Smrt ve Stínadlech

(Hororová povídka v duchu Jaroslava Foglara)

Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto:

Umírám a mým vrahem jsou Stínadla. Když jsme před týdnem vylovili s Širokem ježka v kleci ze stoky pod svatojakubským kostelem, cáklo mi do úst stokové bahno, ta černá žluč a jed vylučovaný Stínadly. Hned se mi udělalo zle a dosud ležím s horečkou, jež mě čím dál víc sžírá a rozkládá a jistě bude příčinou mé smrti. Tu horečku mi přivodila Stínadla jako trest. Trest za to, že jsem jim vyrval víc tajemství, než kdokoli jiný, a že jsem nahlédl do jejich pokřivené duše a nepřišel z toho o rozum. Ale nepřicházím o něj právě teď, kdy se potácím na prahu smrti?
Jak to bylo s vylovením ježka jsem již vypsal Rezavým klíčům. Byla to jediná vontská parta, co mě mezi sebe přijala, když jsem se sem před dvěma lety přestěhoval. Pro ostatní Vonty jsem byl jen přivandrovalec, se kterým nechtěli nic mít. Abych se jí odvděčil, předal jsem partě klíče od Vránovy skrýše a teď jim i sepsal, jak to bylo s ježkem, po němž se usilovně pídí jako všichni Vontové, jen z jiného důvodu. K ničemu jim to ale nebude. Přes Uctívače ginga se do skrýše nedostanou a ježka má Široko a tomu ho nikdo nevezme. Na ničem z toho ale nezáleží. Je tu jiné, mnohonásobně důležitější a hrozivější tajemství, za jehož odhalení brzy zaplatím cenu nejvyšší a které se mnou nesmí zemřít. Ale od začátku.

Stěhovat se do Stínadel bylo jako stěhovat se do zakletého zámku. Tatínek sem šel za prací a když jsem se ho na ni ptal, řekl mi, že jeho prací je ten zakletý zámek strhnout. Říká se tomu asanace a dělá se to se starými neutěšenými čtvrtěmi měst – celé se zboří a přestaví do modernější podoby. A tatínek stojí v čele asanačního výboru, který se chystá takto přebudovat Stínadla, aby dál nehyzdila tvář města.
Stínadla! Jen z toho názvu mi běhal mráz po zádech! Od tatínka jsem věděl, že pochází od popraviště, co tu kdysi stávalo. Dosud tu lidé straší svoje děti katem, co tu tenkrát mučil odsouzené a stínal jim hlavy. Byl pověstný svou krutostí a podle něj… ale ne, však se k tomu ještě dostanu.
Ve Stínadlech jako by se čas zastavil a motal se v jakési přepodivné smyčce. Většina čtvrti ještě stále nebyla elektrifikována a tak zdejší úzké, křivolaké a všelijak propletené uličky po setmění pořád osvětlují svým tlumeným zelenavým svitem pouliční plynové lampy. Mnoho domů je tu vlhkých a jaksi odporně zatuchlých a v nejstarších a nejzapadlejších koutech Stínadel, jako Kocouří hrádek nebo Dvůr u červeného raka, se staré barabizny všelijak groteskně proplétají a hroutí do sebe, jakoby se navzájem požíraly. A nad tím vším temně duní zvony stínadelských kostelů…
Krátce po přestěhování, ještě než jsem se seznámil s Rezavými klíči a Širokem, mi tatínek přinesl z práce mapu Stínadel. Vysvětlil mi, že není ani zdaleka přesná a že přesný plán Stínadel ani neexistuje. To byl pro mne zlomový moment. Stínadla mne od počátku fascinovala a umínil jsem si, že to budu já, kdo první takový plán vytvoří. I kdybych tu kvůli tomu měl prolézt každý barák, věž, zákoutí, průjezd a dvoreček. Vontové ať se pachtí za ježkem v kleci – mým hlavolamem budou samotná Stínadla!

A tak jsem zprvu i postupoval. Začal jsem v naší ulici a v rozšiřující se spirále prolézal přilehlé okolí. Všechny objevy jsem pak doma zakresloval do tatínkovy mapy a zapisoval si do sešitů. Vedle zmizelých domů a ulic nebo zastavěných či naopak utajených zahrad a průchodů jsem si zaznamenával i letopočty napsané na domech, domovní znamení, pídil se po původu názvů domů, ulic i těch kostelních zvonů, zapředl řeč s mnoha starousedlíky… a velmi brzy také začal odhalovat první stínadelská tajemství a s nimi skutečnou povahu tohoto přízračného, děsivého a nebezpečného místa.
Existuje několikero Stínadel. Jedny se nacházejí nad našimi hlavami. Zjistil jsem to, když jsem přes nějaké půdy pronikl na různé střechy. Tam nahoře se rozkládá svět sám pro sebe, liduprázdný svět starobylých věží a strmých střech, kde vám jediný chybný krok může přivodit smrtelný pád. Součástí toho světa jsou i domovní půdy, v jejichž prachu a pavučinách leží pohřben nejeden doklad nějaké staré hrůzné tragédie. Stínadla jsou totiž divadlem, které hraje jen tragédie. Já tam nahoře ale učinil jeden ze svých prvních a dosud nejúžasnějších objevů – že díky pozoruhodně spletité architektuře čtvrti je hned na několika místech možné přejít po střechách z jednoho konce Stínadel až na druhý! Jak jsem se dozvěděl později, tato vzdušná Stínadla se stala osudným Janu Tleskačovi i Karlu Dymorákovi. Jejich temné a smutné příběhy vypovídají hodně o povaze Stínadel….
Další Stínadla se nacházejí pod našima nohama. Stínadelské podzemí je provrtané starými, napůl zasypanými klášterními chodbami a kanalizačními tunely jako ementál. Tato podzemní Stínadla se před rokem stala osudnými Mažňákovu otci a nyní mně. A pak jsou tu samozřejmě Stínadla nejznámější, ta na povrchu. Pochmurné bludiště uliček, průchodů, náměstíček, plácků, schodišť… Stínadla, kde zemřel Robert Komour, aby mohla být vontská mládež spojena proti vetřelcům zvenčí, aby vznikli Vontové… Ve Stínadlech je smrt zakuklena ve všem.
To ale není vše. Jsou i Stínadla denní, Stínadla noční, Stínadla různých ročních dob, Stínadla uvnitř Stínadel… Stínadla se přetvářejí před očima jako obrazce v kaleidoskopu, stále jiná a stále stejná, všechna stejně nebezpečná, stejně nasáklá zoufalstvím, hrůzou a smrtí. Postupně jsem poznal všechny tváře Stínadel a mnohé jejich záhady a tajemství. Některá stála zdánlivě osamocená, jiná se splétala do jakýchsi podivných řetězů, ale všechna dohromady skládají jeden velký zlověstný obraz Stínadel. A v samém středu toho obrazu se nachází tajemství největší, nejtemnější a nejničivější, jež jsem objevil v jakési třinácté stínadelské komnatě a zažil přitom ty nejstrašnější chvíle svého života.

Stalo se to, když jsem prozkoumával betonové koryto Černé vody. Je to potok sbírající splašky z celých Stínadel, z valné části uvězněný pod domy a dlažbou ulic. Některé tyto úseky jsem prošel pěšky po úzkých a kluzkých postranních římsách, jinými jsem se probrodil v gumákách. Připadal jsem si jako cestovatelé po Amazonce, o kterých jsem četl, co hledali bájné zlaté město a bojovali s nepřátelskými indiánskými kmeny, pralesními šelmami, hmyzem a nemocemi. Akorát že já putoval celé hodiny v zatuchlé, černočerné tmě plné zlobně pištících krys prosvětlované jen mou baterkou a s tísnivým vědomím, že se nade mnou tyčí několikapatrové domy. Tehdy jsem cítil, že se dostávám Stínadlům pod kůži. A tehdy poprvé se mě Stínadla, ta hladová nestvůra, pokusila spolknout.
Do nejdelšího podzemního úseku jsem se vydal na starém nafukovacím člunu, který jsem našel vyhozený ve smetí. Koryto se svažovalo stále víc a říční proud byl ke mě vetřelci stále neurvalejší a výhružně kolem mne klokotal. Udržet provaz, co jsem přivázal k mříži při vstupu, bylo čím dál těžší. V tom jsem se s člunem ocitl na jakémsi rozcestí, kde se koryto větvilo do několika menších, vedlejších koryt a voda se jimi propadala kdovíkam. Proud se tu točil ve zběsilém víru a v něm se vratký člun v mžiku převrátil a zmizel v rozšklebené tlamě jednoho z koryt a já s ním.
Padal jsem úžasně dlouho. Aspoň mi to tak připadalo. Dopadl jsem dobře – do hluboké vody. Baterku jsem utopil a tak když jsem se dohrabal na břeh, začal jsem poslepu postupovat podél zdi, dokud jsem neobešel a tak nezmapoval celý prostor, kam jsem se zřítil. Voda odsud dál pokračovala několika dalšími koryty klesajícími hlouběji pod zem a pak tu byla ještě jakási nízká, úzká chodba. Nechtěl jsem se pouštět do neznámého podzemí, abych se neztratil, ale vyškrábat se zpátky nahoru a vrátit se na povrch stejnou cestou bylo nemožné. Vykročil jsem tedy chodbou a modlil se, aby mě vyvedla na denní světlo.
Netuším, jak dlouho jsem nazdařbůh bloudil podzemím. Chodba se několikrát větvila a já brzy ztratil pojem o směru i o čase zde stráveném. Neustále jsem ale postupoval dál, i když se chodba snížila jen na jakýsi nizoučký světlík u země a já se musel dál plazit po břiše, polykat pavučiny a prach a odhánět krysy. Děsil jsem se toho, že se světlík zúží natolik, že v něm uvíznu a krysy se do mě ještě zaživa začnou zahryzávat.
Na místo toho světlík ústil do jakéhosi tmavého komína. Nezbývalo mi, než se do něj vsoukat a zkusit jím vyšplhat nahoru. Zdálo se to, že to půjde – komín byl dost úzký, abych se v něm mohl zapřít o stěny a mezi neomítnutými cihlami byly mezery, kam jsem mohl pohodlně vklínit prsty i špičky bot a šplhat. Opatrně jsem stoupal vzhůru, když se jedna z cihel pod mými prsty rozpadla, její kousky mě zasáhly do očí a já ztratil rovnováhu a nezadržitelně klouzal komínem dolů, zajíkaje se hrůzou. Přitom jsem se udeřil hlavou o zeď a ztratil vědomí.

Po kdovíjaké době jsem zase přišel k sobě. Kolem stále panovala černočerná tma. Pád mě stál pár pálících odřenin, ale jinak jsem byl v pořádku. Poslepu jsem šmátral rukama okolo – nad sebou jsem nahmatal ústí komína a kolem sebe ze tří stran cihlové zdi. Seděl jsem na kamenné podlaze pokryté smetím a jak jsem šmátral okolo, najednou jsem nahmatal krabičku povědomé velikosti. V náhle nabyté naději jsem s ní zatřásl a ona vydala ten nejkrásnější zvuk – zvuk harašení zápalek uvnitř! Vylovil jsem z kapsy kapesník, vytáhl z krabičky jednu zápalku, škrtl s ní a držíc kapesník za jeden konec, jsem zapálil ten druhý. Nikdo si nedokáže představit tu radost a štěstí, že aspoň na chvíli opět vidím světlo!
V mihotavém světle plamene rychle šplhajícího po kapesníku, jsem před sebou spatřil jakousi místnost. Z polotmy vystupovaly obrysy nějakých stolů a žebřů rozestavěných po poměrně velkém prostoru s vysokým stropem. Z něj viselo několik řetězů a háků a naproti na zdi se zablýskla sbírka majestátních mečů. Ve středu místnosti trůnil velký dřevěný špalek. Napadlo mi, že je to snad nějaká kovárna, ale pak jsem na protější zdi zahlédl pohupovat se jakýsi stín a ten jediný pohled stačil, abych s úděsem pochopil, kde jsem se to ocitnul. Byl to stín visící oprátky.
Nebyla to kovárna. Byla to mučírna. Spoře ozářená neklidným plamenem na mne působila tak strašidelně a neskutečně, že mi na okamžik blesklo hlavou, že jsem zemřel a teď jsem v pekle.
Po levé straně stál nakřivo jakýsi široký žebřík. V první chvíli jsem myslel, že vede někam nahoru ven z místnosti, ale teď jsem si všiml, že nevede nikam a že jsou na obou jeho koncích uvázány provazy a z boku má rumpál. Uvědomil jsem si, že to není žádný žebřík, ale skřipec, mučící nástroj, na kterém se dříve natahovali odsouzenci a tak byli nuceni k přiznání nebo trestáni. Napravo ode mne stálo hrubě opracované dřevěné křeslo. Ze sedátka i opěradla pro ruce vystupovaly špičaté hřeby, opěradla a nohy byly opatřené několika řemeny. Nahoře na opěradle pak mělo připevněnou jakousi kovovou klec ve tvaru lidské hlavy. Ucuknul jsem odporem a zavadil o něco studeného u mých nohou. Byl to jakýsi pohrabáč, jenže tenhle pohrabáč měl na konci kovové písmeno. Ten výklenek, kam jsem se propadl a z něhož jsem si celou místnost prohlížel, nebylo nic jiného než pec, v níž se dříve žhavila železa a jimi mučeni lidé!

Přehodil jsem hořící kapesník přes konec pohrabáče dřív, než mi plameny začnou olizovat prsty a vyštrachal se z pece. Opatrně jsem kráčel místností svítíce si na cestu svou provizorní pochodní. Musel jsem rychle najít nějaký zdroj světla nebo cestu ven, než kapesník dohoří. Vzápětí jsem našel oboje. Napravo jsem spatřil starobylé dveře s kováním táhnoucím se od pantů a se zamřížovaným průzorem a vedle nich na zdi zavěšenou louč. Překotně jsem tam vyrazil, sundal louč a zapálil ji o dohořívající kapesník. Louč prozářila místnost, zdaleka ne celou, ale silněji než pohrabáč s kapesníkem, který jsem odložil vedle dveří. Uklidněn, že už nemusím tolik spěchat, jsem zkusil studenou masivní kliku, ale bylo zamčeno. Opřel jsem se do dveří vší silou, ale byly těžké a bytelné a naděje, že se mi je podaří vypáčit nebo vyrazit pramalá. Loučí jsem si aspoň posvítil do průzoru v nich a zahlédl jím začátek jakési ve tmě tonoucí chodby.
Otočil jsem se zpět do místnosti, abych zjistil, zda nemá ještě jiný východ. Napravo byla jakási síňka s podlouhlým dubovým stolem a židlemi okolo a za ním se skutečně rýsovaly nějaké dveře. Dychtivě jsem k nim vykročil, ale už v půli cesty jsem poznal svůj omyl – dveře totiž patřily velké staré skříni. Přesto jsem ji otevřel pro případ, že by v ní mohly být uschovány rezervní klíče od vchodových dveří. Na několika policích tu byla vyrovnána hromada mučicích nástrojů a pár tlustých černých knih. Prohrabal jsem se policemi, ale žádné klíče nenašel. Už jsem chtěl skříň zklamaně zavřít, když mě zarazila přítomnost knih. Jaké knihy se mohou nacházet v mučírně? Vzal jsem vzal do ruky tu, co byla nejblíž po ruce, položil ji na stůl, otevřel a ve svitu louče se pokusil něco málo přečíst.

Vyznání na mukách posluhovačky perníkářské Kateřiny Prilucké z Rakova Léta Páně 1455 v sobotu po svatém Václave, jsa obviněna, že dítě svoje do rakovského rybníka hodila a od něho umrlého odešla. K útrpnému právu přikročeno bylo, na kterémžto trápení a po něm toto vyznala: Nic jsem jakživ víc neučinila, než k čemu se znám, že jsem dítě svoje zabila a proto to udělala, aby nehladovalo. Tu my purkmistr a rada stínadelský, majíce Pána Boha věčného na své paměti, pováživše bedlivě přiznání i vyznání její jak před trápením, na trápení a po trápení, takto v tom nalezli: Poněvadž se předně proti pátému přikázání Božímu mordu dopustila, aby podle práva království tohoto, jiným mordýřům na výstrahu cejch do tváře jí vypálen byl a ona do kola vpletením ztrestána, jakož i travičky a čarodějnice trestány jsou. Leč místo znamení jí svou ukrutností pověstný mistr popravčí ten Pachole žhavým železem celou skráň propálil, až čelist i zuby jí viděti bylo. Stalo se dne ut supra.

Poděšeně jsem dočetl ten skoro pět století starý rukopisný soudní zápis, odhodil zvetšelou, hrůzně objemnou popravčí knihu, do prostoru a s odporem odskočil od stolu. To u něj musel sedávat soudce s písařem a zaznamenávat výpovědi podezřelých na mučidlech. Můj pohled padl na snad patnáct dalších černých knih na polici otevřené skříně a já k ní prudce přiskočil a přibouchl její dveře, abych se na ně a uskladněné mučící nářadí katovo nemusel dívat.
Jako v odpověď se ode dveří ozvala vzdálená rána. Vzal jsem si louč a přešel ke dveřím. Zaslechl jsem venku něčí šouravé, blížící se kroky a vykoukl průzorem do chodby. Chodbou plula ke dveřím planoucí louč! Někdo sem jde! Jsem zachráněn! Už jsem chtěl na svého zachránce vykřiknout, když v tom příchozí uhnul s loučí a já mu pohlédl do tváře! Žádnou neměl!
Postava v černém kráčející s loučí obřadně chodbou měla hlavu zakrytou krvavě rudou kápí. Výkřik mi odumřel v hrdle a já v bezbřehé hrůze topornými kroky couval ode dveří. Něco ve mě křičelo, že musím utéci, a já se divoce rozhlédl po místnosti. Bez rozmýšlení jsem se vrhl k peci, ale zakopl jsem o knihu ležící na zemi, kam jsem ji předtím odhodil.
Za sebou jsem uslyšel, jak se kroky přede dveřmi zastavily. Do ticha zarachotil klíč odemykající zámek dveří. Ten hrozivý zvuk mě vzpamatoval. Zvedl jsem knihu na zemi – důkaz o mé přítomnosti v mučírně – a s ní v jedné a loučí v druhé ruce rychle zalezl do pece. Chtěl jsem se vydrápat do komína, ale to už se dveře strašidelně pomalu a tiše otevřely. V poslední chvíli jsem ještě stihl uhasit louč hrstí popela v peci.
Postava v kápi vstoupila do mučírny a zůstala stát. Nekonečně dlouho ten příšerný zjev – ztělesnění smrti – strnule hleděl do místnosti a naslouchal hrobovému tichu. Mohl zaslechnout prásknutí dveřmi skříně nebo hluk, co jsem způsobil při úprku do pece? Zahlédnul snad průzorem ve dveřích světlo mé louče? Je od dveří vidět do vnitřku pece nebo ne? Dívá se na mne právě teď? Co budu dělat, jestli ano a on ke mě v příští okamžiku vykročí? U nohou se mi válela uhašená pochodeň, ale byl jsem tak ochromen strachem, že bych ji jen stěží dokázal pozvednout k obraně. Mohl jsem se jen modlit, abych nebyl objeven.
Vzápětí se z chodby ozvaly další kroky. Do místnosti vešla další postava, stejná jako ta první, a za ní další a další a další a další, a ta, poslední, za sebou zavřela dveře. Šest zlověstných černočervených kapucínů beze slova předstoupilo před zeď, na níž visely popravčí meče, jeden po druhém je sejmulo a stanulo s nimi okolo soudního stolu. Kapucín stojící v čele stolu promluvil a jeho hlas zahřměl tichem mučírny.

Dědici popravčího mistra Pacholeho, věrní katovi holomci a synové stínadelští! Dvojnásobní vyvrhelové vyloučení ze společnosti lidské, jež se nás jako osoby morem nakažené straní neb jsme pro ni zjevením stejně strašným, ne-li strašnějším přes to a právě proto, jak důležitou úlohu v ní zastáváme! Pozvedněme naše popravčí meče!

Všichni kapucíni současně pozvedli meče, zase je sklonili a usadili se okolo stolu. Pak se dali do hovoru, jenž ke mně dozníval jen tlumeně a zkreslený ozvěnou. I tak jsem po chvíli vyrozuměl, že se nějak týká stínadelských zvonů.
Zíral jsem na to prapodivné společenství a pozvolna mi docházelo, že nejde o žádné záhrobní obludy, ale o jakýsi hrůzu nahánějící, tajuplný spolek. Můj děs poněkud ustoupil a já rychle zvažoval své možnosti. Možná nešlo o nadpřirozené figury, ale jsou uctívači krutého stínadelského kata opravdu méně nebezpeční? Šance, že mne každou chvíli objeví byly vysoké – sice jsem sebral knihu z podlahy, ale stále po sobě zanechal děsivě mnoho stop. Vzpomínal jsem si na tři – chybějící louč v držadle u dveří, cejchovací železo odložené vedle dveří a skříň s chybějící knihou. Ještě že jsem ji v rozrušení z obsahu knihy zavřel! A co když se spiklenci rozhodnou rozdělat v peci oheň, aby se ve studené a vlhké mučírně ohřáli? Krabička od zápalek, co jsem našel, byla jistě jejich!
Měl jsem dvě možnosti – zůstat, kde jsem a doufat, že nebudu odhalen a nebo se pokusit uprchnout. K útěku se nabízely opět jen dvě možnosti – mohl jsem vyběhnout z mučírny dveřmi a nebo zkusit vyšplhat komínem. Já i kapucíni jsme měli ke dveřím zhruba stejně daleko, ale oni seděli obtěžkáni meči za stolem a na mé straně byl moment překvapení. Dveře zůstaly po jejich příchodu odemčeny, ale od pohledu byly těžké a já se bál, že by mne mohlo příliš zdržet jejich otvírání. Navíc jsem netušil kam chodba za nimi vede. Pokud nechali tyto dveře odemčeny, jistě tak učinili, protože hlavní přístupové dveře do podzemí předtím zamčeli, aby je tu nikdo nemohl překvapit. Ne, útěk dveřmi byl příliš riskantní.
Druhou možností byl komín. U něj jsem bezpečně věděl, kam vede – do světlíku – a že v něm nejsou žádné překážky. K otvoru světlíku to muselo být jen pár metrů, jinak bych se při pádu jistě potloukl vážněji. A výhod skýtal mnohem víc – pec byla od mužů u stolu daleko, což mi dávalo značný náskok. Ještě důležitější bylo, že komín pro ně byl příliš úzký a nemohli mě do něj tedy následovat. Samozřejmě hrozilo, že i tentokrát se pode mnou rozdrolí cihla nebo prostě uklouznu, ale věřil jsem, že se dokážu v komíně včas zapřít a pád zastavit. Nemusím ani vyšplhat až ke světlíku, už po pár metrech budu mimo jejich dosah.
Nebylo času nazbyt a tak jsem se rozhodl jednat. Zbytky nespáleného dříví v peci pode mnou zapraštěly už když jsem lezl z pece ven a bylo jisté, že mě zradí i tentokrát. Nemělo tedy cenu snažit se vstát pomalu a potichu, ale naopak bylo třeba vrhnout se do komína co nejrychleji. V tom jsem si v slabém odlesku loučí u stolu všiml, že z popravčí knihy u mých nohou čouhá jakýsi notýsek. Nevím proč – snad abych měl důkaz, že se mi celá ta hrůza jen nezdála – jsem se po něm natáhl a strčil si ho za košili. A hned poté prudce vstal a vrazil prsty do první nahmatané mezery mezi cihlami.
Neviděl jsem ani neslyšel, co se děje v místnosti a ani na to nemyslel. Soustředil jsem se pouze na šplhání, hledání mezer prsty a přitahování se se střídavým zapíráním zády o zeď, nedbaje rozbolavělých prstů. Během pár vteřin jsem tak zdolal několik metrů, když se tma v komíně prosvětlila a ke mě se ze zdola donesly poplašené výkřiky, znějící děsivě blízko.

Leze nahoru! Běžte ven! Odřízněte mu cestu shora!

V tu chvíli mne napadla úděsná myšlenka. Co když mí pronásledovatelé doběhnou k hornímu ústí komína dřív, než dosáhnu vývodu světlíku a co když na mě shora něco shodí, aby mě srazili nazpátek? Zvedl jsem hlavu a pokusil se v slabě osvětleném komíně zahlédnout otvor světlíku, ale nikde jsem ho neviděl. Jak daleko může být? A jak dlouho může mým pronásledovatelům trvat, než dorazí k ústí komína? Jestli nad mučírnou stojí nějaký vysoký dům a komín ústí až na střeše, tak to jistě zabere i několik minut- Ne! Zaplašil jsem horečnaté myšlenky a pokračoval v usilovném výstupu. Během pár vteřin jsem urazil další metr, když jsem ucítil kouř. Mí pronásledovatelé zapálili v peci pode mnou oheň!
Proboha! Jak to, že jsem na to nepomyslel dřív? Hrůza mi dodala křídla. Zuřivě jsem se hrabal vzhůru komínem, který se plnil kouřem. Ten světlík! Ten světlík tu přece musí někde být! Kouř stoupající kolem mě štípal v očích i nose a já se rozkašlal. Noha se mi smekla a já se v poslední chvíli zapřel v komíně rukama a zastavil hrozící pád. Chvíli jsem s křečovitě napnutými svaly a divoce bušícím srdcem setrvával na místě a se zavřenýma očima dýchal přes rukáv košile. Zezdola nestoupal jen čím dál hustější kouř, ale také sílící žár. I bez něj jsem měl z vynaložené námahy a přestálého strachu tvář zbrocenou potem, který mi stékal do očí. Otřel jsem si ho rukávem, naposledy se přes něj nadechl a pokračoval v cestě vzhůru. A po pár vteřinách jsem ho nahmatal! Vstup do světlíku!
Odněkud shora se ke mě donesl vzdálený křik, ale já ničeho nedbal a cpal se do světlíku. Sotva jsem se i s nohama nasoukal dovnitř, zaslechl jsem, jak za mnou komínem něco s rachotem proletělo a ránu, jak to dole dopadlo. Kdybych se jen o pár chvil zpozdil… Ale kouř deroucí se do světlíku mi nedal čas k přemýšlení a nutil mě rychle se plazit pryč. Brzy jsem se ocitl v chodbě, kterou jsem sem přišel a pokračoval dál vzpřímeně. Netrvalo dlouho a narazil jsem na jakýsi zrezivělý žebřík a vydal se po něm vzhůru. Po pár metrech jsem se tak ocitl v chodbě, která mě záhy přivedla ke krytému korytu Černé vody a to mě za pár minut vyvedlo ven na ulici. Podle zvonění jsem s hrůzou zjistil, že už je po půlnoci a utíkal domů.

Doma bylo boží dopuštění – naši mě už několik hodin hledali a byli strachem bez sebe. Přiznal jsem se, že jsem vlezl do koryta Černé vody a zabloudil v něm, aniž bych to dál rozváděl. Naši sice byli rádi, že se mi nic nestalo, ale na druhou stranu na mě byli rozzlobení jako nikdy a nic víc ani nechtěli slyšet, tak jsem se radši nechal poslat do postele. Vyprávění o mém příšerném zážitku s podivným katovským spolkem jsem si zatím nechal pro sebe, až si v klidu uspořádám v hlavě, čeho jsem to dnes byl vlastně svědkem.
Na druhý den si mě naši zavolali a dali mi měsíční domácí vězení. Téměř jsem je uvítal. Celou noc se mi zdálo, že se motám v podzemí a honí mě postavy v katovských kápích. Bál jsem se ukázat na ulici, natož abych podnikal nějaké průzkumy. Místo toho jsem se pustil do zkoumání sešitu odneseného z mučírny.
Ukázalo se, že je to deník. Vyrozuměl jsem z něj, že si ho psal jakýsi chlapec vyrůstající před lety v jednom místním sirotčinci. Jako dvouletý byl nalezen kdesi ve Stínadlech a jediné, co měl u sebe, byl zvláštní kovový hlavolam s hvězdicí v kleci. Chlapec si začal psát deník, když mu bylo třináct, rok před tím, než byl poslán do učení zámečnickému řemeslu. Jmenoval se Jan Tleskač.
Bylo to v dobách ještě před založením Vontské organizace. Chlapci z okolních čtvrtí se těm stínadelským od pradávna posmívali, že žijí na někdejším popravišti a že jim v žilách koluje katovská krev. Nikdo ale nebyl opovrhován více než nalezenci jako Tleskač, děti přicházející odnikud a – jak se předpokládalo – nikam nesměřující. Tímto přesvědčením byly nakaženy i milosrdné sestry, jež měly děti v sirotčinci na starost, a tak se k nim chovaly velmi krutě.
Tleskač si tu naštěstí našel dobrého kamaráda, chlapce jménem Speráz. Speráz byl stejně jako Tleskač bystrý a technicky nadaný. Společně objevili ve sklepních prostorách sirotčince vstup do podzemních chodeb a po nocích do nich tajně podnikali výpravy. Při jedné z výprav narazili na polozasypanou středověkou mučírnu, v níž před staletími provozoval své krvavé řemeslo popravčí mistr jménem Pachole, jehož jménem dosud strašily jeptišky děti v sirotčinci. Speráz a Tleskač následně přivedli do mučírny několik dalších důvěryhodných chlapců a při tajném rituálu hrdě se prohlásili za následovníky stínadelského kata a mučírnu za svou tajnou základnu. Spolek jim měl pomoci čelit nepřízni osudu a okolí tím, že se budou moci opřít jeden o druhého.

Sperázovi, který byl zvolen do čela spolku, ale tento účel nestačil. Pokud byli chlapci odsouzeni k opovržení společností jako kdysi jejich pochmurný vzor, Speráz si přál, aby byli po jeho vzoru i obáváni. A aby tak jako on surově trestal odsouzence, oni ztrestali ty, co jim ubližovali.
Krátce poté se v sirotčinci stalo několik znepokojivých, hrozivých nehod, jejichž oběťmi byly ty milosrdné sestry, které se k dětem chovaly nejkrutěji. Pro Speráze to ale byl jen začátek velkého tažení proti nepřátelům spolku. Toužil se pomstít celým Stínadlům a přišel s vyšinutým, fantastickým plánem, v němž hlavní roli hrály stínadelské zvony, jejichž zvonění se pravidelně rozléhalo do všech koutů Stínadel.
Speráz byl stínadelskými zvony od dětství posedlý a tvrdil, že k němu promlouvají. Nejradši měl ten, kterému se říkalo Umrlčí prst, protože zvonil pouze, když někdo zemřel. Speráz dokonce věřil, že zvonění zvonů může smrt nejen oznamovat, ale i přinášet. Na tuto myšlenku ho přivedly katovy zápisky, které nalezl v mučírně. Popravčí v nich popisoval své pokusy s mučením odsouzenců různými zvuky. Ač je při svých pokusech nikdy neodhalil, katovský mistr pevně věřil, že existují tóny, které mohou člověku v mžiku rozvázat jazyk, uspat ho, připravit o rozum nebo i o život.
Speráze napadlo, že kostelní zvony by takovými tóny mohly zasáhnout celou čtvrť. Musely by být ale už při výrobě patřičně uzpůsobeny a poté by jimi musely být ve hlavních stínadelských zvonicích nahrazeny zvony stávající. Provést takovou výměnu nenápadně by bylo možno učinit jediným způsobem – postupně v průběhu mnoha let v rámci běžného nahrazování opotřebovaných zvonů. Aby se celý proces urychlil, mohlo by se jejich opotřebení tajně pomoci. Vyměněné zvony by pak od začátku byly opatřeny zvonovými srdci, s nimiž by vyzváněly zcela neškodně. Až v den, na nějž by byl určen smrtelný úder, by jednotliví členové spolku na zvonicích vyměnili obyčejná srdce zvonů za ta nesoucí smrt. V prvé řadě by ale samozřejmě musely být objeveny ony tóny.
Speráz i zbytek spolku ale měli jak dost času, tak dost nenávisti a vzteku, které je poháněly. Výjimkou v jejich řadách byl jen Tleskač. Ten se nechtěl Stínadlům mstít, chtěl jim jen uniknout. Cítil, že ve Stínadlech bylo všechno pokřivené a otrávené a že to pokřivovalo a otravovalo mysli a duše lidí, co tu žili, čehož byl nejlepším důkazem samotný spolek. A nejrozumnější věc, co mohl člověk udělat, bylo ze Stínadel utéci, pokud tedy vůbec bylo něco takového možné, když už jimi byl člověk jednou ocejchován.
Tleskač by ze zvrhnutého a zlovolného spolku nejradši vystoupil, ale ze spolku se nevystupovalo. Naštěstí měl už brzy odejít ze sirotčince do učení k zámečnickému mistru a k tomu se upnul. I Tleskač nosil ve své hlavě plán, zatím spíše jen myšlenku, o níž neřekl ani svému nejlepšímu příteli, který se mu každým dnem víc a víc vzdaloval. Myšlenku o níž věřil, že ho dokáže z bezútěšných prokletých Stínadel vysvobodit. Myšlenku na úžasný vynález, který by svým způsobem osvobozoval každého člověka. O jaký vynález mohlo jít ale v deníku ani náznakem neprozradil.
Tady deník končil. Po jeho dočtení jsem měl jasno v tom, na jaký strašlivý spolek jsem to narazil a můj děs z něj se ještě znásobil. Jak jsem sám mohl vidět, chlapci ze spolku dorostli v dospělé muže, ale stále se scházeli ve své pekelné skrýši, a jak jsem mohl slyšet, stále pokračovali v naplňování svého šíleného plánu. Otázky, které mne napadaly byly: Jak daleko ve svém plánu zatím pokročili? A jaký byl další osud Jana Tleskače?
Odpověď na druhou otázku jsem zjistil záhy. Dal mi ji oběžník Rychlých šípů, donesený kýmsi do Stínadel. Rychlé šípy v něm psaly, že na zvonici svatojakubského kostela vyhrabaly z prachu deník, který si Tleskač vedl coby zámečnický učeň. Tento druhý deník zachycoval jeho poslední chvilky. Když jsem slyšel o tajemné postavě, stoupající k Tleskačovi těsně před jeho smrtí nahoru na zvonici, znovu jsem si vzpomněl na hrozné nehody, co se přihodily milosrdným sestrám v sirotčinci. Tleskač byl jediný, kdo věděl o ďábelském plánu spolku , nesouhlasil s ním a jistě na něm odmítal spolupracovat… a teď jsem já tím, kdo ví. A spolek ví zase o mně.
Ne, neví. Vědí, že někdo byl v jejich skrýši a vyslechl krátkou část jejich hovoru. Pravděpodobně vědí i o tom, že si ten někdo odnesl Tleskačův deník (nebo ho do ní tajně schoval sám Tleskač?). Ale nevědí, nemohou vědět ani tušit, kdo jsem. Dokázal jsem se sice protáhnout úzkým komínem mučírny, což znamená, že nemohu být nikdo dospělý, ale nic víc o mě nevědí.
A najednou mne napadlo, jak mohu zjistit odpověď na tu první otázku – jak daleko pokročil spolek se svým plánem. Ani kdybych snad byl schopen najít znovu cestu do skrýše spolku, nenašel bych odvahu se do ní vydat znova. A pokud byla skrýš už jednou prozrazena, spolek ji už sotva bude dál používat a jistě z ní odnesl vše, co by ho prozradilo. Také dost možná skrýš z povzdálí sleduje, zda se do ní vetřelec nevrátí. Ale měl jsem ještě jinou možnost, byť ani ta nebyla bez rizika. Mohl jsem, ne, musel jsem navštívit jednotlivé stínadelské zvonice a nenápadně se v nich vyptat, zda nebyl ten který zvon v posledních letech vyměněn za nový. A pokud ano, tak jakým zvonařstvím. Dost možná ponesou všechny zvony vyrobené spolkem nějakou zvláštní značku. Musel bych si ale dát pozor – co když spolek některé svoje členy dosadil přímo do samotných kostelů? I sám Tleskač si přivydělával jako zvoník! Ve svém oběžníku Rychlé šípy naznačily, že Tleskač dělal na nějakém zázračném vynálezu. Dozvěděly se z deníku, o jaký vynález šlo? A dozvěděly se z něj i o zvonech? Musel jsem je navštívit a zjistit to.
K ničemu z toho jsem se ale nedostal. Před dvěma týdny mne vyhledal Široko, s kterým jsem se poznal už dříve, abych mu pomohl vylovit ze svatojakubské stoky utopeného ježka v kleci. Jak už jsem psal, ježka jsme ze stoky sice vylovili, ale já za to zaplatil cenu nejvyšší. Nakazil jsem se při tom nevyléčitelnou nemocí roznášenou krysami, stejně jako přede mnou starý Mažňák, když ježka ve stoce utopil. A stejně jako on teď zemřu. Spolek bude muset odhalit a zastavit někdo jiný a tomu je určeno toto prohlášení.
Na začátku jsem napsal, že mě Stínadla zavraždila. Napsal jsem i proč, ale teď mi dochází, že jsem se mýlil. Nešlo o to, že jsem pronikl do jejich tajemství, že jsem zjistil, co jsou zač. Nešlo vůbec o mě. Celou dobu šlo o jejich zbourání a o mého tatínka, který ho má jako vedoucí asanačního výboru řídit. Ale který ho řídit nebude, protože bude zlomený smrtí svého jediného syna. Určitě na jeho místo nastoupí někdo jiný. A určitě toho člověka záhy potká nějaká podobná tragédie.
Stínadla jsou totiž věčná. A pokud vás nepokřiví k obrazu svému… tak vás zabijí.

Pozn. aut.
Emil Hačiřík nepodlehl zákeřné nemoci, jak se obával. Záhy se uzdravil a prohlášení o vylovení ježka s Širokem i prohlášení o tajném spolku z Tleskačova sirotčince si odložil. Pár měsíců nato na Kropentace spadl při hře do otevřeného koryta Černé vody a ve studené vodě se vážně nachladil. Na následky nachlazení zemřel o tři týdny později. Těsně předtím předal Rezavým klíčům prohlášení o vylovení ježka. Druhé prohlášení beze stopy zmizelo.




Pozn. red.: Povídka je zároveň publikována na autorových stránkách blazitko.wordpress.com.