Kniha Skautský oddíl (1913 – 2013) – svorník legendárních sdružení

Roman Šantora sestavil z mnoha materiálů knihu Skautský oddíl (2014), která do značné míry vrací na světlo skautského spisovatele a hlavně vůdce Jaroslava „Braťku“ Nováka (1894-1965), který se ocitl už koncem třicátých let minulého století ve Foglarově (1907-1999) stínu, odkud už pro mnohé nikdy nevystoupil.

Na rozdíl od „Jestřába“ se bohužel nedožil satisfakce a zemřel ve značném zapomenutí. Jistěže jako autor postrádal zvláštní Foglarovu imaginaci, ale jeho poctivě napsané skautské a chlapecké romány věrně zachytily všechno autentické, co bral jako své životní poslání, a to především jeho práci pro vodní oddíl zvaný Pětka.

Dobrý nápad, že budeme moci paralelně sledovat dnes už stoletou činnost tohoto sdružení i na rok stejně dlouhou činnost Foglarových Hochů od Bobří řeky (Dvojky) dostal Šantora už jako editor publikace Skautské století (2012). Nyní tedy soustředil témata a přiřazuje k nim postupně pohledy toho a zase onoho oddílu. Výsledkem je poměrně objemný svazek o 208 stránkách obsahující výňatky z kronik i oddílových časopisů Čigoligo, Pomalago, Gonio, Aršík, Veslo, Kormidlo a Plaváček, ale taky a možná hlavně z dodatečných osobních vzpomínek mnohých aktérů onoho dění, přičemž tematicky je sborník členěn do těchto pěti částí, z nichž každou uvádí povídkou bývalý člen Dvojky Jiří „Pedro“ Zachariáš: Pestrý program, Vůdcovství, Společenství, Magická místa, Přesahy. A protože o Foglarově oddílu bylo popsáno už přesmíru papíru a ne tak nedávno i díky monumentální knize Jestřáb kronikářem (2012), věnoval se Šantora rád a trochu více právě Pětce. Celek pak uzavírá pečlivě vyhotovený seznam všech dvou set táborů uspořádaných sdruženími v letech 1913-2013. V čem se oddíly především lišily?

Braťka Novák vedl Pětku už od počátku, byl jiná generace než Foglar. Ten je s Dvojkou spojen teprve od roku 1925, a zatímco Dvojkaři zůstali víceméně suchozemci, Jaroslav Novák udělal ze svých chlapců velice brzy skauty vodní. Zatímco Foglar obvykle s oddílem dojel někam na loučku, kde zůstali po celý tábor, Novákovi říční chasníci putovali po našich řekách i do řady zemí. Zatímco Hoši od Bobří řeky vystřídali mimo oné Bobří „řeky“ (vlastně potoka Mastníku) řádku tábořišť, Braťkův oddíl, pokud nebyl v onom pohybu, se povětšinou uchyloval na pouhá dvě místa a dlouhodobě je udržoval: do Březového lomu při úpatí Brd a do Nižboru. Někteří z těch, kdo prošli tímto sdružením, však poznali i Holandsko, Polsko a také Jadran. Dvojkaři oproti tomu jenom ne zvláště úspěšně „kolonizovali“ Podkarpatskou Rus.

Tábory Foglarovy Dvojky se dále liší od pětkařských tím, že mají poměrně poutavé názvy, a to někdy odvozené ze jmen celoročně hraných her, se kterými se začínaly už dlouho před každoročním táborem. A tak dnes můžeme vzpomenout, že proběhly i tábory Svazu třinácti, Zelené příšery, Smůly, Úplňku, Dvanácté míle, Třinácti orlích per, Modrého stínu, Zpěvu, Ohňů, Psanců, Věrných, Alvareze, Zlatého údolí, Strachu, Svobody, Přátelství, Černého delfína (ten se dokonce ocitl ve filmu), Práce, Dešťů, Nesnází, Zpívajícího ještěra, Kon-Tiki, Změn, Žhoucích dnů, Velkých vod, Jasných hvězd, Slunečního kamene, Kytar, Hub, Harcovníků, Rozkolu, Dobré pohody, Šerifa Flanagana, Záplav, Pěti cest, Tří epoch, nu, a po Foglarově smrti dokonce i Ve světě Trifidů, S Asterixem a Cesty Hobitů!

Netřeba ovšem snad zdůrazňovat, že zdaleka ne všechny mohly proběhnout pod hlavičkou Skauta.

I dalších odlišností mezi Pětkou a Dvojkou by se našlo dost, knihu ale lépe vnímat naopak jako jakýsi dodatečný svorník obou legendárních sdružení. V případě Pětky je ovšem dnes legendou především a skoro jen Braťka, který byl v letech padesátých donucen k vystěhování z Prahy do severních Čech, kde pak mohl vést již jen odnož vlastního oddílu. I proto se ovšem stal pro děti kýmsi v matných dálavách a mnozí pražští členové ho toužili spatřit. Když ovšem přijeli, zjistili, že je vítá starý pán poměrně malé postavy, s bekovkou a obutý právě v takových bělostných keckách, jakými hluboce opovrhovali! O legendárnosti Jaroslava Foglara se netřeba rozepisovat, tak jen dodejme, že se k ní pojí i mýty, které vytvářel značně cíleně, v čemž se stal mistrem. Byl rozený snovač příběhů a vědom si jejich síly, takže kupř. 15. září 1943 zapisuje do kroniky i následující:
„Před mnoha lety – 9. května 1929 – jsem se vydal do Vršovic s velkým lukem a šípem na lov chlapců. Jak to? Ptáte se asi udiveně. Snad jsi po nich nechtěl střílet? Nechtěl, střelbou z luku jsem se jen pokoušel získat zájem hochů o skautský oddíl. Tehdy byla hrozná nouze o nováčky, kteří by toužili žít naším způsobem, a Dvojka na nedostatek členů přímo umírala. A v ten památný den jsem díky lukostřeleckému manévru získal do oddílu Láďu Velebila.“
Tři roky po onom zápisu bylo už po válce a týž muž píše v dopise dospělému už členu Dvojky Karlu Šípkovi: „Ještě Tě prosím o jednu věc: během let jsem vytvořil takovou legendu, celý nimbus okolo postavy Ládi Velebila. Zidealizoval jsem jej hochům, v jedné své knize také o něm píši – a hochům je něčím takovým jako svatý patron Dvojky nebo tak něco! Když některý dnešní hoch není zrovna „na výši“, nechová se ukázněně, správně atd., stačí jen připomenout jméno legendárního Ládi Velebila – a hned je vše zase v pořádku. Láďa Velebil byl zkrátka nejlepší a nejvzornější chlapec, jaký kdy žil – taková je fáma. Hoši z Tebe budou o něm vytahovat rozumy (ne v nějakém poťouchlém úmyslu, ale ze žhavé touhy něco více se o něm dozvědět, protože já jsem v detailech úmyslně skoupý). Neříkej tedy nic než to, co se shoduje s tou legendou. Nejvzornější, nejčestnější atd. – Posledně jsi říkal něco o tom, jak jste stříleli flobertkou, když já jsem nekoukal. Řekl jsem pak hochům, že jsi se asi spletl, že to byl někdo jiný. Láďa by přece nedělal něco za mými zády!!! Doufám, že mně také v tomhle pomůžeš.“

Intrikán? Jak se vezme. A výše zmiňovanou knihou je samozřejmě foglarovka Pod junáckou vlajkou, k níž roku 1946 ještě neexistoval druhý díl (Devadesátka pokračuje), ve kterém se „úchvatný“ Láďa Velebil rovněž vynořuje podruhé.

Foglar si nepřipouštěl, že si do chlapců někdy vkládá mnohé sám. To Braťka byl jiný. Nepatřil mezi snílky - a výtečně to zde ilustruje kapitola Odchody a rozepře. Foglar se totiž dokázal „rozloučit“ s členem Dvojky i proto, že ho přistihl s cigaretou Detva, zatímco na hrudi si nosil dál právě toho horlivce, který kuřáka udal! Ale nejen to, který svou přičinlivostí a konjunkturální záští oddíl pak počátkem normalizace i takřka rozbil.

„A co ostatní oddíly u nás?“ lze se ptát, když dolistujeme. Jistěže, byly, nicméně je realitou, že snad jen události okolo Dvojky a Pětky náleží k těm výjimečným a... Tady si je třeba přiznat, že většina sdružení nejen že nejezdila do zahraničí, nýbrž povětšinou ani nechodila na výpravy neděli co neděli. Ó, kde ty staré, zlaté časy prvorepublikového skautování jsou.