Krásné léto v Orlím srubu

1.
Tak se jmenuje krásná dětská knížka Vladimíra Thiela s ilustracemi Marcela Steckera, která se odehrává u řeky Sázavy. Je prostřední částí trilogie. Málokdo nadále ví, že zde autor vylíčil život svého přítele a slavnějšího kolegy-spisovatele Edvarda Valenty.
Edvard Valenta (22. 1. 1901 – 21. 8. 1978) je možná dnes už pozapomenutý, avšak naprostým neprávem. Sám o sobě tvrdíval, že ho má obvykle hned každý rád, a já mu to věřím. Byl takový, svým způsobem i dítko štěstěny, i když jeho život začal tragédií. Loňské srpnové výročí jeho smrti vzpomněl bohužel málokdo...
Já sám ano. I proto, že mám Valentu už navždycky jako svého druhého tátu i Rikitana dohromady. A jakpak to? Jen dík těm třem knížkám z šedesátých od jeho o dvacet roků mladšího kamaráda Vladimíra Thiela (14. 2. 1921 – 30. 7. 1997), kterého jsem v devadesátých letech i osobně poznal.

2.
Ti dva se hledali, až se našli, a posléze o sobě (na mou duši!) navzájem i na psali.
Kde či kam? Valenta o Vladimíru Thielovi ve výtečné knížce Trám (1963), Thiele o Valentovi právě v onom díle, které Albatros i proti jeho vůli vydal natřikrát (1966–69). Vyšlo pod tituly Báchorky Admirála Machorky, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo.


3.

Autor trilogie v ní, i když epizodně, sám vystupuje jako strýc Radim a zachycuje i svou tehdejší manželku, známou filmovou star ruského původu Valentinu Thielovou (nar. 1933, vzpomeňme tu mj. snímku Florenc 13. 30, 1957). Dílo je psáno formou chlapcova deníku a vše je tedy vlastně nazíráno naivníma očima Valentova desetiletého syna Martina. "Jaký je strýc Radim a teta Sylva," zní například název jedné kapitoly. A čteme: "Sice nejsou příbuznými, ale jako by byli. Často k nám chodí. Poobědvají, povečeří, mají se s našimi rádi. Petr a já máme rádi je. Strýc je totiž velký šprýmař a legracista a někdy přijedou i na chatu. To nás pak dospělí pošlou spát a sedí dlouho do noci, vykládají si anekdoty a všelijaké věci, které nemáme slyšet, protože jsme ještě malí... S tetou Sylvou si však strýc často i ledacos vyčítá. Bude to asi tím, že ona chce být nejkrásnější ženou světa a stále se jen upravuje, líčí a na neděli si na Sázavu vezme vždy šatů, že se může i patnáctkrát převléknout.
Strýc by ale stál spíš o vaření. Ty mě přivedeš do hrobu, osočují se, ale jsou to hodní lidé a jednou... To zase přijeli z Prahy prvním vlakem, takže se maminka strašně vylekala, protože jsme se probudili a strýc s tetou už seděli venku, pod totemem. Ano, celou dobu tam byli, ale tiší, a tvářili se, že se sluní už aspoň týden a nemohou přece za to, že jsme si jich hned nevšimli. Ale maminka vyšla a vykřikla radostí a..."

O manželích Thielových se (od Thiela samotného) dál dovídáme: "Zprvu se zdálo, že přijeli nalehko, po snídani se však ukázala pravda. V keřích všude kolem chaty měli poschovávané kufry, tašky, batohy, aktovky a dokonce i pár prken, a ta strýc Radim přivezl tátovi na nový kavalec."

I to odpovídá, mimochodem řečeno, realitě. Vladimír Thiele byl původně vyučený truhlář a je jako mladý, dělný člověk a truhlář zachycen i v Trámu, což je příběh rámovaný noční manipulací s titulním břemenem a odehrávající se právě u zmíněného sázavského srubu. Položme si však i tuto otázku. Co vše mimo onoho trámu a toho kamarádství ještě "Radima" Thiela a "Machorku" Valentu pojilo?

Odpověď zní, že se oba shodně stali už v dětství úplnými sirotky.

Thiele v devíti letech, Valenta dokonce už v předškolním věku. Ale vraťme se opět do šťastného světa dětské trilogie...


4.

„Hned za srubem je chatka,“ pokračuje Thiele jako by slohem Valentova malého syna, "a to je tátův hlavní stan. Udělal si tu pokojík, je někdy rád sám, a strýc mu s tím pomohl. Postavili i kavalec, a tak teď táta bydlí zvlášť. Tedy, když chce. A my s Petrem jsme uvnitř taky byli. Má tam i lampičku, okýnko, dveře na ryglík, všechno. On tam píše. Zatímco v Praze, když nakouknu do pracovny, tak lenoší. Jak? To si vždycky zrovna něco lepí. Vystříhává. Čte. Poslouchá rádio anebo gramofon. Kouří. Brousí si tužky. Vykládá karty. Zalévá. Povaluje se. Spí za stolem.“

Synátor je tím, jak zjišťujeme, zklamán, ale pak... Jednou chytí angínu, procitne uprostřed noci, vyklube se z podušek, aby se napil, jde bytem a... Co dál? Jak také víme, Edvard Valenta trpíval silnou nespavostí a tvořil hlavně právě za nocí. Tak ostatně doloženě vznikal i slavný román Jdi za zeleným světlem (1956). Zůstaňme ale v Thielově knize. Co se stane?
Kluk tátu zpozoruje a tajně i dál sleduje o otec... Odebírá ze sklenic tužku po tužce a tvoří, nejspíš těsnopisem.
„Tak proto bude zítra zas nevyspalý, pomyslil jsem si. To proto přes den mžourá. Dosud jsem nevěděl proč, ale teď už to budu vědět. A táta? Zítra zase bude chodit dlouhými kroky po pracovně a Petr a já tam nebudeme smět a on bude diktovat mamince do stroje to, co teď píše, a babička bude jako vždycky chodit okolo a říkat: Konečně!

A najednou už jsem věděl, jak to je. Ten život. Že táta přece jen není líný, jak jsme si myslili. Že jen ve dne nemůže pracovat, protože někdo pořád vyrušuje. Když já a Petr zlobíme a maminka s babičkou vaří, klepou koberce a hubují. A najednou jsem viděl, že táta těžce pracuje, a.bylo mi pořád víc a víc něčeho líto. Až se mi chtělo plakat, že on bývá celou noc tak sám a že pracuje, když spíme, a nikdo o tom neví, až teď já... a kočka Ajka. A že jsme mu vždycky křivdili, když jsme si s Petrem myslili, že je táta sice spisovatel, ale líný.“


5.

K psaní se ovšem u Valenty dlouho družilo i cestování.

Už jeho prastrýc byl ostatně rakouským admirálem. Tzv. "Admirálem" svým synům a světoběžníkem na odpočinku je tento muž také v trilogii. A syn Martin (skutečné jméno bylo ovšem jiné) ho poťouchle vylíčil i jako (ne)znalce námořních pojmů – a vizme kapitolu Jak táta propadl z námořních zkoušek, která je komponována jako série "klučičích" otázky a Machorkových replik.
Nedalo mi to. Ověřil jsem (ne)správnost těch odpovědí i v Minilexikonu námořní plavby (1994) pověstného Radomíra Pleinera a... Vida, vida, všecičko zde sedí. Admirál Machorka však na rozdíl ode mne nic dohledávat nemusel. A novinář a spisovatel Valenta? Je známo, že měl VELMI dobrou paměť. Ta pak i bývala jeho ratolestmi s chutí podrobována podobným torturám. Dlouho. Až došlo třeba i na dotaz číslo 55 a... "Co znamená koníčkovat?"

"Nevím, děťátka."

„Táto! Přece, když se táhne loďka pěšky proti vodě. Prohráls. Kdepak, ty se nikdy nemůžeš stát námořníkem."

A Thiele, tedy v roli Valentova chlapce, ještě i dodává: "A slezli jsme Admirálovi z kolen a odešli. Velmi, velmi u nás klesl v ceně. Už na něho teď nemůžem být tak hrdí."

A co na to paní Valentová? "Budeš ještě teď odpoledne pracovat?" zeptala se.

"Ne, dnes už toho mám jaksi dost," odpověděl otec a až do večera nemluvil. Asi se styděl, že propadl u námořnických zkoušek."


6.

Dobrá, stalo se, šlo ale o výjimku a Valenta je jinak Thielem přímo vynášen do nebe a vzpomínán také jako skvělý vypravěč.

Trilogie podchytila právě ty z jeho historek, které milovali synci. O chobotnici Dobrotivé, Jak byl Al Capone strašně bit a Jak prostřílel Admirálovi deštník, Jak se stal Admirál náměstkem náčelníka Čevapčičů anebo Jak maminka tátovi pomohla svázat čtyřicet loupežníků... A posledně zmíněný příběh mě, opět mimochodem řečeno, v dětství až tak upoutal, že jsem ho (už ani nevím jak) náhle znal nazpaměť a otec vyprávění pohotově i nahrál. Ne, nebyl jsem tenkrát tedy nijak původní, ale vůbec mi to nevadí. Ostatně, ani Thiele původní nebyl!

Vždyť v textu trilogie narazíme třeba i na jméno pohádkáře Richarda Hughese (1900-76) a na jeho známou pohádku Velrybí domov, kterou Thiele už roku 1962 zpracoval také pro rozhlas. A není snad zvláštní, co nyní shrnu?

a) Autor, tedy Thiele se vžil do stylu Machorkova, tj. Valentova syna. To už víme.

b) A dělá to i když se i tento syn sám vžívá do interpretace tátova vyprávění.

c) A syn se vžívá v okamžicích, kdy Valenta... vlastně jen interpretuje způsob, kterým mu kdysi příběh o velrybě odvyprávěl v Americe sám Richard Hughes.

d) Hughes ovšem tu báchorku nevymyslel pro světoběžníka Valentu, že ano, a sám ji i napsal, vydal, a to nezávisle na setkání s Valentou.

e) Vše se, aby toho nebylo málo, v trilogii navíc rámuje zvláštní úvodní kapitolou, ve které nejmenovaný vypravěč (snad sám Thiele?) potkává na dvorku vinohradského činžáku Machorku juniora, aby ho vyzval k sepsání těchto vzpomínek, a dovídáme se také rovnou, že si pro vzpomínky po roce i přišel. Původně prý byly zapsány do dvaceti sešitů.


7.

I zdánlivě prášilovské historky mívaly přitom u Edvarda Valenty pravdivé jádro. A je snad divu? Měl přece odkud čerpat. V letech 1936–7 díky kamarádu Baťovi proputoval Ameriku, roku 1939 se tam s mecenášem i vrátili a historky z cest se pak před syny nebál rozvíjet a domýšlet. Neostýchal se přitom ani uplatnit zážitky, jež by pro méně vnímavé posluchače nejspíš zůstaly banalitou, jak dokládá např. i kapitola Malý příběh s pentlí na klobouku. Kapitola... Ano, vskutku jak tažená z Valentova klobouku i zajímavého cestopisu Světem pro nic za nic (1947).

Syn anglické rodiny, u níž Machorka bydlí v Londýně (ještě před odjezdem do USA), mu tajně připne pentli na klobouk a označený pán poté v londýnském metru potkává dalšího hocha. Ten jej ostýchavě okukuje a po vydatném čase i tahá za rukáv.

„Smím vám, pane, něco pošeptat?"

"Jistě."

"Promiňte, ale nezdá se mi, že jste opravdový džentlmen.“

„Proč ne?“

„Promiňte, netroufal jsem si vám to hned říct, ale máte něco na klobouku.“


8.

Jde tady tedy o historka o distingovanosti, vlastnosti zakořeněné v Anglii, jak zvíme, už v dětech (aspoň tehdy určitě). Vše je pak uzavřeno i povzdechem: "Častokrát vídám moudré oči toho londýnského kloučka a vzpomínám, jak se styděl, když nevěděl, jak mi to říct, a vzpomínám hlavně, jak dobře byl vychován."

„A to tě na to nemohl upozornit někdo dospělý?“ zeptali jsme se táty.

„Děťátka. Londýňané jsou zvláštní lidé.“


9.

Obdobně distingovaný Malý příběh o velikém mlčení uzavírá i první svazek trilogie. Následuje pouze v mém zestručnění: Na chatě u Sázavy si Machorka-Valenta chodil každé ráno zaplavat. Aby oschl, lehl si pak pokaždé na plochý, vyhřátý kámen. Tu se mu - rovněž pokaždé - jako "malý duch" zjevil velkooký, asi pětiletý hoch.

Z Pikovic? uvažoval vždy spisovatel, ale odpovědi se nedočkal. Nikdy. Nu, nepřišlo by mi od věci toho muže ještě dnes objevit!

„Zprvu jsem si kluka nevšímal. Co mi do tebe!" říkal jsem si - a rodiče by měli mít víc rozumu a nepouštět tě sem. Ale on se choval dospěle a klidně se procházel po břehu, švihal proutkem a dělal, že mě nevidí.

A vidí-li, že mu nevadím. Asi za týden jsme si na sebe takto i zvykli. Ale hned po příchodu jsem ho nikdy neviděl. To až pak vždy seděl na kameni jako trpaslík a sledoval mě. Jako špion. A když jsem se náhle otočil, škubl vždy sebou a hanbil se. Přistižen. A tak vznikla naše hra na schovávanou."

Po čase míval Valenta už ráno vyloženě pokažené, když na hocha nenarazil, a nakonec ho přímo hledával. Jako by nic. Ale byl velmi rád, když konečně opět spatřil "... divný úsměv. Kluk jako by se chtěl se mnou dát do řeči. A jednou přišel konečně i blíž. Zrovna jsem se začetl a leknutím tedy div nekvikl, ale kluk neutekl a jen se na mne klidně a moudře díval velkýma očima a měl v nich takovou zvláštní vlhkost, asi jako mívají v panenkách plachá zvířata.“

„Jako třeba srny, táto?“

„Jako srnky.“

„A dál?“

„Už nic. Jenom jsme se na sebe dívali. Dlouho. Bez řečí. A on pak řekl úplně potichu:
Pane, já bych si s vámi tak rád hrál.“