Čtvrt století před první výpravou Rychlých šípů do Stínadel se teprve začíná psát historie Vontů. Jsou tomu tři roky, co Jan Tleskač zemřel při pádu ze svatojakubské zvonice a zmizel jeho hlavolam, ježek v kleci. Nyní se hlavolam znovu vynořil a kdosi ho vynesl ze Stínadel na Druhou stranu. Stínadelští, zatím ještě nesjednocení do Vontské organizace, chtějí ježka zpět a vedou o něj na Rozdělovací třídě nelítostnou válku s Druhostraníky. Do druhostranické armády se zapojí i nejlepší kamarádi Martin Rýznar a Ondra Hlobil. Zatímco Martin pomáhá odrážet vpády Stínadelských na Druhou stranu, Ondra se coby armádní špión snaží vypátrat hlavolam a celou válku tak ukončit. Boje i pátrání zavádí oba chlapce hluboko do nepřátelských Stínadel, až do sirotčince, kde vyrůstal Jan Tleskač, a ještě dál, do stínadelského podzemí, kde už od středověku leží pohřbeno úžasné tajemství... 

(Hororová povídka v duchu Jaroslava Foglara)

Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto:

Umírám a mým vrahem jsou Stínadla. Když jsme před týdnem vylovili s Širokem ježka v kleci ze stoky pod svatojakubským kostelem, cáklo mi do úst stokové bahno, ta černá žluč a jed vylučovaný Stínadly. Hned se mi udělalo zle a dosud ležím s horečkou, jež mě čím dál víc sžírá a rozkládá a jistě bude příčinou mé smrti. Tu horečku mi přivodila Stínadla jako trest. Trest za to, že jsem jim vyrval víc tajemství, než kdokoli jiný, a že jsem nahlédl do jejich pokřivené duše a nepřišel z toho o rozum. Ale nepřicházím o něj právě teď, kdy se potácím na prahu smrti?
Jak to bylo s vylovením ježka jsem již vypsal Rezavým klíčům. Byla to jediná vontská parta, co mě mezi sebe přijala, když jsem se sem před dvěma lety přestěhoval. Pro ostatní Vonty jsem byl jen přivandrovalec, se kterým nechtěli nic mít. Abych se jí odvděčil, předal jsem partě klíče od Vránovy skrýše a teď jim i sepsal, jak to bylo s ježkem, po němž se usilovně pídí jako všichni Vontové, jen z jiného důvodu. K ničemu jim to ale nebude. Přes Uctívače ginga se do skrýše nedostanou a ježka má Široko a tomu ho nikdo nevezme. Na ničem z toho ale nezáleží. Je tu jiné, mnohonásobně důležitější a hrozivější tajemství, za jehož odhalení brzy zaplatím cenu nejvyšší a které se mnou nesmí zemřít. Ale od začátku.

„Přišel ti dopis,“ ohlásila babička a kývla směrem k žluté obálce, která ležela na stolku pod oknem.
Psaní bylo svým způsobem zvláštní hned na první pohled. Na obálce nebyla známka a adresa byla psána umně malovaným písmem. Na zadní straně dopisu byla dokonce pečeť s nečitelným a zvláštním znakem. Vše bylo pokropeno rezavým jehličím. Zvědavě jsem se dotýkal obálky. Opatrně jsem potom ustřihl růžek psaní a nožem obezřetně rozřízl horní část obálky. Ruce se třásly nedočkavostí, jak již to bývá.
Na opáleném tvrdém papíru mne neznámý zval na cestu za Červeným světlem.
K dopisu byla přiložena originální stránka jedné z příhod Rychlých šípů, které vycházely ve starém časopise Vpřed po druhé válce.
Nebylo proto divu, že jsem dopis možná padesátkrát přečetl a s mrazením v zádech se připravoval na sobotní večer.

Naše výprava do Rakovnicko-Kounického kraje se stala výpravou, na kterou se nezapomíná.
Právě tehdy, na úplném konci 80. let, třetí listopadový víkend vedoucí žluté družiny Bobrů takřka obřadně předal mapu mlčenlivému nováčkovi se slovy: "Teď nás povedeš, Profesore, ty!"
Úzkou cestičkou, lemovanou sametovým křovím, jsme za chvíli na vrcholu hory.
Tam nováček, přezdívaný ne náhodou Profesor, rozložil mapu, položil na ni kompas a několik kamínků. - "Podle téhle mapy jsme na tamhletom místě" a ukázal kamsi do mlžného oparu.
Překvapivá věta v sobě skrývala kus zděšené bezradnosti, část velitelské rozhodnosti a trochu politické přetvářky. Možná však někde ve skrytu budou někteří hledat mystiku z oblasti mimotělních zážitků, či časoprostorového hledání tajemného cíle.

Věnováno Šmejkalově ohradě a všem dalším ohradám našeho dětství…

Na okraji periferie města stála dřevěná ohrada. Byla tady od nepaměti, chodili k ní kluci už z dob před válkou. Chlapec se často zastavoval u seschlých dvoumetrových kůlů a pokoušel se najít v jejich jednolité řadě aspoň škvíru, aby vyzvěděl, co je uvnitř. Kůly však stály při sobě tak těsně, že neviděl nic.
Země tu byla rozrýpaná - kdysi tu řádil buldozer. Mělo se tady stavět sídliště, ale v poslední chvíli vybrala městská rada jiné místo. Opuštěné parcely se staly obecní skládkou, výkopy dál od města zarostly trávou a křovím.
U staré ohrady z kůlů v opuštěné krajině však přesto zůstal život. Kolik dětských plánů se tady zrodilo i shořelo, kolik klukovských bitev viděla ohrada!
Co je ale uvnitř?

Mnoho jar již přešlo nad temnými a tajemnými uličkami a mnoho generací již v těchto uličkách pátralo... Už je to pár let, co moje kroky směřovaly každou volnou chvilku do těchto míst. Tenkrát bylo docela nebezpečné sem chodit a byli i mnozí, kteří svoji návštěvu tajemných uliček potom museli vysvětlovat někde úplně jinde a někomu ještě tajemnějšímu. Jeden z kluků jednou potřeboval pomoci. Byl malý a bylo mu asi deset let. Někdo ho chytil a vyhrožoval mu výpraskem.