Rozhovor s Jaroslavem Čvančarou nad stránkami Sborníku nezávislých foglarovců

Příznivce díla Jaroslava Foglara už osm let oslovuje tzv. Sborník nezávislých foglarovců. V posledních dvou vydáních, v letech 2018 a 2019, byla na jeho stránkách probírána „kauza“, zda odchovanec Foglarova oddílu Hoši od Bobří řeky Jaroslav Čvančara – přezdívkou Jáček – sděloval skutečně ověřená fakta o Jestřábově „spolupráci“ se Státní bezpečností (StB) v 50. letech.

Autor kritických poznámek na Jáčkovu adresu, vydavatel sborníku Jiří Stegbauer – Jura, se několikrát pozastavil nad Jáčkovými vyjádřeními na toto téma, ať v televizním dokumentu o Jaroslavu Foglarovi, na besedě v Památníku národního písemnictví či na diskusním setkání Akademie Jaroslava Foglara.

V poměrně vypjatém tónu zmíněných sborníkových článků je Jaroslav Čvančara vyzýván k „přátelskému vyříkání si“ sporných pasáží, jejichž obsah vidí – zřejmě – obě strany značně odlišně.

Nemá cenu „pitvat“ jednotlivé pasáže ve sborníku větu po větě. Přesto – protože Jáček je v článcích několikrát nařčen i z nekalého počínání vůči Jaroslavu Foglarovi – by nebylo správné mávnout nad útoky vydavatele Stegbauera rukou.

S Jaroslavem Čvančarou – Jáčkem se znám už přes půl století. Setkali jsme se právě ve Foglarově oddíle a pak po další dlouhá léta udržovali (a udržujeme) přátelské vztahy.

Proto mi nedalo, abych Jáčka nepožádal o rozhovor, ve kterém by mohl na názory – i nařčení – Jiřího Stegbauera reagovat a vyjádřit se k nim. Takže...

Ptá se: Michal Beránek (*1942, Praha) – dále MB, absolvent ČVUT, bývalý člen Foglarovy Dvojky. Jako horolezec začínal na českém pískovci a ve skalách pražské Šárky i Prokopského údolí, a skončil v Alpách. Jako zanícený cestovatel navštívil svůj života kolem 60 zemí a jako nostalgik píše o všem možném na web www.horydoly.cz. Po emigraci žil nejdříve ve Švýcarsku a později přesídlil do „země galského kohouta“.

Odpovídá: Jaroslav Čvančara (*1948, Praha) – dále JČ, bývalý člen Foglarovy Dvojky s přezdívkou Jáček, pedagog, badatel a publicista. Autor desítek odborných článků a knih, např. trilogie Někomu život, někomu smrt a dalších prací zejména o československém válečném odboji v době heydrichiády. Pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Je nositelem ceny Český patriot. V roce 2017 obdržel cenu Miroslava Ivanova za knihu Pravomil Raichl, život na hranici smrti. Za trvalý přínos v oblasti literatury faktu získal na Slovensku cenu Vojtecha Zamarovského.

MB: Ve sborníku o tobě Jura Stegbauer píše nepěkné věci. Četls to?
JČ: Sborník už dávno nečtu. Útoky Stegbauera jsem si přečetl až nyní. A nejmenuj přede mnou Jiřího Stegbauera přezdívkou Jura. Přezdívkami nazývám pouze své přátele. Pro mne je to jen Jiří Stegbauer. Někdy se dozvídám, jak mě očerňuje informacemi, které předkládá jako prověřené a pravdivé, ale většinou jsou to jen nepodložené invektivy. Každý dobře ví, že proti pomluvě těžko existuje obrana. A tak se tímto pokusím uvést na pravou míru alespoň některé polopravdy.

MB: Jak ses s Stg seznámil? Zmiňuje se o vašich letitých kamarádských vztazích – že to bylo ve Foglarově oddíle...
JČ: Stg členem Foglarova oddílu nikdy nebyl. Byl jedním z návštěvníků, jakých jsme zažili desítky, a tak nebyl žádnou výjímkou. Někdy v roce 1962 nebo 1963 přišel na jednu z oddílových schůzek a Jestřáb mě pověřil, abych se mu věnoval. Jinak jsme se stýkali až po mém návratu z vojny. Když jsem založil skupinu Taxmeni, požádal jsem ho, zda by se o našem prvním vystoupení nezmínil v mediích. Občas jsme se pak setkávali, ale více komunikovat jsme začali až ve druhé polovině osmdesátých let.

MB: V otevřeném dopise Proč mlčí Jaroslav Čvančara? se uvádí, že ses na Stg obrátil, aby ti pomohl s akcí Dukla. O co šlo?
JČ: V roce 1988 jsme na naší škole na Zeleném pruhu začali připravovat poměrně náročný podnik Expedice Dukla. Cílem bylo vzbudit v žácích zájem o historii. Od vojáků jsme si půjčili výstroj a v červnu 1989 jsme vyrazili na čtrnáctidenní pobyt do Karpat na východní hranici tehdejší Československa. Při expedici jsme nalezli spoustu válečných artefaktů, které jsme po návratu věnovali Vojenskému historickému muzeu. Po úspěšném skončení expedice si leckdo přihříval polívčičku, včetně redakcí časopisů, jelikož šlo o mimořádně atraktivní akci. Redaktor Stg se také chtěl blýsknout nevšední reportáží, a tak jsem mu poskytl své deníkové zápisy. Na jejich základě napsal pro časopis Československý voják reportáž na pokračování, která vyšla pod názvem Kóty života a smrti. Článek tehdy vzbudil mimořádný ohlas. Expedice Dukla byla nejpovedenější akcí, kterou naše škola zorganizovala. Do konce života účastníci a ani já na ni nezapomeneme.

MB: StG se také zmiňuje, že byl přítomen schůzce u „kádrově kovaného ředitele učiliště Ing. Ivo Košaře“. Tvrdí, že se celá akce připravovala se souhlasem Svazarmu a Socialistického svazu mládeže, že mistři odborné přípravy byli členy Lidových milicí, a že vás doprovázel otec tehdejšího předsedy Ústředního výboru SSM Vasila Mohority. Prý jste se chovali se soudružskou ponížeností.
JČ: Ředitel naší školy inženýr Košař byl jeden z nejférovějších lidí, které jsem v životě poznal. Například i v době tuhé normalizace, opakovaně každý rok 13. ledna, umožnil využití prostoru školy k setkání oddílových generací Foglarovy Dvojky. Jako ředitel také dost riskoval, když na můj podnět dvakrát povolil v kinosále uspořádat besedu Jaroslava Foglara s učni.
A co se týče Expedice Dukla: Žádný svazácký funkcionář s námi nejel. Nikdo z mistrů odborné výchovy nebyl členem Lidových milicí, protože ve škole jednotka milicí nikdy neexistovala! A ohledně otce tehdejšího předsedy ÚV SSM – Stg se buď z neznalosti, nebo záměrně, dopouští záměny jmen. Vasil Mohorita, plukovník, Rus z Podkarpatska, který nás doprovázel, byl za druhé světové války parašutistou a po válce spolupracovníkem významného organizátora protikomunistického odboje plukovníka Pravomila Raichla. Tedy žádný syn předsedy ÚV SSM.

MB: Sborník uvádí: V jednom případě se podařilo prosadit článek o ne zcela rehabilitovaném Rudolfu Krzákovi, skvělém člověku a vojáku (později generálu), který se za války mj. podílel v Anglii na výcviku našich parašutistů. Stg napsal: „Pamatuješ, půjčil jsi mi k tomu nějaké foto“...
JČ: Jak jsem zmínil, jako redaktor se potřeboval občas blýsknout atraktivním tématem. Vyprávěl jsem mu o pohnutém osudu Rudolfa Krzáka a tak pojal přání udělat s ním rozhovor. Nebylo to vůbec jednoduché. Bývalý parašutista byl ještě v roce 1989 stále pod dohledem StB, všechny telefonáty měl odposlouchávané. Zajel jsem za ním do Poděbrad ho přesvědčit, aby redaktora z armádního časopisu přijal. Válečný veterán váhal, ptal se mě, zda toho redaktora opravdu dobře znám, a dal si několik dnů na rozmyšlenou. Pak mi zatelefonoval, že souhlasí, ať s redaktorem přijedu. Aby StG věděl na co se parašutisty ptát, dostal před návštěvou ode mne faktografické podklady tedy i fotografie.

MB: StG vícekrát zmiňuje podporu a svou pomoc při tvé cestě do publikační sféry – připomíná časopisecký seriál Akce atentát a publikaci stejného názvu, což prý pomohl významně stylizačně dotvořit.
JČ: Od redaktora Mladého světa Honzy Dobiáše, jehož rodiče se znali s členy odboje – bratry Vojtěchovskými, jsem dostal nabídku napsat do tehdy nejpopulárnějšího časopisu seriál o útoku parašutistů na Heydricha. V Mladém světě se mnou vyšel celostránkový rozhovor. Zmínil jsem se o tom Stg. Ten zbystřil a pravil, ať Dobiášovi nic takového nedávám, že on nyní jako zástupce šéfredaktora časopisu Pionýr mi dá prostoru kolik budu chtít. Dnes z toho dělá bůhvíjakou zásluhu, jak strašně pro mě zadarmo „dřel“, když editorsky zasahoval, upravoval slovosled, apostrofy atd. To normálně ale dělají v každé redakci. Uznávám, že jeho přičiněním vyšla v roce 1991 ve vydavatelství Magnet-Press publikace Akce atentát. Přestože o historii parašutistů nevěděl do té doby téměř nic, do tiráže se napsal jako můj odborný poradce. To mi celkem nevadilo. Důležité bylo, že brožura měla nečekaný ohlas. Cestoval jsem po republice a připravoval další projekt – třídílnou obrazovou encyklopedii Někomu život, někomu smrt, s podtitulem Československý odboj a nacistická okupační moc. Nabízel jsem mu, ať trilogii vydá, neměl ale zájem. Sám se mi ale nabídl jako editor, ač to bylo celkem zbytečné, protože vydavatelství Laguna, ve kterém pak trilogie vyšla, mělo na redigování textů vlastní specialisty. Nevím, proč pláče, proč mi vyčítá, že jsem mu byl za jeho úmornou práci málo vděčný, že zatímco já měl tehdy z každé knihy profit, on jen starosti a práci. Vnutil mi do knihy doslov, který se mi nelíbil. Aby byl klid, text jsem předělal a tato mnou upravená verze v knize nakonec pod jeho jménem vyšla. Naznačoval abych ho uvedl jako spoluautora, ale to nebylo pro mne přijatelné.

MB: V textu ve sborníku ti Stg vyčítá nejen gratis doslov k uváděné knize, ale připomíná, že zdarma redigoval i knihu Taxmeni aneb hledání country grálu.
JČ: Když jsem připravoval knihu o historii mojí country kapely Taxmeni, Stg nějaký čas naznačoval, že by knihu vydal sám, proto si vyžádal můj strojopis. S odůvodněním, aby mé texty dávaly smysl, mi začal měnit věty, formulace. Především mi ale vyčítal, že v knize o něm nic není a pak text o sobě samém naformuloval a přidal logo vlastního nakladatelství jako reklamu na jeho edici Dálky. Nakonec řekl, že knihu nevydá, že by ji nikdo nekupoval. Našel jsem jiného vydavatele, vyšla v nakladatelství Svět křídel – a měla úspěch. V kapele mi bylo právem vytýkáno, proč v knize není zmíněn ten či onen představitel naší countryové scény, zatímco „můj kámoš Stegbauer“ zde má několik odstavců, fotografii i logo své firmy, ačkoliv s Taxmeny má pramálo společného. Dnes mi Stg vyčítá, jak přátelsky dřel desítky hodin, že pracoval zadarmo. Nechci jeho zásluhy zmenšovat. Je to ale jen jedna strana mince. V časopise Pionýr či v Magnet-Pressu byl za toto vše placen, byla to jeho práce. Zadarmo to nebylo. Seznamoval jsem ho s veterány, jejichž životopisy potom vydával. Celé roky měl k dispozici můj archiv, půjčoval si ode mne knihy, které mi nevrátil a moje žena mu dlouhodobě „gratis“ poskytovala právní rady.

MB: StG píše, že ve škole na Zeleném pruhu jsi prý působil jako „kulturträgr“...
JČ: Takové tvrzení je typická ukázka „fake news“. Moje pracovní zařazení bylo referent didaktické techniky, takže jsem pečoval o několik desítek promítacích přístrojů ve třídách a dílnách, staral se o filmotéku, promítací sál, zvukovou techniku, videa. atd. Později k mé pracovní náplni přibyl ještě nábor žáků.

MB: V souvislosti s tím, jak se Stg zmiňuje o Lidových milicích – se až do dnešních dnů nese pověst, že jeden z předních členů kapely Taxmeni byl v Lidových milicích.
JČ: Zase fake news. A co takhle nějaký důkaz?

MB: V jiné souvislosti je ve článku ve sborníku č. 8 uvedeno, že se od tebe odklánějí kamarádi. V té souvislosti uvádí Zdeňka Šmitmajera.
JČ: Žádný odklon skutečných kamarádů neexistuje. K nepodloženým údajům využívá Stg i mého bývalého kolegu ze Zeleného pruhu, nyní těžce nemocného Zdeňka Šmitmajera. To už je opravdu za hranou.

MB: Na jiném místě ti vyčítá, že se necháváš titulovat jako historik. V Ústavu pro studium totalitních režimů jsi prý ale pouhý externista...
JČ: Nikdy jsem se neoznačoval za historika. To o mně několikrát říkali v televizi, někteří mne takto titulují – je to ovšem bez předešlé konzultace se mnou. Sám sebe označuji za badatele, publicistu. Prakticky od založení ÚSTRu jsem působil v oddělení zkoumání doby nesvobody. V badatelské a publicistické práci jsem se soustřeďoval na české moderní dějiny, zvláště na československý odboj v době nacistické okupace. Z ústavu, kde jsem byl v řádném pracovním postavení – a s nímž nadále spolupracuji, jsem odešel po několika letech na vlastní žádost, když jsem dosáhl důchodového věku.

MB: V souvislosti s výstavou Po stopách Rychlých šípů se ve sborníku uvádí, že jsi projevil politování, že ti Jestřáb ani nepoděkoval.
JČ: Opět nesmysl - přání otcem myšlenky. V roce 1996 se Stg na mě obrátil, abych s ním spoluorganizoval velkou výstavu u příležitosti devadesátin Jaroslava Foglara a Jana Fischera s tím, že ponese veškeré finanční náklady. Každý z jubilantů měl mít svůj sál. Nabídku jsem rád přijal. Z podivných důvodů mne pak tlačil k tomu, abych před Jaroslavem Foglarem jeho jméno jako iniciátora výstavy nezmiňoval. Naivně jsem si myslel, že pro Jestřába chystá nějaké překvapení. Začal jsem mezi vedením Muzea hlavního města Prahy a Jestřábem pendlovat jak listonoš. Stg ve skutečnosti vše tajně řídil, ale nikdy nebyl s ničím spokojený. Vůbec jsem netušil, jak vyostřené vztahy mezi ním a Foglarem panují. Pak to prasklo. V Thomayerově nemocnici se Jestřáb shodou okolností dozvěděl, že za výstavou organizačně nestojím já, ale StG. Nebyl jsem u toho, ale podle svědků se velice rozčílil. Řekl, že jméno Stegbauer se před ním nesmí ani vyslovit, chtěl od celé věci okamžitě odstoupit. Přítomným dalo značné úsilí jej uklidnit. V dalších týdnech se mi ho jakž takž podařilo přesvědčit aby na Stg nebyl tak příkrý. Výstava byla velice pěkná. Pokazila ji jen podivná a dodnes nevysvětlená krádež Jestřábova deníku a ježka v kleci. A není pravda, že mi Jestřáb nepoděkoval. Věděl, že jsem od svých klukovských let stále nadšený do oddílových věcí a tak mě motivoval tím, že mi občas něco věnoval. Už v roce 1987, při dokončení 16milimetrového filmového dokumentu mě Jestřáb odměnil několika ilustracemi, které by asi jinak nedal nikomu.

MB: ...a prý jsi Jestřábovi odcizil z výstavy některé artefakty?
JČ: To je absolutní nepravda. Stg vůbec netuší, že Jestřáb se mi po skončení výstavy sám nabídl, že mi uhradí výrobu nového banja. Z toho ale sešlo. A tak mi Jestřáb postupně věnoval komplety oddílových nálepek, fotografie. A rovněž dopis, který mu kdysi napsal Zdeněk Burian. To závistivý Stg dodnes nemůže „vydejchat“. Za Jestřábem jsem jezdil do nemocnice do jeho posledních chvil, měl jsem to ze zaměstnání jen přes kopec.

MB: Stg se zmiňuje, že v tvé „13. komnatě“, v domě v Kobylisích v suterénu, náhodně zjistil, že jsi Jestřábovi „zapomněl vrátit“ množství dokumentů či osobních věcí, které ti zapůjčil.
JČ: Jakápak „13 komnata“? Nikdy jsem nic netajil. Naopak, do mé suterénní pracovny chodily desítky, možná stovky lidí. Natáčela zde televize. Několikrát jsi byl ostatně v mé suterénní pracovně i ty, chodil sem i Stg. Proč po pravdě nepřizná, že on sám, pokud něco potřeboval, telefonoval každý den. Jezdil dvakrát týdně k nám na návštěvu. A to i tehdy, když jsem na jeho nikdy nekončící návštěvy neměl energii. Při jeho poslední návštěvě jsem se ho nemohl zbavit. Poněkud nezdvořile jsem ho byl nucen z našeho domu bezmála vykázat. Od té doby začal tvrdit, že u mne v suterénu spatřil artefakty, které jsem „zapomněl vrátit“. Tato obvinění vykřikuje dodnes bez důkazu.

MB: Jaroslav Foglar 23. ledna 1999 zemřel. V té době vznikl Nadační fond Jaroslava Foglara.
JČ: Téměř okamžitě po Jestřábově úmrtí Stg přišel s tezí, že je třeba v nejširším slova smyslu naplnit Foglarův odkaz. Že má v úmyslu založit Nadační fond Jaroslava Foglara. Vyzval mě, abych vypracoval návrh, kdo všechno by mohl být platným členem správní rady. Kromě Vladimíra Janíka -Dana jsem navrhl Kamila Kuchlera - Loba, Jana Klepáče - Jendu a Petra Foglara - Dáška, dále Milana Žaloudka - Milana, Josefa Bláhu - Řešetláka a Jiřího Zachariáše - Pedra.
S posledními třemi StG nesouhlasil. Místo nich přivedl předsedu Akademie věd Rudolfa Zahradníka, Olgu Bezděkovou a nestora dětské psychologie doc. Zdeňka Matějčka. Starosta Junáka Jiří Navrátil nám poskytl prostory v budově Junáka na Senovážném náměstí. Zprvu se zdálo, že vše bude o.k., ale zanedlouho Stg začal pronášel různé patetické deklarace. Neustále napadal Dáška a Jendu – a oni zase jeho. Vzájemně do všeho vrtali a předváděli se v trapnostech. Z nepochopitelných důvodů všichni tři dávali najevo, že jsou lepší než my ostatní. Už ani nešlo o Foglarův odkaz. Jednou jsem si o přestávce na chodbě povídal s docentem Matějčkem o zbraních, o které jsme se oba zajímali. A najednou mi ten psycholog – profesionál pošeptal, že si myslí, že s Stg cosi není v pořádku. Zdeněk Matějček poté z nadačního fondu odešel. Správní rada, kromě schůzování, žádnou činnost nevyvíjela – a nakonec vše směrovalo do ztracena. U Stg nastaly výkyvy, občas byl milý a zdvořilý jako dřív, jindy dost popletený a konfliktní. V té době, i když to bylo míněno spíše jako legrace, jsem ho nazval „vztekbauerem“. To mu zřejmě leží v hlavě dodnes. Ve skutečnosti jsem byl tehdy vůči němu stále ještě loajální, i když s výhradami.

MB: StG píše, že jste žili v „rudém režimu“ se všemi souvztažnostmi totalitní společenské přetvářky. Neumím to posoudit, já v té době žil ve Francii v emigraci.
JČ: Co se týče přetvářky, ať Stg raději mluví jen sám za sebe. Všichni ví, jak to v některých etapách „reálného socialismu“ fungovalo. O dětech z tzv. ideologicky závadných rodin často rozhodoval partajní byrokrat. V mé rodině jsem zažil, co je nomenklaturní dozor, jak jsem místo možnosti studia musel malovat reklamy pro Dopravní podnik, pro Osobní lodní dopravu, dělal jsem dělníka, topiče a stříkal auta v lakovně. Až když to bylo možné, absolvoval jsem pětileté studium na pedagogické škole.
Činy Stg dosvědčují nedostatek empatie a cíl mne za každou cenu dehonestovat. Proč sám chlapsky nepřizná, co přede mnou podstatnou část života úzkostlivě tajil. Prý „taky dělal chyby“. No jo, proč ale, aby zřejmě svou minulost vytěsnil, osočuje a napadá druhé. Asi podle metody „nejlepší obrana je útok“. Proč nepřizná, že se rozjel na špatnou kolej, že prostě selhal, když v době normalizace v partajním proudu pádloval až do samého rozpadu režimu v listopadu 1989. Pak se z něho téměř přes noc stal podnikatel. Chtěl bych ocitovat pozoruhodnou charakteristiku, která o něm vyšla v polovině sedmdesátých let: „Jiří Stegbauer je cílevědomý básník s přemýšlivou obrazností... hledá sebe sama a svou lyrickou povahu... Jako každý skutečný básník hledá i on vedle obecného sdělení ještě jednu pravdu – subjektivní... Vývoj skutečného básníka je ohrožen dvakrát. Jednak může utonout ve svých vnitřních problémech, anebo se může ztratit v objektivním světě“.

MB: Skutečně jsi řekl, že kdyby byli v partaji takoví lidi jako Jura, že bys tam možná vstoupil taky? Jak to bylo tenkrát, když jsi ho nazval „komoušem?"
JČ: Ano, to je pravda! Jednou jsem šel do jeho kanceláře v ulici Na Florenci. V budově jsem potkal známé a mezi řečí s nimi prohodil, že jdu za mým dobrým kamarádem Stegbauerem. Následoval údiv a poznámka jestli vím, že za normalizace byl Stg v časopise Květy soudruhem, před kterým bylo třeba se mít na pozoru. To byla pro mě rána z čistého nebe. Ještě téhož dne jsem se ho zeptal: „Tys byl opravdu komouš?“ Zarazil se, ale přiznal, že ano! Na omluvu dodal, že do strany vstoupil pod vlivem politiky Dubčeka a také proto, aby podporoval disidenty. Neměl jsem důvod tomu nevěřit. No a já pitomec ho před Jiřím Zachariášem hájil slovy „Kdyby byli v partaji takoví lidi jako Jura, možná bych tam vstoupil taky“. Byl to pochopitelně pouhý bonmot. Argumentoval jsem, že komunismus měl přece různé etapy vývoje a že nebylo všechno jen černé, nebo bílé. Jak se později ukázalo, s tím Dubčekem to nebyla pravda. Do partaje StG vstoupil, a to v době nejtužší normalizace, také podepsal tzv. Antichartu v čase největší perzekuce proti signatářům Charty 77. To vše jsem se já naivka dozvěděl až mnohem později. Navíc, už mu bylo tehdy přes třicet, a tak dobře věděl, že Foglar je pod dohledem státní policie, že jeho knihy jsou komunisty odstraňovány z veřejných knihoven, že normalizátoři Foglara šikanují a jejich vinou nemá možnost normálně tvořit a žít.

MB: Snahu alespoň částečně vás oba udobřit měla Olga Bezděková, vaše dlouholetá společná kamarádka...
JČ: Ta nás v dobré víře pozvala do restaurace. Myslím, že paní Olga tenkrát neznala pozadí. Myslela si, že stačí, když si všechno vyříkáme. I já si myslel, že se vzájemným vysvětlením nějak obrousí hrany. To byl omyl. O žádnou věcnou diskusi Stg nešlo. Pálil veškeré mosty a pouta. Nejdříve zaujal pozici ukřivděného a začal omílat své oblíbené fráze o „principiální čestnosti“. Ať jsem řekl cokoliv, viděl v tom jen to zlé. Skákal mi neustále do řeči, každé mé slovo komentoval negativně, mé argumenty ho vůbec nezajímaly. Není vůbec pravda, že jsem jeho „údajně věcné argumenty pro jejich jednoznačnost přijal“. To je absolutní nesmysl. Naopak, v jednu chvíli na celou restauraci na mě řval, jak carský gubernátor, až se všichni otáčeli. Do běla se rozzuřil, když jsem podotkl, že káže vodu, ale pije víno. Připomenul jsem mu, co všechno si ode mě v průběhu času půjčil a nikdy nevrátil, především dvě staré foglarovky, které Jestřáb osobně věnoval mým synům.

MB: Jak to je s jeho tvrzením, žes podpořil a rozšiřoval „humusoidní pamflet“ Josefa Skorkovského?
JČ: „Humusoidní pamflet“, o kterém je řeč, jsem tehdy nemohl nijak podpořit či nepodpořit. On se ke mně totiž vůbec nedostal. Neznal jsem jeho obsah ani autora Skorkovského. A nebýt zcela náhodného setkání, tuším někdy v roce 2015, nepoznal bych ho osobně vůbec. A zároveň bych se nedověděl ani řadu překvapivých informací o samotném Stg.
A ještě jedna episoda dokreslující jeho myšlení a chování: Řekl jsem Stg, že z vedení Junáka mě oznámili, že mě hodlají ocenit medailí skautské vděčnosti. Jeho reakce byla až infantilní ukřivděnost a to ve smyslu, jak to, že nehodlají ocenit i jeho, „největšího nositele foglarovských zásad a hodnot“, jak sám o sobě několikrát pravil. Autoritativně mě vyzval, abych tehdejšímu starostovi Junáka Navrátilovi poslal žádost, aby zároveň se mnou byl oceněn i on. Dopis, plný chvalozpěvů sepsal sám a já ho hlupák podepsal. Jiří Navrátil to nakonec nějak zařídil. Když jsem StG radostnou zprávu zatelefonoval, tak mě uzemnil: „Kašli na to, já o žádnou medaili nestojím“. Slavnostní předání si ovšem ujít nenechal.

MB: Ve sborníku č. 7 byl článek Pravda nejen o StB a Foglarovi aneb Jáček Čvančara proti Jestřábovi. Tam tě Stg obviňuje, že Jestřábovi škodíš. Prý doslova nadskočil nad tvým přímo lživým tvrzením, když jsi v televizním pořadu Reportéři a na naši společné přednášce v Památníku národního písemnictví uvedl, že jsi měl v ruce Foglarův spis. Argumentuje citací ze zprávy Archivu bezpečnostních složek, že Foglarův svazek byl skartován 7. 4. 1981 a 4. 10. 1984. Skutečně jsi v archivu Ministerstva vnitra – dnes Archivu bezpečnostních složek – měl v rukou materiál týkající se Foglara?
JČ: Každý, kdo bádá v archivních fondech, operativních svazcích a vyšetřovacích spisech dávno ví, že svazky týkající se Foglara, založené v roce 1958 a 1975, byly v letech 1981 a 1984 skartovány. V tomhle Stg „objevuje Ameriku“? Ale ve skutečnosti vše skartováno nebylo. Ve fondu 319 bývalého Studijního ústavu Ministerstva vnitra se zachoval archivní materiál s názvem Vytříděné spisy sekretariátu ministra vnitra. Již od začátku devadesátých let mám z něho několik xeroxových kopií. Jak víš, tuto skutečnost jsem už před lety prezentoval a zdůrazňoval na naší přednášce na univerzitě ve švýcarské Basileji, později při našem pásmu o Foglarovi v Památníku národního písemnictví, nebo naposledy na setkání Akademie Jaroslava Foglara, kde jsem tyto dokumenty ukazoval. Tuto pro Stg nepříjemnou zprávu mu nějaký jeho špion obratem nahlásil. Takže co teď? Aby nemusel připustit, že mám pravdu, přispěchal v posledním sborníku s modifikovanou informací „pro nezasvěcené a dezinterpretačně mýlené“. Zřejmě má některé lidi za pitomce. Jak jsem dříve několikrát poukazoval, zmíněný materiál je uložen pod sign. 319-7-34. A je pravda, že spis byl původně objemnější a dnes je pouhým torzem. A výsledek? Veškeré zprávy, které vyšetřovatelé na Jestřábovi vynucovali, byly bezcenné. V materiálech jsem nenašel jediný dokument, který by vydal svědectví, že by Jestřáb někoho u StB poškodil. To je samozřejmě pro nás a pro všechny příznivce Jaroslava Foglara dobrá zpráva a měla by to být dobrá zpráva i pro Stegbauera. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že problematika kolem Foglarovy spolupráce s StB je velice citlivou záležitostí. Je třeba dohledat veškeré poznatky v dalších materiálech, např. v objektových svazcích a vše podrobit serióznímu výzkumu metodou „Padni, komu padni!“

MB: Když jste se rozešli, proč Tě i po téměř dvaceti letech stále napadá?
JČ: Důvodů je více: Ze všeho nejvíce asi fakt, že jsem již nebyl ochoten mu zobat z ruky. Averze vůči mé osobě je tak silná, že – přestože jsem ho žádal, aby mě ze svého „života“ zcela vynechal, aby mi už nikdy nepsal tak – mě znovu a znovu napadá. V době, kdy jsem si myslel, že jsme přátelé, když jsem mu bezmezně věřil, mě několikrát podvedl. A nejen mě. Měl například v úmyslu parazitovat na Jiřím Rabovi – chtěl být spoluatorem Rabova patentu soustavy her na principu sudoku atd. Já jsem se s Stg rozešel proto, že mísa přetekla. Nabyl jsem pocitu, že propadá komplexu mesiáše, a že je to už za hranou. Došlo mi, že tenhle kdysi zdvořilý „kamarád“ je slušný jen když něco, nebo někoho potřebuje. Definitivně jsem si uvědomil, že ve své blízkosti nechci mít tak rozporuplného a konfliktního demagoga s neovladatelnými pohnutkami. Pomluvit a rozbít se totiž dá skoro všechno, i zranitelné společenství foglarovců. Je to odchod do nicotna. Planým moralizováním okopával a doposud okopává kotníky řadě úctyhodných osobností. Napadal lidí, kteří mu nebyli po vůli, přitom pro Foglara ale mnoho udělali – Jiřímu Navrátilovi, Jiřímu Rabovi, Josefu Skorkovskému, Ivanovi Vápenkovi, Milošovi Vraspírovi, Jiřímu Polákovi, Petrovi Barčovi, Milanovi Fibigerovi a dalším – a to bez ohledu na jejich zásluhy, věk a zdravotní stav. Hlavním středobodem jeho agresivity jsem se ale stal já. Za svoji životní chybu považuji, že jsem mu tak dlouhou dobu „dělal advokáta“, že jsem včas nedbal varovných signálů, které byly v té době už více než viditelné. Vždyť mne před ním varoval sám Jestřáb. Nepředpokládám, že právě Stg, se svým pocitem nadřazenosti je schopen si přiznat, jak hluboce se mýlil a mýlí. Uznat, že mi bezmála dvacet roků vlastně stále ubližuje. Patologická nenávist až za hrob ho ovládá natolik, že jsem se trvale usídlil v jeho psychice. Tím ale poškozuje kvalitu především svého života. Podle mého názoru neví co činí. Na jeho škodolibé výzvy k „přátelským setkáním“ opravdu reagovat nehodlám. Jsou důležitější věci na světě, než je Stg, o němž jsem přesvědčen, že mu jde o dětinskou pomstu. Myslím si, že Jiří Stegbauer začíná mít blízko k mentalitě papežské inkvizice. Možná sám sebe vidí, jak při veřejném koncilu triumfuje, vynáší soud, určuje trest a nakonec i zapaluje pomyslnou otýpku.
Nechci být ironický, ale jako komedie je to tragédie a kdyby to byla tragédie, je to komedie...

---

FOTOPŘÍLOHA
(obrázky se po kliknutí zvětší do čitelné velikosti)

Rok 1958 byl stále ještě dobou tvrdého potlačování skautingu v Československu. V komunistických žalářích setrvávali bývalí přední činovníci Junáka a ve smutně proslulém táboře Vojna na Příbramsku byl vězněn i Jaroslavův bratr František. Desetiletý Jaroslav nesl Františkovo odsouzení těžce. Dětský vzdor vůči bezpráví vyjadřoval po svém: Tajně se oblékal do kroje dalšího staršího sourozence Miroslava a u hrobu zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka na pražském Vyšehradě složil svůj „skautský slib“ nesmiřitelnosti se zlem. Foto: Miroslav Čvančara.

Malý Jaroslav před vstupem do Foglarova oddílu. Na opasku má svou oblíbenou skautskou přezku. Aby udavači Státní bezpečnosti nemohli skautskou symboliku zneužít jako záminku proti Jaroslavu Foglarovi, na výslovnou Jestřábovu žádost Jáček svou přezku raději odložil. Foto: Miroslav Čvančara.

Prokopské údolí 1961. Jáček na jedné z výprav na oddílové tábořiště Skalní hřišťátko na jihozápadním okraji Prahy. Foto: autor nezjištěn, archiv: Jaroslav Čvančara.

Osvědčení o definitivním přijetí Jáčka do oddílu. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Červenec 1961, tzv. Modrý tábor. Jestřáb ve vůdcovském křesle, Jáček se usmívá v pravém horním rohu fotografie. Foto Richard Čapek.

Srpen 1964, tzv. Tábor mladších. Jáček jako účastník olympiády. Foto Richard Čapek.



Rok 1967, klubovna v Praze-Radlicích. Zleva: Zdeněk-Jáček-Ríša-Dušan, vpravo Jestřáb. Foto: autor nezjištěn. Archiv: Jaroslav Čvančara.



21. 8. 1976. Jestřábovo blahopřání novomanželům Čvančarovým. Přátelské kontakty s Jestřábem udržoval Jáček trvale i v dospělosti, řadu let po ukončení členství v oddíle. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Jestřábovo potvrzení o předání pianina Jáčkovi. Archiv: Jaroslav Čvančara.

27. 2. 1982. Bratři Miroslav a Jaroslav Čvančarovi s Jestřábem v jeho žižkovském bytě v Křišťanově ulici čp. 817/18. Vlevo Miroslav Čvančara, bratr Jáčka. Foto: Jiří Raba.

11. 9. 1982. Jaroslav Foglar a Jáček poblíž Čechova mostu, nedaleko místa, kde na Vltavě od 4. 12. 1934 kotvil nákladní parník Orlice, Jestřáb ho přejmenoval na Skaut a nechal přestavět na klubovny osmi skautských oddílů. Foto: Jiří Raba.

Pozoruhodná odpověď redakce Rudého práva z 23. 1. 1981 na Čvančarův dopis, proč Foglarovy knihy nemohou být vydávány. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Pozvánka na premiéru filmového dokumentu JESTŘÁB. Jáček ho začal natáčet v roce 1981 a dokončil v únoru 1987. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Premiéry filmu JESTŘÁB se kromě J. Foglara zúčastnil i trampský písničkář Wabi Ryvola. Zazněla jeho slavná píseň Rychlé šípy. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Vedení školy na Zeleném pruhu povolilo tehdy stále ještě oficiálně nežádoucímu spisovateli besedu s učni. Foto: Dušan Dostál.

Velký sál školy na Zeleném pruhu. Vedení školy utajeně poskytovalo v 80. letech azyl k oddílovým setkáním generací bývalých členů Dvojky. Pravidelně 13. ledna, po několik let. Foto: Dušan Dostál.

Prostor bojiště v Dukelském průsmyku v roce 1989. Chlapci a pedagogický doprovod ze Zeleného pruhu s válečnými veterány a pamětníky. Druhý zprava s výsadkářským baretem Jáček. Archiv: Jaroslav Čvančara.

Kultovní píseň Lilie skautská vznikla podle skutečného příběhu. Archiv: Jaroslav Čvančara. 018

13. 4. 1996. Jestřáb a Jáček s originál Fischerovou ilustrací Rychlých šípů. Foto Dušan Dostál.

Jestřábův osobní dopis Jáčkovi. Archiv: Jaroslav Čvančara.



Thomayerova nemocnice, prosinec 1996. Jáček, Jestřáb a režisér Hynek Bočan, tvůrce filmového dokumentu Tábor Černého delfína a televizního seriálu Záhada hlavolamu. Foto: Jiří Raba.



Jeden z dokumentů, o kterých Jiří Stegbauer píše, že neexistují! O kterých tvrdí, že je Jáček nikdy nemohl vidět! Tento dokument je spolu s dalšími uložen v Archivu bezpečnostních složek. Jde o udavačský dopis z 30. 3. 1954 určený ÚV KSČ. Upozorňuje na podezřelou činnost oddílu a JF. Udavač poukazuje, že výchovu mládeže Foglar zaměřuje na zásady zakázaného Junáka. Archiv: ABS.

„Nálepky pro Jáčka“ - Jestřábem nadepsaná obálka. Kdo však nechce uvěřit, že soubor nálepek Jaroslav Čvančara získal osobně od Jaroslava Foglara, tomu ani tento relevantní důkaz stačit nebude... Archiv: Jaroslav Čvančara.