Výprava za Jestřábem

Psal se 12. říjen 1981. S kamarádem Tajlorem jsme tento den podnikli výpravu za Jestřábem. Bylo nám 16 pryč a veškerého dostupného Foglara jsme měli již přečteného. Náhodou jsem objevil jeho adresu v telefonním seznamu: Jaroslav Foglar, Křišťanova 18, Žižkov, Praha 3, tel. 27 39 943. Dodnes nechápu, jak mohli být komunisti tak neopatrní.
Touha setkat se s živým Foglarem, poptat se ho na různé záležitosti kolem oddílu, stisknout si s ním ruku... přivedly i nás k němu na návštěvu. V posledním patře činžovního domu na Žižkově jsem stiskl zvonek a přišel nám otevřít skutečný Jaroslav Foglar. Představili jsme se, Jestřáb nám na uvítanou přátelsky stiskl ruku a pustil nás do klubovny na stejném patře. Byla to spíše taková hovorna, kde na stěnách visely obrázky obalů jeho knížek, nějaký příběh Rychlých šípů, tuším i kresba Bobří hráze. Oči jsme měli na vrch hlavy. Jestřáb si s námi povídal o oddíle, odpovídal nám na otázky z našeho oddílu, radil ohledně bodování... Načerpali jsme u něj inspiraci a naději, že pracovat s dětmi se dá i jinak, než se tehdy psalo v novinách.

Jestřáb se mi nechtěl podepsat do vandrovní knížky, ale dal mi lísteček s pokroucenou borovicí a slovy "Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré...", který jsem si tam vlepil. Do dneška ho mám schovaný společně s dalšími několika artefakty, co jsem od něj v průběhu dalších let dostal.

Už si nepamatuji, jestli jsme k němu šli na návštěvu bez telefonického ohlášení, nepamatuji si, kterou knížku mi tehdy podepsal. (Jestřáb nepsával ke svému autogramu datum, ale myslím, že to bylo od Kobese vydání Hochů od Bobří řeky. Nic cennějšího jsem neměl.) Nepamatuji si ani stoly a další nábytek, ale nezapomenutelná byla jeho poštovní schránka popsaná od návštěvníků, kteří asi neměli štěstí jako my a Jestřába nezastihli.

Psal se 12. říjen 2011. S kamarádem Tajlorem jsme tento den podnikli výpravu za Jestřábem. Bylo to na den přesně 30 let od naší první návštěvy u něj. Sešli jsme se po práci na tramvajové zastávce Šumavská v Praze. Zašli jsme se podívat k domu do Korunní, kde bydlel od roku 1914 do 1978. Nakoukli jsme i do obchodu, kde měla maminka papírnictví. Tramvají jsme pokračovali k Vinohradským hřbitovům, kde je Jestřáb pochovaný. Byl jsem tam od roku 1999 několikrát, ale místo jsme nalezli jen díky plánku z Bohouška. Tajlor zde ještě nebyl, tak si to vyfotografoval. Povídali jsme si, jak návštěva u Jestřába změnila náš život, jak jsme měli svůj turistický oddíl v místě bydliště, jak jsme sbírali v roce 1987 (?) peníze na pamětní desku kreslíře Rychlých šípů dr. Fischera. Ten odpočívá na nedalekém hřbitově a do 18. hodiny ještě trochu času zbývalo, tak jsme opět podle Bohouška dorazili i tam. Oba, spisovatel i jeho kreslíř, leží u cestičky, asi aby u nich mohly lépe stát větší skupinky lidí. Třeba když se u dr. Fischera odkrývala koncem 80. let zmiňovaná pamětní deska, lidí tam bylo dost. Deska dnes visí na domě v Motole a pamětní list ze sbírky mám doma schovaný. Desku si necháme na jindy, za chvíli bude tma.

Ze hřbitova jsme vyšli postranní brankou kousek od Křišťanovy, kde jsme byli před 30 roky u Jestřába. Dům byl zamčený, na zvonku samozřejmě už jmenovka Foglar chyběla. Chvilku jsme tam postávali a nikdo nešel. Vyzval jsem Tajlora, ať usilovně myslíme na to, že nám má někdo přijít otevřít. Tajlík tomu nevěřil, ale udělal to pro mě. Najednou z domu vyšel mladý kluk a ze smrákající se ulice jsme vešli do osvětlené chodby, kde hned za dveřmi byly zánovní poštovní schránky. Kam se asi poděly ty historické - foglarovské? Moderním výtahem jsme vyjeli do posledního patra a ještě patro vyšli do podkroví k bytu Jestřába. Dveře jsou stále zapečetěné, papírové pásky s razítkem notářky jsou potrhané a znovu přelepované. Na dveřích stále je jmenovka Jaroslav Foglar. Bylo to naprosto neskutečné, neodvážil jsem se zazvonit. I dveře od klubovny nesou stále nápis Klubovna. Tady se zastavil čas. Oboje jsme si vyfotografovali a vtom dole v domě vrzly dveře a rozjel se výtah nahoru. Jsou to Vontové nebo nájemníci? Co nám řeknou, že tady prolézáme cizí dům? Co kdyby toto dělali všichni čtenáři? Je to snad nějaké poutní místo? Kdo má po těchto návštěvách uklízet chodby? Kdo zaručí bezpečnost v domě?
Těmto otázkám jsme se naštěstí vyhnuli, ale umínil jsem si, že o Jestřábově bydlišti přinesu písemné a fotografické svědectví přes Bohouška.

Vyvázli jsme bez setkání s nájemníky zpět na ulici a pokračovali tramvají na Karlák. Kolem Emauzů, kde bývává Memoriál Jana Tleskače, jsme sešli do Benátské 3. Zde má Jestřáb nenápadnou vitráž připomínající jeho narození. Slávku, je vkusná a pěkně udělaná. Blízká botanická zahrada již byla zavřena, takže jsme si ginkgo prohlédli až za Jiráskovým mostem, kam jsme pěšky došli k Tajlorovu autu. Toto bylo prvni ginkgo, co jsme v Praze před mnoha lety objevili. Mnoho let jsem kolem něho jezdil asi metr blízko autobusem na Pavlák a nikdy si ho nevšiml. Až jednou. Všechno někdy začíná a někdy končí. Naše výprava za Jestřábem snad tak brzy neskončí. U jeho hrobu jsme si s Tajlorem podali ruce na důkaz našeho přátelství a jsem rád, že jsem s Tajlorem a Jestřábem mohl prožít pěkný kus života.

Za tu dobu jsem Jestřába viděl mnohokrát a dokonce si mě i pamatoval jménem, tedy přezdívkou. Už to nebyl bůh, jako v roce 1981. Znal jsem ho osobně a znal jsem i jeho neduhy a nedokonalosti. Nebylo jich tolik, aby převážily, co mi daly jeho knihy. Za to jsem mu neustále vděčný a chtěl jsem mu to vracet třeba když byl starý.
Jednou, když byl v Thomajerce, jsem mu tam zavolal, jestli se mu nestýská po lese a jestli ho tam nemám autem odvézt. Stromů je prý kolem nemocničního pavilonu dost, ale hodilo by se mu, kdybych ho autem odvezl domů a on si tam připravil pár exponátů na výstavu v Museu hl. m. Prahy. Tak jsem se dostal k Jestřábovi domů. Hledali jsme tam polské vydání Záhady a Jestřáb mi dal i nějaké čisté dopisní papíry čtenářských klubů za to, že jsem ho odvezl. Za odvoz jsem nic nechtěl, ale toto nešlo odmítnout. Odnesl jsem si i jeho starý telefonní seznam, protože už měl nový a já ten starý daroval kamarádovi na hrad Velhartice jako děsnou vzácnost - seznam po Foglarovi nemá přeci nikdo. Odnesl jsem si ještě jednu památku - lísteček s ručně psaným seznamem věcí, které potřeboval Jestřáb doma zařídit. Celou cestu autem to měl nesložené v čepici, doma smekl a lísteček ze své originální schovky vyndal. Už to s naší výpravou za Jestřábem nesouvisí, ale alespoň nějakou vzpomínku jsem chtěl připojit. Dneska jsme totiž s kamarádem vzpomínali na Jestřába a na cestu do té země, kde nebe je vysoké a modré. Pokud i ty slyšíš tu píseň borovic, tak víš a netřeba dál psát.






















Foto: Menhart