyden v posteli s horeckou. Maminka mi tehdy donesla mu prvni Foglarovku, byla to Chata v jezerni kotline... a tim to vsechno zacalo.

Ahoj kamarádi,
rád bych také reagoval na Vaši výzvu ohledně tvorby a života Jaroslava Foglara.
Jako dítě jsem byl absolutní negramotnec. Celá moje rodina (maminka, tatínek, sestra, babička.) přečetli týdně tak jednu knížku. Jen já byl černá ovce. Do konce osmé třídy jsem přečetl zhruba deset knih. (A to tam počítám i Honzíkovu cestu.) Ani Foglarovky jsem nečetl, přestože mi je otec nabízel. Co jsem však absolutně hltal byly příběhy Rychlých šípů. Ty jsem četl pořád dokola. Měli jsme a pořád máme ty staré, první, voňavé...

O existenci SPJF jsem se dozvěděl z inernetové diskuzní stránky Junáka. Vzhledem k tomu, že jsem se také již setkal s různými negativními názory na osobnost a dílo Jaroslava Foglara, chtěl bych se s vámi v krátkosti podělit o vlastní zkušenosti a zážitky.
Jako snad většina mých vrstevníků (jsem ročník 1939) jsem přišel nejprve do styku s kresleným seriálem o Rychlých šípech. Ležel jsem v roce 1947 několik týdnů v nemocnici a nejsvětlejším bodem návštěv rodičů byl den, kdy přinesli nové číslo časopisu Vpřed, kde jsem se okamžitě vrhl na poslední stránku. A když jsem později vstoupil do Junáka jako vlče, měl na tom lví zásluhu román Devadesátka pokračuje, který také vycházel ve Vpředu na pokračování . Nemusím snad zdůrazňovat, že mezi moje nejmilejší dárky pak patřily další foglarovky (Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, Když duben přichází, Boj o první místo ...).

Co pro mne v dětství znamenal Foglar

Moje dětství bylo rozděleno německou okupací na dvě části: ta první byla idylická - jako pobyt v ráji. Pak přišlo vyhnání z ráje a doba tížívá. Foglar patří do obou období mého dětství.

Bydleli jsme na pražském Lobkovicově náměstí. Každý týden jsem spěchala k novináři proti Olšanským hřbitovům, abych si koupila nové číslo Mladého hlasatele. Nejvíce jsem se těšila na Rychlé šípy. V mých vzpomínkách je to všechno naplněno jasem. Sedávala jsem ve slunném pokoji s vyhlídkou na Spořilovskou pláň a hltala dobrodružství bratrství Rychlých šípů.

Poprvé jsem dostal do rukou Rychlé šípy dne l0. dubna 1946, v den mých osmých narozenin. Pamatuji jako dnes, když mě paní Škábová, papírnice ze říčanského náměstí, s doporučením prodávala I8. číslo časopisu Vpřed. A od té doby jsem přečetl všechny příběhy, a čtu je dodnes. O rok později ve stejný den jsem dostal od své babičky Hochy od Bobří řeky s Burianovými obrázky. A začalo dlouhé a dosud trvající žití s Foglarem. Nelituji!!

Jsem ročník 1946. V roce 1960 jsem byl přijat na SPŠE v Ječné ulici. Jako mimopražský jsem byl ubytován v internátu v Černé ulici. Bylo mi 14 let. Mým vychovatelem byl právě pan Jaroslav Foglar. S jeho knihami a povídkami, tenkrát těžko dostupnými, jsem přicházel do styku už ve školních letech. Bohužel to byla léta padesátá.

První moje setkání s knihami Jaroslava Foglara se uskutečnilo asi v roce 1967 nebo 1968, přesně si to už nepamatuji. Bylo mi 8 nebo 9 let. Dostal jsem od rodičů knihu Hoši od Bobří řeky. Tato kniha ovlivnila celý můj život. Samozřejmě nejen tato, ale i další foglarovky, které jsem postupně dostával. Daly mi smysluplné využití volného času a hodně mě změnily k lepšímu a přivedly mne do skautu.

Foglar a já, aneb o společné cestě

Aniž bych to tehdy tušil - vždyť mi tenkrát bylo devět let - vstoupil jsem na cestu, která se o deset let později setkala s tou, po které kráčel Jaroslav Foglar. A po dalších patnácti letech jsme naše životní osudy tak trochu propojili na docela dlouhou dobu.