Téměř stovka soutěžících si přišla dnes do pražských Emauz lámat hlavu i prsty na čtvrtý ročník Memoriálu Jana Tleskače – Mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece.
V odpoledním finále pak nastoupilo do závěrečného klání o medailová místa a o titul mistra světa ve třech věkových kategoriích dohromady devatenáct nejrychlejších účastníků z vyřazovacích kol.
Po finálovém souboji se do čtyřleté historie soutěže vítězně zapsala tato jména:

Prohlídky podzemí a provozní budovy Staré čistírny odpadních vod v Praze 6 - Bubenči - celá čistírna osvětlena pouze svíčkami, které dodávají industriálnímu prostoru zvláštní atmosféru. Prohlídky vede průvodce, začátky prohlídek podle zájmu návštěvníků průběžně v intervalech 20-30 minut. Akce začíná....

Memoriál Jana Tleskače - IV. mistrovství světa ve vyjímání „ježka z klece“ se koná v sobotu 27. listopadu 2004 od 10 hodin v klášteře v Emauzech v Praze 2:
AKTUALIZACE 23. 11.

Postavy Rychlých šípů v životní velikosti se budou celý měsíc až do 17. prosince 2004 dívat na Pražany z balkonu kteréhosi domu na Starém Městě v Praze (mezi Vltavou a ulicemi Národní, 28. října, Na Příkopech, Revoluční).
Zkuste je nalézt a vyfotografovat nebo namalovat, aby byl balkon na obrázku poznat.
Již čtvrtým rokem tuto pátrací hru připravila Pražská pobočka Sdružení přátel Jaroslava Foglara pro radost malým i velkým příznivcům legendárního chlapeckého klubu, starých uliček, pátrání a objevování ...
Důkaz svého nálezu pošlete
(AKTUALIZACE 30. 11.)

Starobylý jihočeský Písek na zlatonosné Otavě se stane vedle tradičního města studentů, houslistů, vedle města Stříbrného větru či Měsíce nad řekou v prosinci ještě navíc městem Rychlých šípů.
Na měsíc, v kterém si připomeneme 66 let od prvního vydání prvního kresleného příběhu legendárního klubu, připravilo totiž písecké Divadlo pod čarou „Měsíc Rychlých šípů“.
V jeho průběhu se zájemci budou moci účastnit …

Tradice této skautské vodácké akce se počala v roce 1993, kdy 24. září vypluli jen tři otužilci na dvou lodích, aby prozkoumali povodí Rokytky v Praze 9. Po deseti letech se do Rokytky pomalu nevejdeme, plavby se účastní desítky lodí s více než stovkou vodáků a příznivců! Letos se sejdeme v sobotu 23. října ...

Dny 13.–17. října 2004 budou svátkem všech skautských sběratelů. V pražském Kulturním centru Zahrada (Malenincká 1784, Praha 11 - Chodov) pořádají 5. EUROSCOUT 2004. Z bohatého programu vybíráme:

Tři kluci pomohli zraněné starší paní a zavolali záchranku. Jiná trojice odhalila zloděje v prodejně a pomohla k jeho dopadení sledováním až do úkrytu. Dva zachránci dvou mladších dětí spadlých do řeky odvážně nasadili své životy pro druhé. Malý vnuk jako organizátor lékařské pomoci své babičce. Spolužačka, která odhalila týrání své kamarádky vlastní matkou.
To jsou jednou větou popsané příběhy dětí, které byly oceněny „EPIC - Cenou za odvahu“, o níž pravidelně každoročně informujeme, v jejím pátém ročníku.
Příběhy jako vyšité z foglarovek. Většina z nás si asi vzpomene, jak Rychlé šípy odhalovaly či chytaly zloděje hned v několika svých příbězích, pomáhaly starým nemocným lidem, zachraňovaly topící se či raněné, odhalovaly nepravosti, … jak Hoši od Bobří řeky plnili Bobříka záchrany či Bobříka dobrých činů a známe patřičné okénko v Modrém životě …
Pojďme se však podrobněji začíst do příběhů opravdových, do příběhů současných odvážných dětí. Dětí, které nejsou lhostejné k událostem kolem sebe …
A víte-li o nějakém takovém podobném dítěti ve vašem okolí, pak se nerozpakujte a napište organizátorům Ceny za odvahu, protože 6. ročník již běží…

Se jménem spisovatele Jaroslava Foglara jsem se setkal opravdu až notně pozdě. Nepatřím tedy mezi ty, kteří pod jeho vlivem vyrůstali. Vzpomínám si na tu dobu myslím docela dobře. Bylo mi kolem čtrnácti let a začal jsem zkoumat různé časopejsky a jiné, co ponechal můj brácha. Tu se mi dostalo do rukou několik vydání polistopadové Komety. Ta se snažila přilákat čtenáře tím, že uvedla na svých stránkách "Chatu v Jezerní kotlině." Začetl jsem se do toho podivuhodného příběhu, protože byl evidentně o klucích, jako jsem byl tehdy i já a nebyl tak uměle a nesmyslně vykonstruovaný, jako je tomu např. v knížce Meč Vontů a v mnoha a mnoha jiných "příbězích" pro mládež. Zaujal mě příběh věrného a upřímného kamarádství Pavla a Ludvíka, což mě přimělo k tomu, že sem začal hledat dál…

My full name is Rudolf (Ruda) Jarolim and I was born in Pardubice on August 17, 1952.
I attended grade school there till 4th grade and than we moved to Praha, Zizkov where I lived till our escape June 10th .While in Praha I read just about every book written by Jaroslav Foglar and was a secret admirer of him. During the spring of 1965 I wrote a letter to Mr.Foglar just telling him how much I liked  his books and how much inspirational they were to me. He responded later by a short lettered and invited to me visit his Hosi od Bobri Recky Club that was than located in Radlice. After a short visit with him and his members  I joined the Club and was totally immersed in its activities and adventures. The following two summers I attended his month long camp out at Tatra Hory pod Krivanem near Banska Bistrice. It was great and I love every minute of it.

Poprvé se mi Foglarova kniha dostala do ruky asi v devíti letech. Byla to stará, ohmataná knížka Kronika ztracené stopy, kterou kdesi ve svých starých věcech našel můj tatínek. Naprosto mě očarovala, chudák taťka mě od ní nebyl schopen odtrhnout. Nejvíc mě v té době mrzelo, že nejsem kluk, protože tyhle zážitky holky bohužel moc nezažívají. Přesto jsem se naučila celou morseovku a uzly v rekordním čase a začala jsem umlouvat rodiče, aby mě přihlásili do nějakého oddílu. Odolávali dlouho, až nakonec naznali, že se svou nepovedenou dcerou nic nezmůžou a do oddílu mě přihlásili. Byly to dva naprosto úžasné roky, mezi hromadou stejně „praštěných“ lidiček. Všichni jsme byli blázni do Foglarovek, musím se přiznat, že jsem je po nocích hltala pod peřinou s baterkou a když jsem došla třeba k pasážím, kde tajemný EM pronásleduje Jana Tleskače, klepala jsem se strachy, ale četla jsem bez dechu dál.

Mé aktivity jsou asi dostatečně známé, protože se nevyhýbám možnosti publikování. Přesto ale tedy aspoň pár dalších řádek k pojednání Foglar a já.

S Jestřábovým fenoménem jsem se poprvé setkal v roce 1965, ve svých třinácti letech, s plněním bobříků pak o rok později. Správně – souvisí to s s obnoveným vydáváním jeho knížek. Jakmile jsem tohoto spisovatele „objevil“, nebylo tehdy už tak těžké začít si vypůjčovat jeho knihy od těch šťastných kamarádů, kteří je doma díky svým otcům a dědečkům měli. „Chata v Jezerní kotlině“ mě úplně očarovala – dodnes ji považuji za nejlepší dílo Jestřába. Tato knížka mě velmi ovlivnila.

Sotva jsem se jako dítě naučil číst, potkal jsem se po výtečných knihách Ferdy mravence a poněkud dementním časopisem Srdíčko s něčím, co pak na dlouhá desetiletí poznamenalo můj život. Kamarád mi půjčil svůj poklad a jak jsem pak zjistil, sledoval tím jasný cíl: chtěl si mě napsat do úvodního listu této knihy jako kamráda, se kterým loví bobříky. A tím je tedy ujasněno, že to byli Foglarovi „Hoši od Bobří řeky“, kteří mi měli trochu pozměnit dětský i pozdnější svět. Že je to bible každého správného kluka, jsem tehdy ještě nevěděl, ale silný zážitek jsem měl už při prvním čtení, stejně jako podruhé, když jsem „Hochy“ dostal k svátku jako nejvzácnější dárek. To mi bylo deset let a jak mám poznamenáno na oné citované úvodní stránce, dočetl jsem ji stejného dne, kdy jsem ji začal číst.

V Ještěrčích jámách 10. února 2002

Vážený a milý Jestřábe,

píšu Ti, tak jako obvykle na začátku roku. Dnes ovšem můj dopis bude jiný, nebude obsahovat ofrankovanou a nadepsanou obálku, tak jak jsem to vždy dělával, abych Ti ulehčil práci s odesláním Tvého hromadného dopisu. Pamatuješ, jak jsem Ti jednou poslal dopis psaný červenou páskou na stroji? A stejně tak i nadepsanou obálku? Ty jsi tenkrát ten můj dopis odložil a po čase jsi mi napsal, že pošta nepřijímá dopisy s adresou nadepsanou červeně. Tak jsi na tu obálku nad moje červené písmo napsal svým strojem moji adresu. Mám ji dodnes schovanou, stejně jako všechny dopisy a pozdravy od Tebe.
Tenhle dopis bude jiný – nebude krátký, snad proto, že vím, že Ty ho na našem pozemském světě už číst bohužel nebudeš. Někdy v roce 1997 mi přišel dopis s Tvým razítkem s několika řádky od Tvé tajemnice Lídy Markové, která Ti obětavě vyřizovala poštu. Posílala hromadné dopisy a psala, že jsi dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Snad tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se skutečně blíží doba Tvého fyzického odchodu. Ale Tvé knihy, Tvé myšlenky, to všechno pozitivní, co jsi pro nás kluky a holky za svých více než 90 let života udělal, budou žít stále v nás, našich myslích po celý život.

Foglar pro mě znamená dětství, které má svoje přesné hranice. Začátek mých souvislých vzpomínek na dětství se váže k vánocům ve třetí třídě, kdy jsem krátce před svými devátými narozeninami dostal pod stromeček Hochy od Bobří řeky. Začal shánět další Foglarovy knížky, ale také jsem se začal ptát (a taky trochu chápat), proč se neprodávají. Poměrně brzy jsem našel oddíl – Jednadvacítku, jako vystřiženou z Foglarových knih. Nejprve benjamínek, o pár let později rádce družiny a hlavně každý rok třítýdenní tábor na vysočině, vrcholící několikadenní honbou za pokladem.