Cesta za Červeným světlem

„Přišel ti dopis,“ ohlásila babička a kývla směrem k žluté obálce, která ležela na stolku pod oknem.
Psaní bylo svým způsobem zvláštní hned na první pohled. Na obálce nebyla známka a adresa byla psána umně malovaným písmem. Na zadní straně dopisu byla dokonce pečeť s nečitelným a zvláštním znakem. Vše bylo pokropeno rezavým jehličím. Zvědavě jsem se dotýkal obálky. Opatrně jsem potom ustřihl růžek psaní a nožem obezřetně rozřízl horní část obálky. Ruce se třásly nedočkavostí, jak již to bývá.
Na opáleném tvrdém papíru mne neznámý zval na cestu za Červeným světlem.
K dopisu byla přiložena originální stránka jedné z příhod Rychlých šípů, které vycházely ve starém časopise Vpřed po druhé válce.
Nebylo proto divu, že jsem dopis možná padesátkrát přečetl a s mrazením v zádech se připravoval na sobotní večer.

Byl týden před svatým Mikulášem, a já si připadal jako před výpravou do tajemných Stínadel.
Vše jsem v té době prožíval velice magicky. Všichni kluci z Dolejší čtvrti jsme už znali a četli Záhadu hlavolamu, co půjčoval kamarád Vláďa, někdo měl dokonce pár čísel těch kouzelných časopisů, ve kterých v barevném kresleném seriálu žila pětice Rychlých šípů. Plnili jsme dle pana Foglara poctivě "bobříky" a měli dokonce svůj klub. Svět foglarovské romantiky města nás chytl do svých sítí a ne a na pustit. Krásná doba klukovských let.
Bože, jak se mě tehdy chtělo vše kamarádům říci; ale dopis také varoval: "Hlavně jdi sám, až na kraj padne soumrak. Budeš blahoslavně a patřičně odměněn. Řekneš-li, vše je ztraceno. Nebuď zbabělec. Jdi cestu za Červenym světlem.“ Podepsán byl velikým písmem Světlonoš.
První vzkaz měl být u kříže, který stál u starého domu, kde se říkalo Stehlíkovna. Kam mne asi zve Světlonoš, kam mne asi zavede Červené světlo? Snad vše zvládnu. Neměl bych přece jen ... Ne vyrovnám se Rychlým šípům! Měl jsem velikou šanci zažít něco mimořádného.
Venku zatím napadl do ulic sněhový poprašek, roztál a znovu zase napadal. Dny se tak nekonečně táhly. Již den před "Červeným světlem" jsem obešel kříž u starého domu, který byl nedaleko naší dolní ulice. Nic tam samo sebou nebylo.
Neznámý jistě dobře věděl, co se děje v duši kluka, který tak velice v té době toužil po dobrodružství.
Konečně přišla tak toužená o tajemná sobota roku 1964. Konečně začaly ulice tmavnout a okolo pouličních lamp letěla sem a tam nějaká vločka. Cesta za Červeným světlem od starého kříže byla otevřena. Za potemnělou zahradou dunivě projela po kolejích parní lokomotiva a zanechala za sebou šálu oranžových jisker.
Očima jsem se rozloučil s domovem, do větrovky dal malou baterku, také i zavírací nůž a dopis ve žluté obálce, kterou jsem měl vzít s sebou, jak psal neznámý Světlonoš.
Mrzlo. Koberec podvečera se tiše posadil do ulic kolem železniční trati. Okolo plaňkového plotu jsem došel ke kříži. Činžovní dům Stehlíkovna vlastně tehdy sousedil s lesem Oborou a větve stromů hladily jeho omítku. Kříž s ukřižovaným stál opodál.
Na spodní hraně kříže byl přeložený tuhý papír zatěžkaný studeným kamenem. Žlutý paprsek svítilny se opřel do papíru. Již si opravdu nedovedu za ta léta vzpomenout, jak byl dopis sestaven.
Vím jen, že zval jít potemnělou lesní samotou k Altánu. Byla to lesní křižovatka v lese Oboře. Vydal jsem se starou alejí dubů k popsanému místu. Pod nohou šelestilo spadané listí a do tváře mě občas uhodila sněhová vločka.
Touha po dobrodružství byla větší než strach.
Pozor! Mezi stromy zasvítilo do temnot lesa červené světlo. Dlouhou dobu jsem stál a rozhodoval se, co mám udělat. Nic se nepohnulo, jen vítr chvílemi lomcoval stromy.
Dodal jsem si odvahy a popošel vpřed. Svítilna v mojí ruce osvítila krajní pařez a rozpoznal jsem, že v láhvi bliká svíčka. Vše obarvil červený a průhledný celofán.
Pod lahví byl složený další dopis: "Jdi ze svým cílem, kde pohřben je kůň".
Neznámý Světlonoš mě nabádal jít po cestě ke "Koníčkovi", což je velice známé místo, kde dle pověsti je pohřben kůň zdejší kněžny, který se zde zranil.
Vpravdě se mě již do hloubky lesů nechtělo, ale vzpomněl jsem si na větu “Budeš blahoslavně odměněn.“ - a vše bylo vyřešeno. Nenechám si přece utéci příležitost dokázat sám sobě, že se nebojím. Vždyť i hoši Rychlých šípů šli do věže svatého Jakuba ve Stínadlech a nebáli se. Bylo jich však několik pospolu a já jsem zde v lesích Obory sám s černou nocí.
Zhasl jsem baterku a pomalu šel lesní cestou. Ke Koníčkovi to není od Altánu daleko. Zbývalo jen několik metrů.
Pak se to stalo. Les se okolo pomníku červeně rozzářil. Na bočním kameni stála veliká starodávná lampa a ozařovala okolí pomníku nešťastného koně bledým červeným světlem.
Vedle ní ležela další obálka. Opatrně jsem se rozhlédl po okolí a s tlukoucím srdcem jsem četl: "Nejsi zbabělec, dokázal jsi to. Složil jsi svého bobříka odvahy. Jeden z balíčků na chvojí vedle pomníku je Tvůj. Přeji krásné u šťastné Vánoce. Světlonoš.“
Vzal jsem jeden z krásně vázaných balíčků a rychle bez ohlížení odcházel zpět k svítícímu městu. Na strach nebyl čas. Zvědavost co že je ukryto uvnitř toho provoskovaného papíru byla obrovská. Lesem se rozpadaly veliké bílé sněhové vločky.
Doma pak o samotě ve vytopeném pokojíku jsem opatrně stříhal zelené provázky a ještě opatrněji rozkládal papír.
Oči se pak rozsvítily radostí. - Dvě knihy. První byla Stínadla se bouří od pana Foglara, kterou jsem marně sháněl, jako mnoho hochů z naší Dolejší čtvrti. Druhá byla kniha, kterou jsem neznal, ale pak později mnohokráte četl a i vlastně podle ní žil - kniha Dva divoši od zálesáka Setona. Nádherný dárek!
Dodnes nevím, kdo vlastně byl ten neznámý Světlonoš, který po lese v ten večer svítil červeným světlem. Nevím ani pro koho byl ten druhý balíček.
Vím však velice jistě, že ten zimní večer týden před svatým Mikulášem byl jeden z nejkrásnějších v mém klukovském životě.
Bože, jen kdybych věděl, komu poděkovat. Poděkovat za to, že zapálil v má duši "červené světlo“, které dodnes cítím při četbě knih Jestřába - Jaroslava Foglara.
Komu poděkovat ...





Kresba: Petr Píšan


Pozn. red.: Cesta za Červeným světlem je jedním z příspěvků proběhlé soutěže Kde jsou vaše Stínadla?