Jan Trojan - Roy: "Foglarovo dítě"

S Jaroslavem Foglarem – Jestřábem jsem se poprvé „setkal“ jako mladý, jedenáctiletý hošík… Nejdříve ale rád zavzpomínám na dobré školní kamarády i drsné školní party, se kterými jsme sváděli bitky při cestách domů ze školy – házeli jsme po sobě kamením i sněhovými koulemi a školní tašky nám sloužily jako ochranné štíty. Také se mi v hlavě vybaví malé fotbalové zápasy na louce před domem, koupání a slizké bahenní boje v nedaleké tůni, prolézání tajemných opukových jeskyní, stavění bungrů a drnové bitvy v pískovně, hry na vojáky a partyzány v lese, jízdy na kolech po okolních smeťácích (skládkách odpadů) a hrabání v nich. Vzrušující „jízdy“ na kravách a tažných koních v místním JZD. A také vzpomínám na starání se doma o hojné domácí zvířectvo a práce na poli, které patřilo k našemu domu. Tato tak trošku „venkovská divočina“ se začala pomalu měnit, když jsme s kamarádem u nich doma, v jakési komoře v polorozpadlé skříni objevili, mezi spoustou starých knih, novin a všelijakých papírů, několik zažloutlých výtisků kdysi slavného časopisu pro hochy a děvčata VPŘED s přílohou Rychlé šípy.

V těchto časopisech z poválečných let jsem objevil tolik úžasných a jakoby pro mě napsaných a „známých“ věcí, po kterých jsem jako chlapec toužil! Ty časopisy ležely v té skříni dvacet let, a přesto za tu dobu neztratily nic ze svého kouzla, které okamžitě zapůsobilo i na mě. Až jsem z toho byl překvapen. Nejvíce mě však zaujal na poslední stránce obrázkový seriál RYCHLÉ ŠÍPY a stránka Z BOBŘÍ HRÁZE. A také tam bylo napsáno, že časopis řídí, odpovídá za něj a Rychlé šípy píše JAROSLAV FOGLAR. A tehdy tam to pro mne všechno začalo, tam jsem se poprvé „setkal“ s Jaroslavem Foglarem a s Rychlými šípy a chtěl jsem být jako oni. Tohle naše první setkání poznamenalo a v dobrém ovlivnilo celý můj další život, a aniž bych to tušil, pozvolna a dobrovolně se ze mě začalo stávat „FOGLAROVO DÍTĚ“.
S Jaroslavem Foglarem – Jestřábem a jeho chlapeckým světem, který je plný přátelství a skutečných dobrodružství, bylo vše najednou jiné. Úplně mě to kouzlo pohltilo a já se rozhodl, že se s ním budu setkávat dál. Jeho kouzelný chlapecký svět jsem pak úmyslně vyhledával, působil na mě blahodárně ze stránek jeho úžasných knih, které pro nás napsal a které jsem tak rád četl, i z časopisů, do kterých přispíval a které se mi i s pomocí kamarádů a mého otce dařilo shánět. Teoreticky řádně „poučen a namlsán“ touto četbou jsem s několika kamarády založil „čtenářský klub Zelená šipka“ při Slovíčku, které tehdy redigoval – podle metod J. Foglara – v novinách Svobodné slovo Svatopluk Hrnčíř. Získané „zkušenosti“ z dostupných Foglarových knížek, seriálů a návodů nám v klubu pomáhaly kultivovat naše chování a umožnily nám užívat si společné klubovní chvíle na schůzkách a výpravách. Lovili jsme bobříky, hráli hry a vedli si bodování, psali si deníky a kroniku a připadali jsme si skoro jako Rychlé šípy.
Už trošku odrostlejší, asi ve svých dvanácti letech, po zhlédnutí filmu Poklad Černého delfína, který před filmem Cesta do pravěku promítali v kině, jsem z filmového plátna zjistil, že J. Foglar žije a stále vede svůj chlapecký oddíl Hoši od Bobří řeky, a hned jsem zatoužil do takového oddílu chodit. Mé přání se mi i vlastním přičiněním záhy splnilo. Vstoupil jsem do 10. oddílu skautů – junáků v Mělníku. Tam jsem prožil dva úžasné roky v družině Tygrů, účastnil se nespočtu schůzek a výprav, složil svůj skautský slib, stal se kronikářem a prožil dva nádherné tábory na říčce Střele pod Rabštejnem a v Soutěsce u Patlerovy farmy Vehlovice. I tady jsem měl velké štěstí na oddílové vůdce, kteří praktikovali skautskou výchovu také po foglarovsku. Pak nás skauty – junáky zakázali a „sloučili“ s Pionýrem, ale nikdo z našeho 10. oddílu k nim nepřestoupil a naše družina Tygrů se ještě dva roky scházela tajně a po skautsku dál.
Zase jsem trošku povyrostl, přišla vojna, založil jsem rodinu, ale na J. Foglara jsem nezapomněl a „setkával se s ním“ a s kamarády na trampských stezkách a u osadních ohňů dál. Přišla Sametová revoluce 1989 a staří skautští „pardálové“ nás povolali do služby. Ještě s jedním bratrem z naší bývalé Tygří družiny jsme se, po absolvování všech potřebných zkoušek, stali vůdci našeho „rodného“ 10. oddílu Mělník a dali jsme mu jméno TORONTO. A protože jsme byli J. Foglarem odchovaní, „DĚLALI JSME JESTŘÁBA“ v našem 10. oddíle dlouhých a nádherných třináct let. I přesto, že nám byl tento „Foglarův hravý styl“ střediskem občas vyčítán.
Moje touha a zájem poznat J. Foglara co nejvíc neochabovaly ani při vedení 10. oddílu, ani později, ba právě naopak, stoupaly každým svobodným dnem. V tomto svobodném čase už mohl náš nejoblíbenější spisovatel a skautský vůdce zase veřejně vystupovat a tvořit a moje sny se mi začaly zase závratným tempem plnit. Začal jsem osobně poznávat nejen J. Foglara, ale i všechny ty nádherné lidičky, kteří se okolo něj točili a kteří měli stejnou krevní skupinu Foglarových dětí jako já. S nimi jsem pak prožíval úžasná přátelská setkání, výpravy, tábory, prostě skutečné příběhy a nádherné chvíle. Díky J. Foglarovi jsem měl a mám dodnes možnost seznamovat se s tolika krásnými lidmi a prožívat s nimi úžasné zážitky a příběhy. Z těchto lidí se během let stali a stávají moji věrní přátelé a kamarádi na celý život. Měl jsem a mám stále tu možnost z J. Foglara, jeho díla a z lidí kolem něho „nasávat“ tu úžasnou atmosféru, energii a inspiraci a mám pocit, že jsem tak trošku i součástí jeho života a všeho toho, co se okolo něho děje.
Když se mi tehdy podařilo sehnat adresu na J. Foglara, často a přátelsky jsme si dopisovali a on mi radil, jak mám vést svůj skautský oddíl, a neustále mě nabádal, abych u svého oddílu zůstal co nejdéle, což jsem plnil a vydržel téměř třináct let. Při této činnosti se náš 10. oddíl TORONTO dokonce spřátelil s pražským oddílem Tygříků HOBŘ a s jeho vůdci Longem a Zdeňkem13 a podnikal s nimi nádherné výpravy do přírody po stopách J. Foglara i do pražských „Stínadel“. Také se mi poštěstilo setkat se s J. Foglarem několikrát i osobně a vždy to bylo velice vzrušující, veselé a přátelské, a hlavně – „vždycky se i něco dělo“…
Poprvé to bylo v Praze na 1. setkání SPJF. Tam mě velice překvapilo, jak je ten náš spisovatelský velikán malého vzrůstu. Probíhala tam s ním moc pěkná beseda, při níž J. Foglar „perlil svými hláškami“, svým vyprávěním a odpověďmi na zvídavé otázky. Po besedě pak podepisoval svoje knížky, a protože jsme si již dopisovali a já ho při tom dopisování „zásoboval“ naším oddílovým časopískem REJŽÁKem, tak jsem se mu při tom setkání představil. K mému velkému překvapení Jestřáb „vyskočil ze židle skoro jako mladík“ a podával mi ruku, kterou jsem s úžasem a velice rád stiskl. Tenkrát nám tam Jestřáb napsal krásné věnování na titulní stránku našeho oddílového časopísku. Tam jsem se také seznámil s Františkem Ulčem – Bobrem a podle něj jsem začal vyrábět ježky v kleci.
Další setkání s J. Foglarem proběhlo opět v Praze v jídelně VŠCHT. Konala se tam skautská burza, na které Windy předával Jestřábovi skautské vyznamenání. A já s kamarádem Jaxonem jsme se rozhodli, že mu předáme krásný odznak Rychlých šípů, který jsme tam pro něj – na této burze a za tímto účelem – koupili. Nejdříve jsme se ale raději zeptali bratra Pedra, jestli mu ten odznak RŠ můžeme dát, a on nám řekl: „Jen běžte, hoši, Jestřáb rád dostává dárky, bude rád.“ A tak jsme mu ho předali a opravdu měl radost a my samozřejmě také.
Úžasné bylo také setkání ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou při odhalení kamenného památníku na počest jeho a táborů tam jím konaných. Bylo krásné počasí a sešlo se tam tenkrát veliké množství jeho obdivovatelů, přátel a příznivců a J. Foglar zářil štěstím a vyprávěl nám, jak tu s DVOJKOU mnohokrát tábořili a jak jim tam jednou „kdosi“ zakázal tábořit, ale nemohl si „zaboha“ vzpomenout na jméno toho, kdo to byl, tak jsem mu to jméno – K. H. Frank – „hbitě“ připomněl, a on mohl v klidu pokračovat ve svém úžasném vyprávění.
Další, a asi nejhezčí setkání proběhlo zase v Praze na Výstavišti na veletrhu Svět knihy. Jestřáb tam křtil svou „novou“ knihu Náš oddíl. Knížku jsem si tam koupil a nechal si ji od něj podepsat a při této příležitosti jsme mu s Wabim a Pardem představili našeho oddílového Veleježka v kleci, 50 cm vysokého, vyrobeného ze dřeva. Jestřáb se na něj podíval a prohlásil: „A většího nemáte, hošani?!“ Líbil se mu, a tak jsme ho vyzvali, aby ho zkusil vyjmout z klece, což se mu, i s pomocí paní Lídy Markové, podařilo. Při vyjímání odříkával nahlas celý návod na vyjmutí ježka z klece: „Natočíme-li nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval nejširším jejím otvorem…“, který kdysi vepsal do své knihy Záhada hlavolamu a znal ho stále celý nazpaměť.
Čas stále letěl a letí jako splašený kůň. Společně s mnoha „Foglarovými dětmi“, bratry, přáteli a kamarády jsme se s J. Foglarem naposled „setkali“ a rozloučili ve Strašnickém krematoriu, když nám „odlétl“ tam nahoru, „kde nebe je vysoké a modré…" Zazpívali jsme mu jeho oblíbenou písničku „My pluli dál a dál“ a slíbili jsme mu, že i my budeme plout dál a dál a že na něj nikdy nezapomeneme…
Krásné vzpomínky na J. Foglara – Jestřába, na roky „s ním prožité“, obdiv, inspiraci a tu jeho energii, kterou nám tu svým životem a dílem rozdával a zanechal, máme ve svých srdcích dodnes. A přesto, že v současnosti jsem už takzvaná „starší vlajka“ (68 let), tak – když mi čas dovolí – velice rád se účastním foglarovských akcí, schůzek, setkání, výprav, výstav a soutěží, na kterých vždy tak nějak zázračně a hezky a s Jestřábem v srdci omládnu. A jak velice trefně říká bratr Pedro – moje srdce bije stále v krátkých kalhotách… A jestli máte někdo zájem a chtěli byste se o J. Foglarovi, o ježcích v kleci a o mně dozvědět něco víc, tak si na internetu najděte stránku „FoglarovoDite“ a můžete si tam třeba i objednat moji knížku „PO STOPÁCH FOGLAROVA JEŽKA V KLECI“.

---

V roce 2024 uplynulo neuvěřitelných 25 let od okamžiku kdy Jestřáb vzlétl tam, odkud není návratu. Při té příležitosti vám nabízíme možnost se zastavit a zamyslet se nad tím, kdy jste se poprvé setkali s foglarovkami nebo nad tím, zda mají foglarovští hrdinové šanci oslovit dnešní mladou generaci. Setkali jste se osobně s Jaroslavem Foglarem? Co vám knihy Jaroslava Foglara daly do života? Napište nám na info@bohousek.cz. Příspěvek pošlete v běžném textovém editoru (obrázky pak samostatně) jako přílohu.