Vzor pro Jezerní kotlinu

1.
Reportér, novinář, redaktor a spisovatel Joseph Alexander Altsheler zemřel 5. června 1919 a bude tomu tedy brzy devadesát let. Zesnul v New Yorku, ale narodil se (29. dubna 1862) v bráně Divokého západu, v městečku Three Springs v Kentucky.
Altsheler absolvoval univerzitu v Nashville (Tennessee) a jako reportér začal ve třiadvaceti pracovat v Louisville. Tamtéž se roku 1888 oženil - se Sarah Bolesovou. Poznal ji právě už za studií. Měli syna Sidneyho. Roku 1892 opustili Louisville. Usadili se v New Yorku, Altsheler však zprvu pracoval jako havajský dopisovatel časopisu New York World.

Posléze se stal vedoucím redaktorem přidruženého povídkového časopisu pro mládež a roku 1896 uveřejnil svůj první dobrodružný román Skrytý důl. S beletrií už nepřestal a zůstává milovaným autorem skoro padesátky svazků i včetně románů Slunce Saratogy (1897), Duha ze zlata (1898), Poslední rebel (1900, česky jako Poslední náčelník), Mladí stopaři (1907, česky jako Stopaři přední stráže 1939 a 1993), Strážci pralesa (1908, česky 1939, 1977, 1979), Svobodní jezdci (1909), Jezdci z plání (1910), Výprava čtyř (1911), Pohraniční hlídka (1912), Texaská hvězda (1912), Zlato Apačů (1913, česky 1935, 1977, 1994, 1996), Texaský triumf (1913), Texaští stopaři (1913), Hvězda Gettysburgu (1915), Lovci z pahorku (1916), Velké tažení Siouxů (1918, česky Za zlatem do země Siouxů 1933 a 2002) nebo Ztracení lovci (1918, česky 1936, 1971, 1978, 1989), kterýžto přímo navazuje na předchozí.

Některé z těch knih náleží i do pěti Altshelerem vytvořených cyklů. Zahájili je osmidílní Mladí stopaři (1907-12) z nejranějších časů dobývání Západu. Následovala trilogie Boj o Texas (1912-13, česky 2003), kde vylíčil válku za nezávislost tohoto státu v letech 1835-36. Ještě krvavějším konfliktem Severu a Jihu se pak zabýval v románu Před úsvitem (1903) a uvnitř osmidílného cyklu (1912-13). Roku 1915 věnoval i tři knihy válce světové a další šestidílná série (1916-19) se dotkla francouzsko-indiánských válek po roce 1750. V jádru se tudíž nedá říct, že by Altsheler psal jen a jen "indiánky". Přesto ho tak vnímáme, a nejen u nás.


2

Skvělé příběhy jsou osety hlavně mladými hrdiny a jelikož se tady vše vnímá i mladýma očima a neopotřebeným duchem, označme Altshelera po právu i za spojovník mezi poetikami Karla Maye (1842-1912) a Jaroslava Foglara (1907-1999).


3.

Typickou ukázkou podobného "rozhraní žánrů" je každopádně román Poslední náčelník (česky 1933, 1975, 1993, 2001), který Foglara zcela nepochybně inspiroval, když psal slavnou Chatu v Jezerní kotlině (1939), přičemž si navíc nelze ani nepovšimnout Altshelerova "bobřího" motivu... (tady je ovšem jakýkoli "vliv" na Hochy od Bobří řeky už méně zřejmý).

Poslední náčelník sice končí pověstnou indiánskou bitvou v Montaně 25. června 1876 (u Little Big Hornu) a autor sám byl – mimochodem řečeno – ve chvílích oné bitvy právě ve věku svých mladých hrdinů, ono krvavé finále však již pouze navazuje na skutečné jádro románu, které spoustou prvků (ale především citově!) napodobuje spíš verneovku Tajuplný ostrov (1875). Ta ostatně ve Francii poprvé vyšla právě rok před bitvou u "Malého Velkého Rohu", což jistě není jen zajímavá náhoda. Jak Vernova kniha, tak i slavná dějinná událost Altshelera inspirovaly.


4.

Román Poslední náčelník je pevně obtočen okolo ještě pevnějšího přátelství dvou sourozenců, Dicka a Alberta Howardových, s nimiž se snadno ztotožní i vyloženě malé děti. Krásné kamarádství je prožíváno během dvou let (i to srovnejme právě s Tajuplným ostrovem), a to poblíž podivuhodného, bílým dobyvatelům Ameriky však ještě neznámého jezera ve "ztraceném údolí". Jedním z klíčových motivů je pak i náročné přezimování, a právě anebo zvláště kvůli němu si chlapci také upraví šťastně nalezenou chatu, kterou trochu velikášsky pojmenují Zámek Howardů. Obdobná jména pak rozdají - podobně jako kolonisté Lincolnova ostrova anebo už Robinson - i dalším místům divukrásného okolí...

Albert, slabší z dvojice, je zpočátku bratrem chráněn, ba i léčen (a všimněme si, že také tady se mluví o chininu, který už potřeboval Harbert na "tajuplném" ostrově), postupně však vyspívá a nakonec se na něj může spolehnout i Dick, přičemž román taky zajistí, aby se mu té příležitosti dostalo.

Ona šťastná osamělost však nakonec musí i zákonitě skončit – a čteme: "Zítra hned ráno prozkoumáme pořádně okolí," řekl Dick. "Za kopci, které navazují na náš vršek, určitě objevíme něco, co nás dovede do civilizace: řeku, jezero, možná dokonce lovce nebo vystěhovalce."
"A pak snad konečně – alespoň na čas, který potřebujeme pro svůj plán – zapomeneme na naše kouzelné údolí," vzdychl si Albert. "V posledních dnech jsem si na ně mockrát vzpomněl. Řekni upřímně, Dicku, viděl jsi krásnější jezero, než je to v našem údolí? Poznal jsi přívětivější obydlí, než je náš Howardův zámek? Slyšel jsi někdy o znamenitějším..."
"Mlč!" vybuchl Dick. "Jestli hned nepřestaneš, vstanu a nařežu ti prvním prutem, který najdu. Takhle mě na noc rozteskňovat!"
Myslel to napůl žertem, napůl vážně. A podobně sliboval Albert: "Už mlčím. Nechtěl jsem se dotknout tvého jemnocitu, Dicku, mně je při vzpomínce na naše opuštěné údolí taky všelijak!" (Přeložil Jan Petr Velkoborský.)


5.

Altshelerovy knihy jsou sice obvykle psány ve třetí osobě, autor však se natolik věrohodně vciťoval do ústředních postav, že fakticky často šlo o jakousi kamuflovanou ich-formu, přičemž nacházíme i vyloženě "filmově" nazírané scény, i když nastiňované ještě v časech, kdy spočívala celá kinematografie v plenkách. Zcela typickým příkladem takového postupu je třeba i román Strážci pralesa (druhý díl série Mladí stopaři) odehrávají se v Altshelerově rodném státě Kentucky. Hlavním hrdinou a "takřkavypravěčem" je zde Pavel Cotter, ale toho více než skvěle doplňuje i jeho nejlepší přítel Henry Ware, podstatná figura celé série.

A rubem obou kladných hrdinů se pak stal zbabělý a zrádný Braxton Wyatt... Mj. jsme tu i svědky jeho mučení...

Byla to zřejmě náhoda, ale právě tuto knihu jsem v dětství přečetl hned několikrát (tak jako jiní zase prý "až donekonečna" čítali Posledního náčelníka) a naprosto jsem přesto nechápal, čím to, že mě Joseph Alexander až tolik a pokaždé znova umí totálně vtáhnou do dějů. Co však víc, já to nechápu ještě ani dnes. Umí to, zkrátka. Už pár prvními větami. Vždy. A nejen já jsem se do jeho umu žít se svými hrdiny tolik zamiloval. Čím je to? Opravdu nevím, ale podobní autoři v sobě zkrátka při psaní přechovávají vždycky i cosi navíc, co nevyslovují, ale právě to nás k nim i poutá.

Pavel Cotter a Henry Ware, sympatičtí mladí zálesáci, mají tu dopravit z města Marlowe do města Warevill střelný prach, ale Indiáni Šavanové vedení Rudým orlem jsou jaksi proti. Právě na útěku před nimi se chlapci uchýlí do jeskyně, Pavel ovšem padne do zajetí. Až v úplně posledním okamžiku jej Henry zachrání od mučednického kůlu. Že to zní banálně? Vím. Altshelerovo podání je však naprosto jedinečné.

Jsou pronásledováni. Brání se Indiánům osaměle ve srubu. Dochází k celé dlouhé řadě krvavých bojům, než i z tohoto srubu šťastně prchnou, a jak milé je pro ně poté a najednou setkání s ostatními osmi zálesáky! Aspoň já co kluk jsem si tedy oddechl.


6.

Válka s "rudým mužem" však ještě pokračuje a někteří z oné desítky padnou. Pavel Cotter je opět zajat a... setkává se s už zmíněným bílým zrádcem Braxtonem Wyattem, což je opravdu zajímavě načrtnutá figura. Naštěstí neublíží přesmoc a v indiánské vsi přijme Pavla za syna jistý pár... Henry Ware, Tom Ross, "Pohodlný" Sol Hyde a Jim "Tyčka" Hart však chlapce osvobodí i z těchto rodinných pout. A pak... Ano, všichni ti bílí "strážci pralesa“ jsou opět nuceni přezimovat (Altshelerovo oblíbené téma), a to na poněkud strašidelném ostrově uprostřed jezera. I během zimy se však poctivě pokoušejí zabránit vzájemnému spojení Indiánů, kteří by se jinak "mohli stát velikým nebezpečím pro ostatní bílé osadníky". Jak to dělají? V přestrojení za posly např. tři z nich proniknou až do srdce tábora Indiánů Miamů vedených Šedivým bobrem a přes veškerá nebezpečenství se živi-zdrávi dostanou i zpátky. Přijde jaro a ani tehdy "strážci pralesa" neustanou v boji a brání pětisetčlennou kolonu osadníků vedenou Danielem Poem (což je skutečná historická postava). Ony doprovodné boje jsou opět velmi krvavé, ale nakonec všecko šťastně končí. Jak? Vítězstvím nad tisícičlenným indiánským vojskem. Ve finální bitvě hyne i padouch Braxton Wyatt... a nastává mír...


7.

I mé generaci (nar. 1964) byli velmi přístupní taky Ztracení lovci a "pro změnu" zůstávají i oslavou přátelství bílého chlapce (Willy Clarka) a družiny Siouxů vedených statečným Indiánem Rokou.

A hrdina Zlata Apačů? Je jím osmnáctiletý Charles. On a tři muži se vydají na cestu za pokladem španělských zlatokopů ukrytým v horách Arizony, bohatstvím, o kterém jim pověděl umírající tulák... Jistě, "jen" další báchorka, nicméně... Podobně jako pozdější Louis L´Amour (1908-1988) vyšel Altsheler při psaní i ze svého zájmu o historii Spojených států a nikdy tedy nebájí přespříliš. Drží se dat a reality. Učí.


8.

Začátek první světové války zastihl manžele Altshelerovy v Německu (o dvacet let starší Karel May už tehdy samozřejmě nežil), odkud se domů vraceli jenom s velkými obtížemi, které citlivého autora poznamenaly. Ale na konci téže války (1918) byl v anketě amerických knihovníků zvolen i vůbec nejpopulárnějším autorem dobrodružných knih pro mládež a... Ne, rozhodně asi neumíral s pocitem nějaké nedoceněnosti. Jediná jeho kniha určená kdysi dospělým však prý zůstala neúspěšná.



Pozn. red.: V prosinci 2009 si připomeneme první vydání Chaty v Jezerní kotlině.