Můj život je hned plný nesnází,
na jaře když duben přichází,
já vracím se do poválečnejch let,
kdy vycházel náš starý dobrý Vpřed...

(Aktualizováno - přidány fotografie a vzpomínka Michala Beránka 8. 12. 2021) Znáte ji? Dnes už legendární foglarovská písnička vznikla v roce 1981. Jejím autorem je známý trampský písničkář Wabi Ryvola (1935 - 1995). Písnička se nemohla ve své době objevit na žádné dlouhohrající gramofonové desce, až v roce 1988 vyšla jako předzvěst budoucích událostí na SP desce Porta (vydal Supraphon ve spolupráci s ČÚV SSM) společně s písní kapitána Kida Sedm statečných. V roce 1990 se objevila na Wabiho profilovém albu s názvem Můj názor na věc (vydal Supraphon).

Přesně před 20 lety - v sobotu 17. listopadu 2001 se konalo 1. mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece - Memoriál Jana Tleskače. Dnes už se skoro zapomnělo, že první ročník se uskutečnil po mnoha odkladech a s velkými očekáváními. Nakonec se v karlínském Spektru (Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy) sešlo více než sto padesát zájemců o soutěž a dílo Jaroslava Foglara. Boj o titul mistra světa byl rozdělen do tří věkových kategorií, soutěžilo se s dřevěnými ježky v kleci od výrobce firmy Viva. Slavnostní okamžiky prvního ročníku doprovázela tematická filatelistická výstava Foglarův svět, kterou připravil Ivan Vápenka, kulturní program (kvizové soutěže, promítání filmů) a zájem celostátních i regionálních médií.

Dodnes nevím, v čem byl tenkrát zádrhel. Naprostou převahu prázdných křesel mám stále před očima. Nepronikla snad informace dostatečně mezi lidi? Tomu jsem snad chtěl věřit ten první den - bez ohledu na to, že zprávu o akci přinesla Mladá fronta a Svobodné slovo. Čekal jsem nával v den druhý: 28. října tehdy nebyl státní svátek, akce začínala v 17 hodin, spousta lidí to mohla stihnout cestou z práce, o dětech ani nemluvě...

Leckterý ze čtenářů - příznivců tajemných křivolakých stínadelských uliček, plácků a zákoutí, dokáže zpaměti převyprávět historii žlutého kvítku. Toho kvítku, kterým Vontové zasypali rakev Roberta Komoura zemřelého na následky zranění v jedné z nesčetných vontských bitev. Z tohoto kvítku pak vznikl odznak všech Vontů - žlutý špendlík. Co symbolizuje, to se dovídáme nejobsáhleji v závěrečné kapitole Foglarova románu Stínadla se bouří.
Žlutý kvítek se však později přenesl z klop knižních hrdinů i na obleky živých chlapců a děvčat. To když Jaroslav Foglar, jako redaktor poválečného časopisu Vpřed, zavedl odznak žlutého kvítku pro všechny čtenáře...

"Já, Maxmilián Dráp, odcházím dobrovolně z tohoto světa. Tajemství mé smrti objevíte tam, kam dopadne vikýřem sluneční záře 8. září v pět hodin odpoledne. Sledujte pravý horní roh ozářené plochy! Maxmilián Dráp v předvečer své smrti 8. září 1901“

Nad tennisovými dvorci zvolna hasnul den, a je za námi další rok. Rok, který byl ve znamení koronavirové pandemie. Přesto přinesl celou řadu zajímavých událostí, o kterých jsme s radostí informovali (hry, výstavy, setkání, vydání knih, badatelské objevy) a to nejenom prostřednictvím webu. Těší nás vaše příspěvky, fotografie, které nám zasíláte na redakční e-mail info@bohousek.cz. Máme radost ze spolupráce nejen s "domovskými" kamarády ze Sdružení přátel Jaroslava Foglara, ale i dalších organizací, které nesou Jestřábovo jméno (Akademie Jaroslava Foglara, Skautská nadace Jaroslava Foglara, Kruh nezávislých foglarovců a další). Velkým překvapením pro nás bylo udělení čestných odznaků Rychlých šípů, které jsme za dlouholetou propagaci života a díla Jaroslava Foglara obdrželi v loňském roce od Skautské nadace Jaroslava Foglara při příležitosti odhalení lavičky Záhada hlavolamu v ulici Za Haštalem.
Jsme rádi, že Bohoušek je stále nejpodrobnější kronikou foglarovského dění na internetu, v systému je od roku 2000 více než 3300 článků. Těšíme se na vaše zprávy, pozvánky, fotografie, názory a komentáře - pojďte spolu s námi tvořit Bohouška i v následujícím roce!

Vaše redakce Bohouška, která pracuje od roku 2000 v neměnném složení: Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor), Petr Molka - Best (webmaster) a Milan Lebeda - Alpín (vedoucí)

Před sto deseti lety, 17. července 1911, zemřel v Poděbradech Jindřich Foglar, otec Jaroslava Foglara.
Na rozdíl od Marie Foglarové, manželky Jindřicha a matky Jaroslava, které se dostává v řadě nejrůznějších publikací i v dalších materiálech věnovaných Jaroslavu Foglarovi poměrně obsáhlé pozornosti, Jindřich Foglar stojí poměrně stranou badatelského i publikačního zájmu. Informace o něm se téměř ustálily vlastně na třech - neustále přejímaných a opakovaných - bodech: narodil se, oženil se, zemřel.
Z určitého pohledu je to pochopitelné, neboť v životě Jaroslava respektive celé rodiny Foglarových sehrál Jindřich Foglar bohužel jen relativně krátkou roli, zatímco Marie Foglarová se za svých sto dva roků života stačila ve vzpomínkách nejen svého syna zapsat mnohem výrazněji a početněji.
Životní cesta pana Jindřicha byla krátká, vydejme se na ni – v ještě větší zkratce, po téměř sto padesáti letech, i my.
Toho středečního dne 11. prosince 1872 se Hermíně (roz. Švejdarové) a Jindřichu (st.) Foglarovým v Unhošti, městečku nedaleko za Prahou, narodil Jindřich Jaroslav Foglar.

Šestého dne července měsíce LP 1907 v půl druhou hodinu odpolední v sobotu ve výročí upálení Mistra Jana Husi narodil se náš druhý jedináček a sice v Praze II v ulici Benátecké číslo 3.
Den byl překrásný a Mamičce pomáhala paní Bába Černá z Prahy bez pomoci lékařské.
Mamička a děťátko zdrávo, buď jméno Boží pochváleno!
Náš Zděnda malej jen několik minut před narozením bratříčkovým na pohovce usnul! - -
Ten se podiví, až ho uvidí hajat ve své postýlce.


6. července 1910 ve středu večer ¾ na 10 - na den upálení mistra Jana Husi. –
Dnes je našemu Vávečkovi 3 roky a vinšoval jsem mu v postýlce, aby se mu stejně dobře tak vedlo aspoň ještě třicetkrát tak Dlouho.

Zápisy do rodinné kroniky rodiny Foglarových provedl otec Jaroslava Foglara Jindřich Foglar; opravy respektive doplnění zápisu z roku 1907 ohledně průběhu porodu učinila maminka J. Foglara Marie Foglarová.

"Ta klukovská léta a krajina dětství byly tak nádherné, že jsem na ně nemohl zapomenout. A druhý důvod, proč píši pro děti? Nejvděčnější, nejzvídavější čtenáři jsou ti, pro které je zahrada ostrovem a potok veletokem. Pamatuji se na to." - Svatopluk Hrnčíř Před devadesáti pěti lety se narodil Svatopluk Hrnčíř (21. 5. 1926 - 4. 9. 2014), spisovatel, redaktor (Ohníček, Pionýr, Slovíčko ve Svobodném slově), člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara a jeho Pražské pobočky… , neuvěřitelně skromný člověk se stále mladou duší kluka – písaře dávného klubu Mladého hlasatele.

Dnes by se dožila 105 let česká německy píšící spisovatelka, překladatelka, novinářka Lenka Reinerová, která je ve foglarovské veřejnosti známá tím, že krátce spolupracovala s Jaroslavem Foglarem. Když v roce 2008 zemřela, napsali jsme o ní na Bohouškovi, že "... do pozdního věku z ní vyzařoval obdivuhodný elán a životní optimismus, což jsme měli možnost posoudit při řadě náhodných setkáních při přednáškách, literárních pořadech nebo pražských knižních veletrzích, kde nám s nadšením podepsala svou knihu Kavárna nad Prahou, kde se o Jaroslavu Foglarovi zmiňuje."

Aniž bych uměl rozlousknout, proč se v případě malíře a ilustrátora Petra Barče liší veřejně uváděné údaje o dni narození (17. 4. respektive 19. 4.), připomenu jeho osmdesáté výročí v mezičase obou dnů. Petr Barč (19. dubna 1941 - 30. září 2017) doprovodil svými ilustracemi desítky knih i časopisů, blízká mu byla dobrodružná témata. Silně se do povědomí čtenářů zapsal také skvělým zpracováním části povídek Otakara Batličky do podoby dnes již legendárního kresleného seriálu Příběhy statečných, který vycházel v sešitových vydáních Rychlých šípů v letech 1970 a 1971, další pokračování pak po roce 1989. Vzpomínkové setkání spojené s odhalením pamětní desky na domě č. 43 v pražské holešovické ulici V Háji, kde posledních třicet let – od roku 1988 – Petr Barč žil, se uskutečnilo v pondělí 22. června 2020 (Bohoušek informoval v tomto článku.)

Před sedmdesáti pěti lety se začala psát významná kapitola dějin české respektive československé dětské časopisecké tvorby.
9. dubna 1946 vyšlo první foglarovské číslo týdeníku Vpřed s dnes již legendární působivou kresbou Rychlých šípů ve věži svatojakubského kostela ve Stínadlech vytvořenou Bohumilem Konečným – Bimbou.
Toto 18. číslo I. ročníku bylo prvním, které sestavovala nová, v podstatě však „stará“ předválečná a krátce i válečná mladohlasatelská redakční parta: Jaroslav Foglar a Karel Bureš.
Předchozí vpředovská redakce přivedla nový časopis téměř ke krachu, nezajímavý obsah byl důvodem klesajícího nákladu.
Jaroslav Foglar, který do té doby pracoval v redakci Junáka, přivítal možnost změny svého redakčního působení, neboť na svém skautském pracovišti měl řadu neshod ohledně podoby časopisu Junák.
V osmnáctce se rozjíždí obnovený kreslený seriál Rychlé šípy, je zařazena rubrika Z Bobří hráze a v ní na úvod pozdější proslavený Jestřábův text “Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují...”, jsou vyhlášeny Foglarovy čtenářské kluby (FČK), neschází povídka Otakara Batličky z předválečné zásoby, čtenáři se těší ze sportovních, hádankářských, modelářských a dalších dobře vedených rubrik … a redakce a vydavatel se postupně těší z vzrůstajícího nákladu.

Ještě jste si nebyli koupit žádné číslo? Nebo vás ta dosud vydaná nijak nezaujala?
Tak teď zbystřete pozornost – v redakci Vpředu se něco velkého chystá. Časopis nyní povedou Dr. K. Bureš a Jaroslav Foglar.
S nimi příslíbil spolupráci čtenářský klub č. 1 Rychlé šípy a jiní Vaši staří známí.
Ale to není vše! - Přečtěte si leták!

27. dubna 1990 (před třiceti lety) dotlouklo srdce Zdeňka Pírka - Mirka, dlouholetého obdivovatele a ve své době největšího znalce díla Jaroslava Foglara, připomeňme si údaje, které jsme zveřejnili na Bohouškovi již v roce 2003. Třeba se i po letech najdou pamětníci, kteří rádi na Mirka zavzpomínají a doplní některé zajímavé informace. Uvítáme i fotografie a další materiály...

Psal se prosinec roku 1990. V mých vzpomínkách je adventní večer. Doma, ve svém pokoji sedím na koberci, třídím jednotlivé stránky, kompletuji vydání. Oddílový vedoucí mi přinesl z práce rozmnožené úvodní číslo našeho časopisu. Byla s tím trochu potíž, protože tehdy nebylo běžné k soukromým nebo zájmovým účelům kopírku využívat, vše se tehdy ještě složitě evidovalo. Kopírovací stroje byly drahé a nedostupné. Rozmnoženo bylo šest výtisků.
Časopis jsem napsal ručně, podklad vznikl na náčrtníkovém papíru, byl kolorován a všech šest výtisků sešitých dvěma svorkami na formátu A4 mezi členy obou našich místních oddílů (chlapeckého i dívčího) kolovalo jako TAM-TAM Rychlých šípů. Hned po vydání čísla se o slovo přihlásilo několik kamarádů z oddílu, kteří na časopisu chtěli spolupracovat, a tak se jeho podoba měnila. V obsahu nechybělo zpravodajství z činnosti oddílu, povídky, různé zajímavosti, reportáže... z dění, které nás tehdy zajímalo (skauting, knihy Jaroslava Foglara).