Kamínek na hrobě aneb Lence Reinerové by bylo 110 let

Vítr si pohrává s listy trávy. Kapky deště prolnuté odpoledními slunečními paprsky rozráží ticho na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Prodírám se mezi náhrobky, často zde čtu - in memoriam... Osvětim, Dachau. Až konečně - Lenka Reinerová (17. 5. 1916 - 27. 6. 2008). Není tu zvykem nosit květiny ani zapalovat svíčky. Tak alespoň kamínek a vzpomínka. Vzpomínka na ženu, která ve svém mládí svůj osud krátce propojila s Jaroslavem Foglarem a vzpomínky do svých autobiografických knih.

Bylo to setkání, na která se nezapomíná. Jako student jsem se před více než pětadvaceti lety účastnil na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy celé řady přednášek a seminářů. Seminář k dějinám ženského hnutí a výběrová přednáška k dějinám Prahy patřily k těm nejzajímavějším. Vedla je totiž doc. Renata Wohlgemuthová, jejíž přístup k nám studentům byl velmi přátelský. Není divu, že na každé páteční dopoledne v té nejmenší posluchárně, jaká snad může v Celetné 18 být, jsem se vysloveně těšil. A právě jeden z těch pátečních dnů, patřil k těm, kdy jsem měl možnost poprvé mluvit a setkat se s paní Lenkou Reinerovou a hlavně poslouchat její příběhy a vzpomínky.
¨ Nebyla tehdy součástí českého veřejného prostoru, její Kavárna nad Prahou (2001) měla teprve vyjít a prakticky pro "náš" seminář ji objevila kolegyně, která o ní napsala seminární práci. Skromná, spokojená, v Německu ale už v té době známá. Poslední pražská německy píšící spisovatelka, žijící na Kavalírce, kterou jsem i několikrát potkal při nákupech u Anděla...
Musela opustit gymnázium a začít pracovat. Díky tomu byla v denním kontaktu s Jaroslavem Foglarem ve firmě Oskar Stein, zažila předválečnou vlnu německé emigrace do Československa, přežila holocaust, prošla exilem a komunistickým vězením. Zachytila mizející svět pražských Němců. Šel mi tehdy mráz po zádech a když s vyprávěním skončila, věděl jsem, že se chci dozvědět víc. Doptával jsem se, začal jsem pátrat po jejích knihách, sdílel svoji radost z objevování s kolegy z redakce Bohouška a moc mě potěšilo, že díky nakladatelství Labyrint se o paní Lence začalo mluvit a že se jí dostalo v následujících letech zaslouženého uznání a navíc se jí podařilo prosadit svůj velký sen - Pražský literární dům autorů německého jazyka, který od roku 2004 pečuje o uchování tradice německy psané literatury na našem území.

Čas se naplnil, musím jít za dalšími povinnostmi. Snad jen ještě jednu doušku. O Jaroslavu Foglarovi se Lenka Reinerová poprvé zmínila ve své knize Barva slunce a noci, která vznikala v letech 1956-1957 a vyšla v roce 1969. Zde o něm píše jako o skautovi. Přímo ho pak jmenuje v přepracovaném vydání, které vyšlo pod názvem Všechny barvy slunce a noci v roce 2002. Nejznámější text je ale v knize Kavárna nad Prahou (2001), o kterém jsme už v době vydání na Bohouškovi informovali (viz související články).

Život Lenky Reinerové si můžete připomenout prostřednictvím České televize v ivysilani.cz - Lenka Reinerová pohledem Jiřího Věrčáka z cyklu GEN (2002).