Pavel Maurer: Ježek v kleci

Zbrusu nová kniha Pavla Maurera by se možná měla jmenovat Foglar v kleci.
Legendárního autora pro chlapce, ale i pro děvčata, nám představuje uprostřed let osmdesátých, v čase, kdy měl Maurer jen velmi malou naději na vydání čehokoli podobného, anebo ještě lépe řečeno, neměl naději vůbec žádnou.
Po sametovém převratu se to ovšem změnilo. Došlo naopak na foglarovský boom a Maurer vcelku moudře s rukopisem ustoupil do ústraní. Takticky vyčkával až do loňského roku, kdy se - i pod vlivem vlastní jedenadvacetileté dcery – znovu oddal původnímu projektu. Realizoval ho právě teď a doplnil i podtitulem Dosud nepublikovaný rozhovor Pavla Maurera s Jaroslavem Foglarem. 1982-1985.
Pavel Maurer, který od devadesátých let přednáší na FAMU, ale nepřináší v Ježku v kleci ani tak informace o dotyčném hlavolamu, jako spíš o starém muži umlčeném klecí minulého režimu. A nepředestírá jen rozhovor jediný, nýbrž rozhovorů hned šest, jež nahrával na magnetofon v zimě 1982, dále 12. 4. 1983 (tady se jedná o záznam z besedy), 4. 5. 1983, 27. 6. 1983 a 28. 2. 1985.

K dotyčným interview náleží ovšem i další Maurerovy texty a komentáře, jako i četné ilustrace a fotografie – a výsledná vázaná knížka (prodávaná v pevné fólii) vychází v grafické úpravě Aleše Najbrta, který v divadle ztvárnil roli Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky. Mimo vlastních Maurerých dovětků zde navíc naleznete i foglarovské vzpomínky řady osobností. Například nedávno zesnulého Pavla Bobka, Miloslava Šimka, Jiřího Grossmanna a také Foglarova spoluautora Marka Čermáka i Čermákova kolegy ze skupiny Greenhorns Jana Vyčítala. Rovněž dalších malířů Zdeňka Buriana a Miloše Nesvadby a herců Vladimíra Menšíka, Milana Neděly, Jiřího Suchého, Josefa Zímy, Milana Drobného a Václava Neckáře. Taktéž pak vyjádření Zdeňka Marata a Jiřího Menzela (který Foglara klade hned vedle Verna, ale i po bok Hrubína a Karla Čapka) a hokejisty Jaromíra Maixnera nebo atletky Mileny Rezkové. Básníka Jana Schneidera či literárního kritika Bedřicha Bossera a v neposlední řadě také spisovatelů Jana Drdy, Jaromíra Tomečka a Ladislava Fukse, který napsal: V literatuře pro větší děti znám některé knihy Jaroslava Foglara, který dovede výtečně vystihnout zájmy a tužby chlapeckého věku.
Prolistujme teď (a stručně komentujme) každou ze šesti částí Ježka v kleci.
1. Autor nás přivede po schodišti (i já jím třikrát stoupal) až vysoko pod střechu a výtahovou strojovnu jistého činžáku v pražské Křišťanově ulici. Plynou už léta po smrti Foglarovy matky, která s ním žila a která zemřela v požehnaném věku 102 let, a my se ocitáme v bytě bez záclon a s výhledem na kopec Vítkov. Pak sledujeme běžný Foglarův den i včetně telefonátů, kterými je žádán o návštěvy užaslých obdivovatelů i obdivovatelek. Tenkrát ročně dostával okolo dvou tisíc dopisů.
Bylo mu zrovna pětasedmdesát, když rozhovory začaly, ale vypadal o dvacet let mladší. Úvodem se dovíme, že se mu vlastně nezamlouvá přezdívka Jestřáb, a vadí mu, když na něj hoši z oddílu Dvojka v autobuse tak volají. Ostatně by mohli volat i Sokole – a zvíme proč.
Pak projdeme dosavadními spisovatelovými bydlišti a překvapí nás program jeho dne, kdy má každou minutu pečlivě naplánovanou a kde mezi jeho činnostmi nechybí ani důkladné vytírání podlahy a hlavně ranní cvičení „jako z Modrého života“.
Víc než zajímavé je i následující vyprávění o oblíbené četbě, ke které v jeho případě náležel také Londonův životopis od Irvinga Stonea.
2. V druhé části se pak prostřednictvím besedy vrátíme až do časů, kdy Foglar soutěžil s ještě nevydanou knížkou Přístav volá (napsanou podle snu). Dopisoval ji teprve v práci a bylo už jedenáct hodin dopoledne a on ji stále neměl hotovu, i když uzávěrka klání byla v poledne. Jak to vyřešil? Nechte se překvapit, ale dojemnou rozhodně zůstává vzpomínka na dlouhé chvíle, které po vítězství prožíval doma v radostném zmatku úplně sám, neboť matka byla zrovna v Krkonoších.
Pro mnohé čtenáře překvapivým stane se následující zjištění, jak pozdě Foglar poznával venkov a v kolika teprve letech se poprvé setkal s obyčejnou krávou (což se navíc přihodilo ve Švýcarsku). Řeknu vám, sdělil svým někdejším posluchačům a panu Maurerovi, že jsem dal Svazu spisovatelů k dispozici zdarma všechny svoje knížky, jen aby je tiskli, což je nabídka, jakou od vzniku naší republiky neudělal žádný jiný autor.
3. Třetí rozhovor nás časem přenese do Protektorátu. Skoro hmatatelně tu vnímáme Foglarovu někdejší úzkost a takzvaný Tábor strachu (1944), jeho v pořadí dvacátý z jedenašedesáti, chtěl původně zrušit, ale nakonec změnil názor a kluky přece svolal - z různých míst republiky, jam se už rozjeli. Dotáhnout prázdninový pobyt na Sázavě až do posledních chvil jim ale umožněno stejně nebylo. Zvedl jsem ruku: „Heil, Hitler!“ vzpomíná. Zrovna tak jako je tu protihitlerovský, je však mnohde i protiskautský a my zvíme, že neměl rád zalamování palce. Kdyby mohlo být po mém, tak jsme zůstali oddílem u tělovýchovy jako po celá léta, říká.
4. Čtvrtá část jej předvádí jako sběratele korunkových uzávěrů, k čemuž ho dovedla láska k barvám, a Foglar líčí, jak se roku 1953 dostal na zasněžené Bílé hoře následkem nevhodného výběru sáňkařské skoro na vozíček. Můžete hádat, zda byl příběh Rychlých šípů na stejné téma psán předtím či později.
Foglar se taky vrací ke své lásce k dobrodružným příběhům a tentokrát k mayovkám a líčení chvil, ve kterých Mayův román doma lakotně nechává číst kamaráda jako svátost, přinejmenším pobaví. A co ještě May, ten by ušel, jenže Foglar četl i brakové cliftonky a dokonce je opisoval, aby si přivydělal. Za opsání jedné bral prý dvacet haléřů.
Je málo známou skutečností, že po smrti matky procestoval Evropu (přinejmenším Francii, Španělsko, Švýcarsko, Itálii a Skandinávii), ale na jisté jeho osamělosti to nic nezměnilo. Dokázal tehdy spát tři, nejvíce čtyři hodiny, zasvěcuje nás Pavel Maurer, a většinu noci probděl. Vymýšlel si roztodivné hry. Hledal slova od A, pak od B. Říkal si: Blázen, blázínek, no, už usínám... Borovice, barvička, batole, batoh, balzám, no, snad už dřímám, už musím každou chvíli usnout... Ale ono stále nic! Děsil se.
5. V pátém z rozhovorů se pak novinář pozastaví nad množstvím funkčních hodin ve Foglarově bytě. Ale byly na místě. I ony usnadňovaly, aby majitel prožil Život v poklusu, jak pak nazval své paměti, a zvíme rovněž, jakým způsobem byla zničena jeho chata v Pikovicích i jakým způsobem zašla lyrická pasáž, kterou „už nikdy nenapíše“. Maurer: „Tedy stále píšete.“ Foglar: „Ani nejde říct, jak je to těžké.“
Otec, jak známo, umřel Foglarovi, když mu byly pouhé čtyři roky. Vzpomíná: V den pohřbu bylo velmi horké, žhnoucí počasí. Stál jsem opřený o rozpálenou zeď naší vilky a bezstarostně se smál. Byli tam nějací čumilové, kluci z okolí, a ti říkali: „Hele, jemu umřel táta a on se směje.“ Chudobu následujícího v dětství ilustruje asi nejlépe to, že na „obyčejné“ kolo si vlastnoručně vydělával tři roky.
6. V závěrečném, šestém rozhovoru vzpomíná na šest let lásky k jisté Boženě Voldřichové a pan Maurer nám zase přizná, nakolik záviděl mužům, kteří Foglara poznali „včas“. A co vlastně znamenalo ono včas? V dopise - pro knihu ofotografovaném – rozhodně Foglar vzkazuje čtenářům, aby si vážili každého hodiny, dokud jsou ještě chlapci, a cenili si toho a předčasně z onoho času neutíkali. Protože ten věk trvá třeba jen čtyři roky, dodá.
Maurerova kniha vám odhalí ledacos nového, i když je fakt, že by některé informace způsobily větší explozi, kdyby vyšla už roku 1990. Ale nevadí. Ne každý zná (například) vzpomínky Pedra Zachariáše, ne každý četl Foglarovu autobiografii či knihu Jestřábí perutě od Václava Noska-Windyho či román Lubomíra Kubíka Jestřábův let či práci Miloše Zapletala Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. A i ti, kteří mají tyto a další publikace v malíku, budou nad stránkami Ježka v kleci překvapeni jako já. A Pavel Maurer navíc zveřejnil část své a Foglarovy korespondence. Příklad?
Příteli Pavle,
někdy dávno před vánocemi jsem vám půjčil I. díl Rychlých šípů (seriály), s tím, že mně jej brzo vrátíte. Dodnes jste se ale neozval – a já Rychlé šípy už moc potřebuju!!
Volám Vás už několik dnů na Vaše číslo 53-19-643, ale je u Vás asi porucha, protože je trvale „obsazeno“.
Přikládám Vám hromadný vánoční dopis.
Prosím Vás, vraťte mi Rychlé šípy co nejdříve!
S pozdravem
Jaroslav Foglar
Autor této knižní novinky natočil u nás a v zahraničí asi patnáct filmů, nebo se na nich podílel, a spolu se svou manželkou Monikou a s tenistkou Martinou Navrátilovou založil občanské sdružení 3DUBY - na pomoc parku Stromovka. Na trh uvedl nezávislého průvodce Maurerův výběr Grand Restaurant, založil tradici Prague Food Festivalu a pravidelně publikuje v oblasti gastronomie a životního stylu (www.grand-restaurant.cz). Napsal a vydal rovněž knihy Tajemství nejlepších šéfkuchařů a Tipy teenagerům.
Ježka v kleci, pokud jej neseženete v knihkupectvích, si lze objednat v nakladatelství MauMau, Heřmanova 1119/9, 170 00 Praha 7. Doporučená prodejní cena vázané knihy o 82 stranách formátu 12,5 x 18,5 cm s všitou textilní záložkou je 199 Kč.