Pamětní deska Jaroslavu Foglarovi v Korunní 16 byla slavnostně odhalena

TEXTOVÁ AKTUALIZACE 8. 7. 11.00. Připravujeme doplnění fotografií.
V pondělí 6. 7. 2009, v den 102. výročí narození Jaroslava Foglara – Jestřába, byla odhalena pamětní deska na domě na Korunní 16 na pražských Vinohradech, kde legendární spisovatel, skautský vůdce a pedagog volného času dětí a mládeže prožil podstatnou část svého života.
Ve čtvrt na šest tohoto svátečního podvečera několik desítek přítomných bývalých členů Pražské Dvojky, skautů a foglarovců a další přítomné přivítal iniciátor umístění této varianty pamětní desky a ten, komu se podařilo jeho záměr dotáhnout do zdárného konce - Zdeněk Vild – Žluto, bývalý člen Dvojky.

Po Žlutově úvodním projevu (plný text uvádíme v závěru článku) odhalil pamětní desku další z bývalých dvojkařů – nejstarší z přítomných dávných členů oddílu, Jiří Navrátil, který rovněž pronesl krátký příspěvek.
Mezi první dva jmenované oddílově generačně spadá Jenda Klepáč - ten se svojí tradiční kytarou zahrál a zazpíval, spolu se sborovým přednesem řady přítomných, nejdříve oddílovou hymnu Dvojky My pluli dál a dál. Z dvojkařského zpěvníku zazněla také mnoho oddílových či táborových vynálezů popisující svižná Věděl pan Cicero a světově rozšířená stará skotská balada s českým textem Josefa Václava Sládka Dávno již (Jak staré lásky zapomnít), která nám může být povědomá i z Jestřábova románu Devadesátka pokračuje.
Setkání ukončil dlouhé desítky let tradiční oddílový pokřik Dvojky.

Po umístění pamětního textu na Foglarově rodném domě v Benátské ulici číslo 3 v den oslav stého výročí jeho narození v roce 2007 se tak tedy po letech přešlapování kolem několika návrhů dočkal i dům, v němž dosud silně zní ozvěna celých 64 zde prožitých let Jestřábova života v poklusu.

Dodejme na závěr, že téměř rok se pracuje na další foglarovské připomínce v těchto místech. Prozatím však, jako až doposud, zůstaňme pouze u této stručné informace.



Projev Zdeňka Vilda – Žluta:

Vážené dámy a pánové, vážené skautky a skauti, milí Dvojkaři!

Scházíme se dnes, v den 102. výročí narození Jaroslava Foglara - spisovatele a skautského vůdce, vedoucího skautského oddílu DVOJKA, v jehož čele dlouhou řadu desetiletí působil - před domem, v němž prožil se svou maminkou téměř celý svůj dlouhý a bohatý život.
Odhalením pamětní desky na tomto domě, kde jej navštěvovalo mnoho bývalých členů oddílu, čtenářů i jeho přátel, si tak můžeme společně připomenout a uctít památku Jaroslava Foglara.
Rád bych se v tomto úvodním proslovu pokusil alespoň krátce promluvit o životě a díle Jaroslava Foglara.
Předem však vím, jak je to složité. Nepodařilo se to ani odborníkům - pedagogům a literárním kritikům, kteří se touto otázkou zabývali v roce 2007, při 100. výročí narození, ani na konferenci, kterou na toto téma uspořádal v tom roce Památník národního písemnictví pod příznačným názvem “Fenomén Foglar“.

Spojení literárního a pedagogického díla Jaroslava Foglara je samo o sobě ojedinělé a pozoruhodné.
Jaroslav Foglar napsal za svůj život 28 knih, z nichž většina se stala pro jejich čtenáře bestsellery. Tyto knihy vyšly v mnoha vydáních a 100 tisícových nákladech a oslovily několik generací chlapců a dívek. To vše přes skutečnost, že za 65 let, které uplynuly od vydání první knihy „Přístav volá“ v roce 1934 až do úmrtí Jaroslava Foglara v roce 1999, byl tento autor téměř 40 let tzv. na indexu a jeho knihy nesměly být vydávány. K tomu vedl tři oblíbené časopisy pro mládež - před II. světovou válkou to byl „Mladý hlasatel“, po ní pak „Vpřed“ a „Junák“. Zde řídil činnost desítek tisíc tzv. čtenářských klubů a měl tak velký a pozitivní vliv na českou a slovenskou mládež.
A vedl skautský oddíl, jehož členem se stal v roce 1924 a členství ukončil oficielně až v roce 1989 po pádu totalitního komunistického režimu. Jak sám se svým obvyklým a sarkastickým humorem říkal: “Něžná a sametová revoluce mě smetla.“
Při této příležitosti se nám nabízí následující otázka: Může vůbec dílo a myšlenky Jaroslava Foglara oslovit dnešní mladou generaci postmoderní doby, se kterou souvisí krize rodiny, neutěšená situace ve školství, negativní vliv masmédií, dostupnost drog a jiné jevy?
Domnívám se, že bychom dnes potřebovali ne jednoho Jaroslava Foglara, ale v každém městě, na každém okrese a kraji hned několik těch, kteří by byli ochotni a schopni zasvětit svůj život této mladé generaci.
„Staň se pro někoho nezbytným a nikomu neztrpčuj život.“ – Emerson.

Mám-li hovořit při této příležitosti o Jaroslavu Foglarovi, musím se, chtě nechtě zmínit o dvou negativních otázkách, které se objevily, v souvislosti s jeho životem, po roce 1989.
Té první se Jaroslav Foglar bohužel ještě dožil a donesla se k němu v době, kdy byl již hospitalizován v těžkém zdravotním stavu v nemocnici v Krči.
Jedná se o registraci Jaroslava Foglara v archivu StB pod pseudonymem „Šípek“ a jeho údajnou spolupráci s touto komunistickou tajnou bezpečností. Zde je zřejmá narážka na seriál „Rychlé šípy“.
Ti, kteří měli možnost se blíže seznámit s touto kauzou, tvrdí,že Jaroslav Foglar tento dokument opravdu podepsal. Stalo se tak ovšem ve složité době 50. let, kdy Jaroslav Foglar vedl oddíl, který pro něj znamenal to, co pro jiné znamenala rodina, měl tehdy již starou maminku, absolvoval mnoho dlouhých a ponižujících výslechů Státní bezpečností, a kdy méně významní představitelé skautského hnutí skončili ve vězení, někteří snad také na popravišti.
Nikdo z těch, kteří se seznámili se svým spisem v archivu StB v Pardubicích ovšem nezjistil, že by na ně Jaroslav Foglar tajné bezpečnosti jakkoliv donášel. Jaroslav Foglar i v této složité době zůstal čestným člověkem!

Druhá otázka se týká domnělé homosexuality a pedofilie Jaroslava Foglara.
Myslím, že ta skutečnost, že zůstal po celý život svobodným člověkem a nezaložil rodinu, stejně tak, jako že vedl výhradně chlapecký oddíl a že se v jeho knihách - až na drobné výjimky - neobjevují dívčí postavy, není důkazem výše uvedeného.
Za 36 let, které uplynuly od mého vstupu do oddílu k Jaroslavu Foglarovi, jsem měl možnost otevřeně hovořit s mnoha desítkami jeho bývalých členů - od těch, kteří s ním začínali v tomto oddíle ve druhé polovině 20. let uplynulého století až po ty, kteří se narodili a stali jeho členy až po mém ukončení členství.
Ani v jednom případě jsem se nesetkal s tím, že by Jaroslav Foglar někoho z nich sexuelně obtěžoval či snad zneužíval, a to i přes skutečnost, že při 44 táborech, které vedl každým rokem po dobu jednoho měsíce, a kdy oddílem prošlo několik set členů, k tomu měl nespočet příležitostí. Na každém z těchto táborů kolem něj pobíhaly desítky dospívajících chlapců vysvlečených pouze do plavek a pokud by tato úchylka u něj skutečně existovala, jen těžko by ji mohl potlačit.
Ostatně ještě při mých návštěvách v Thomayerově nemocnici v Krči, kde strávil poslední roky svého života, mi s tehdy již stařeckou nostalgií vyprávěl o svých láskách z mládí. Snad můžeme hovořit o tom, co rakouský psychiatr Sigmund Freud nazývá potlačenou sexualitou. To, že Jaroslavu Foglarovi v ranném věku zemřel otec a celý život strávil se svou maminkou, na které byl navíc velmi citově závislý, jej zřejmě v tomto směru ovlivnilo. To samo o sobě však není jakoukoliv úchylkou.
„Važ si každého člověka, ale stokrát více si važ dítěte a střež se porušit jeho čistoty.“ - Lev Nikolajevič Tolstoj

Před dvěma lety, kdy jsme si připomenuli 100. výročí narození Jaroslava Foglara, bylo vydáno několik knih, vysílány dokumentární filmy v televizi, uspořádány dvě rozsáhlé výstavy v Městském muzeu v Praze a Brně, proběhlo setkání příznivců ve Sluneční zátoce na Sázavě a bylo napsáno mnoho článků.
V jednom z nich jsem si přečetl zajímavé srovnání Jaroslava Foglara se zakladatelem a náčelníkem Sokola Miroslavem Tyršem. “To, co znamenal a učinil pro českou a slovenskou mládež v 19. století Tyrš, to pro ni znamenal a učinil ve století 20. Jaroslav Foglar.“
Po listopadu 1989 jsme mnohokrát oslovili Kancelář prezidenta republiky, Parlament a později i Senát s poukazem na to, že by si Jaroslav Foglar zasloužil státní vyznamenání, jako úctu a dík za jeho práci a literární dílo. To se mu však za devět let až do jeho úmrtí nedostalo. Byl alespoň jmenován, společně s akademikem Otto Wichterlem, v polovině 90. let čestným občanem Prahy, města, ve kterém se narodil, prožil zde celý život a nakonec i zemřel, a kde je též pochován.

Dámy a pánové, skauti a Dvojkaři!
Jak jistě víte, před dvěma týdny bylo uzavřeno - snad již s konečnou platností - soudní řízení o dědictví Jaroslava Foglara. I když se touto věcí bude nadále zabývat likvidační komise, jsem tomu rád, že tato nepříjemná záležitost spěje ke svému konci.
Je smutné, že posledních 10 let, které uplynuly od úmrtí Jaroslava Foglara, se nehovořilo v souvislosti s ním téměř o ničem jiném. Jakoby zde neexistovalo tak rozsáhlé, hodnotné a mimořádné pedagogické a literární dílo.
„Za sto let ode dneška nebude záležet na tom , kolik peněz jsem měl v bance, v jakém domě jsem bydlel, nebo v jakém autě jezdil. Avšak svět může být jiný, protože jsem byl důležitým v životě hochů!“ - Jaroslav Foglar

Dámy a pánové, skautky a skauti, milí Dvojkaři, děkuji Vám za Vaši pozornost i účast.



Foto: Milan Lebeda – Alpín

Kliknutím na fotografie se jejich náhled zvětší.