Kdy smekali? Červenáček, Dlouhé Bidlo a Bohouš prostovlasí

1.
Vzpomínáte si, jak Rychlé šípy došly v jednom z prvních příběhů do skal a Červenáček se srdnatě rozhodl, že vyšplhá na tu nejvyšší? Výstup se vydařil a mohl kamarádům zamávat, což už je dnes nakresleno správně, nicméně původně… Ano, víme. Zřejmě následkem „kvaltu“ malíře Jana Fischera mával Červenáček čapkou, ale současně měl druhou na hlavě. Až později byla ta první překreslena na kapesník. Co z toho vyplývá pro tento náš článek?
Inu to, že jsme našeho odvážného hrdinu tehdy ještě bez čapky neuviděli. Prohlížím však už kvapně další a další stránky a… Pojďte taky se mnou! Prožijeme znovu chvíle, kdy byl tento hoch i prostovlasý!

2.

V příběhu Rychlé šípy se vozí (str. 23 dnešního souborného vydání) k tomu ovšem ještě také nedošlo, i když… Ouha, jen vteřinu po ději zachyceném na posledním obrázku, muselo dojít. Kde? Samozřejmě ve vodě, kam byl Červenáček sražen. Čepice mu prostě musela uletět…

Ale nevidíme to, takže se to nepočítá. Hledejme dál. Pátráme, pátráme, ale ani v příběhu Rychlé šípy trestají piráty (str. 31) ke spadnutí čapky stále nedochází, ačkoli tu všichni hoši Rychlých šípů pěkně zostra plavou. I Červenáček plave, jenže… On se ve své milované čapce i koupe.

Ba v ní (později) sjíždí i obě slavné skluzavky - v dílech Rychlé šípy se předstihují (str.36) a Rychlé šípy na vodní skluzavce (str. 185). Nu, co naděláte! Červenáček je Červenáček, a tak má červenou lodičku opravdu skoro pořád. Nasazenou. S jakou samozřejmostí v ní navštěvuje i biograf! Zrovna tak ji odmítá smeknout i v mikulášském přestrojení za čerta (Rychlé šípy nadělují, str. 51) a jelikož je čepička „pekelně“ červená, tak to opět nevadí.

Následovat však musí i přestrojování Rychlých šípů za Tři krále (str. 55), ne? Věru, toho se dočkáme, ale Červenáček se převlékání nezúčastní!

A zda mu čapka spadla aspoň v Honbě za pašíkem (str. 143)? Opět nevíme! Jan Fischer totiž na posledním obrázku Červenáčka nezachytil.

Čapku tento borec nepozbyl dokonce ani v divokým vlnách za povodně způsobené protržením hráze Havelského rybníka, kdy se, jak víme, ocitly „Rychlé šípy v nebezpečí smrti“ (str. 145), a nepřišel o ni ani po strašlivém pádu ze saní do propasti v „Rychlé šípy na nebezpečné sanici“, tedy po propadu inspirovaném vlastní Foglarovou nehodou, která ho navždy poznamenala (str. 274). A pokračujme: V Rychlé šípy hrají divadlo (str. 47) se Červenáček převlékne za matku Mirka Dušína a natahuje si zezadu přes hlavu tradiční ženský šátek. Vidíte, a přesto (a také pod šátkem) ZASE A ZNOVU kulíme oči na čapku.

To se opakuje. Stále. Taky v „Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa“, kde se Červenáček pro změnu převlékne za „paní vrchní podřiditelovou“, jak ho alespoň nazývá Jindra. Ačkoli tu náš hrdina má naražen zelený čepec, Marko Čermák ani jednou neopomněl dokreslit i pod tento čepec vykukující čepičku. Ó, nezplešatíš nám nakonec, ty jeden Červenáčku? škádlil ho možná někdy Rychlonožka. A ať je noc anebo den, Červenáček? V čapce jen!

Tak bude mu vůbec někdy chybět? Ale jo. Avšak pouze ve chvílích, kdy se Červenáček chystá na kutě. A pak ve školní třídě, jak víme ze stínadelské trilogie. My se však věnujme čistě seriálu a vstupme spolu s ním i do zmíněné už noci. Hle, ta naše rýmovačka neplatí!

Dokazují to aspoň příběhy Rychlé šípy mají neklidnou noc a Rychlé šípy chytají zloděje (str. 24-25) a my si tu můžeme s klidem poznamenat: Červenáček se poprvé vyskytl bez čapky 22. dubna 1939, když spal. A ještě té noci ho na následujícím obrázku vidíme bez pokrývky hlavy i bdělého. Podotýkám, že poslední souborné vydání má tady ale drobný nedostatek, protože udělalo z Červenáčka z nějaké příčiny blonďáčka, následkem čehož je na příští stránce fakticky k nepoznání.

Pokračujme. Podruhé bez čapky Červenáčka uzříme (a ví to málokdo) v příběhu Rychlé šípy v redakci - na str. 48.

Zde přítomný zeleně oděný pán na sedmém obrázku uprostřed má totiž Červenáčkovu hlavu, i když, pravda, pokrytou. Ale pokrytou kloboukem. Ten pán není pravý. Je stvořen, jak si asi pamatujete, dvěma chlapci - v přestrojení - a zdá se málo pravděpodobné, že by zde starší Jarka Metelka seděl za krkem mladšímu a nejlehčímu Červenáčkovi. Navíc… Na předcházejícím Fischerově obrázku je jasně patrno, že se za HNĚDÉHO dlouhána převlékají Mirek a Rychlonožka, takže tím zeleným prostě musejí být… Ano, právě Jarka s Červenáčkem.

A je to opět Jarka, kdo má v tomhle příběhu zelené kalhoty - tak jako později dlouhán, nicméně přece jen pozor, původní Jarkovy kalhoty jsou krátké. Jak to? Nevím.

A na případnou testovou otázku „a kde se, prosím vás, vyskytuje Červenáček bez čepice podruhé?“, bude stejně nejspíš každý (i po této naší lekci) bez váhání odpovídat, že k tomu došlo… až po válce.

A to? Ano, v populárním příběhu Rychlé šípy na pouti z 21. května 1946 (str. 134), na obrázku číslo pět, kde se Červenáček dotčeně ohrazuje: „Ale paní, pozor, shodila jste mi čapku do láku!“ A kde uslyší ono zpupné: „I mlč, kluku drzý, aspoň se ti tam vypere!“

V jednom z dalších pokračování nazvaném Rychlé šípy staví chatu (str. 144) pak uvidíme Červenáčka přikrytého jakýmsi hnědým pláštěm. Má čapku i pod ním? Nepochybuji o tom, ale prakticky určitě bez čepice je na jednom z posledních obrázků v příběhu Rychlé šípy pronásledovány vrátným (str. 150) - a soudě podle barvy krátkých kalhot, jde o chlapce sedícího nejblíž běsnícímu vrátnému, i když zády k nám, a předstírajícího studium.

Bez čapky „malířskou kamerou zabrán“ je pak Červenáček i na vůbec prvním obrázku z příběhu Rychlé šípy v boji s nočními můrami (150), ale zde jde opravdu pouze o důsledek malířova „záběru“, protože charakteristická čapka je bezpochyby zakryta lůžkem, pod kterým hoši leží.

A podobně může být Červenáček viděn „bez čapky“ i na předchozí stránce - pod pytli, ale zde to není jisté (podívejte se sami).

V příběhu Potápníci vyzývají k boji (str. 178) uvidíme pak Rychlé šípy znovu usínat, ale Červenáček (saprlote!) leží dík malíři moc vpravo a tedy mimo obrázek.

V pokračování Rychlé šípy jdou za most pro své věci (str. 289) jsou pro změnu VŠICHNI chlapci Rychlých šípů na jednom z obrázků viděni jen jako černé siluety a čapka není vůbec patrna, ale to sem, uznávám, snad ani nepatří.

Chci však určitě dodat, že „spřízněnci Červenáčkovými“ mohli možná být oni čtyři Veselí Filištínové v příběhu Rychlé šípy na strágule (str. 52). Až na to, že ten klub bohužel nenosí červené lodičky, ale červené rádiovky.


3.

Protože nikdo další z Rychlých šípů už zplešatět nechce, přejděme k Bratrstvu Kočičí pracky. To chce zplešatět ze dvou třetin, přičemž ta zbývající hodlá asi chytit mor.
I bratrstvo bývá zobrazováno stále v tomtéž oblečení, to je samozřejmé, a k základním charakteristikám hned dvou z tří jeho členů patří právě pokrývky hlav.

Je až k nevíře, jak málokdy Dlouhé Bidlo a Bohouš ony pokrývky snímali či stahovali. Vlastně skoro vůbec. Nebo přece?

Do toho! Bidla poprvé bez jeho „placatky“ uvidíme hned ve druhém ze všech jemu věnovaných příběhů, který se jmenuje Dlouhé Bidlo kuje pomstu a je na str. 65 souborného vydání. Poprvé vyšel 15. března 1940.

Jde o hned první dva obrázky. Dlouhé Bidlo tu spatříme sedící doma, a to jedinkrát v celé historii seriálu. Je prostovlasý.

Placatka mu pak ovšem spadne i při výprasku uděleném mu Rychlými šípy, jak si jistě vzpomínáte. „Jsem ztracen!“ šeptá jako nějaká napůl zaplácnutá moucha na zemi a se svou rozježenou kšticí civí na blížícího se starého Duška a jeho nebezpečný opasek… Dojde k očekávanému výprasku? Dojde. A Bidlo následkem toho bez čepice zůstává i na následujících dvou obrázcích… A víte co? Prohlédněte si ho dobře! Už ho totiž prostovlasého skoro nikdy neuvidíte.

A jaké z toho pro nás plyne poučení? Inu, Dlouhé Bidlo přece jen nebude úplné pako a trdlo, jelikož aspoň doma svou placatku odkládá.

Zvláštní je ovšem, že ji nese na hlavě i ve chvíli, kdy stojí se zlomeným šťouchadlem až po pás ve vodě v příběhu Rychlé šípy vnikají do pevnosti (str. 196). Jak je to vůbec možné?

Pochybuji. Jen malou chvilku předtím se přece Bidlo zřítilo právě na hlavu, a to zcela svisle. Z bitevní terasy. Řešení? Nemám. Vymyslete ho však vy!


4.

Zrovna tak v příběhu Bratrstvo Kočičí pracky trochu navlhlo (str. 229) se Bidlo až zoufale vrhá ze šlapohybu do řeky, a to šipkou, a přece… Je to vůbec možné?

On pak vylézá na nábřeží… a s placatkou opět na temeni. A stejně zakryt vykoukne i z kašny v Rychlé šípy zachraňují Dlouhé Bidlo (str. 313), kde mu čapka, pravda, sice nakonec padá, ale až na předposledním obrázku.

A taky po ďábelské jízdě na kolečkových bruslích končící velice ošklivým pádem (str. 220) zůstává Dlouhé Bidlo „očepičkováno“. Co k tomu dodat?

Já bych radši něco dodal k samotné hnědé čepici. Ne. V žádném případě nejde o rádiovku, přesto však konstatujme, že podobnou pokrývku hlavy mohli nosit i mnozí příslušníci dělnické třídy. A ne? Za což byl Foglar, tuším, i kritizován.


5.

Tak. Konečně. Jsme u Bohouše - a JEHO (vnadné) výstroje.

Zcela bez pokrývky hlavy vidíme toho žalobníka hned během jeho vůbec prvního výskytu v seriálu, totiž v příběhu Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu (str. 64), který poprvé vyšel dne 8. března 1940. Na prvním jeho obrázku nemá „Bohoušek“ kapuci jednoduše proto, že je ve třídě. A pak? Už ji nosí permanentně nasazenu, i když… se tento doplněk trochu mění.

Na konci zimy, v které jsme se s Bohoušem seznámili, byla kapuca ještě hnědá a hnědou zůstává i později (Rychlé šípy pronásledují Bambuse, str. 117), všimněme si však, že malíř Junek poprvé oblékl Bohouše jinak, totiž do zelené kombinézy.

V příběhu Rychlé šípy pletou sítě (str. 120) však Bohouš kombinézu už zase nemá a vrací se mu původní podoba - i včetně žluté šály. Mimochodem, zde vidíme Dlouhé Bidlo přece taky chvíli bez čepice, ale nepočítejme to, protože funguje přestrojen za ženu. A vraťme se k Bohoušovi.

V Pískloun a Tlouštík ve spárech Bratrstva, tedy už po válce (str. 126), dochází k dalšímu posunu. Poprvé Bohouše spatříme v ZELENÉ kapuci, která je navíc pevně spojena s kombinézou. A šála?

Zůstala, ale teď je červená, anebo… Spíš jde o jakýsi šátek.

Právě v této podobě jsem se kdysi s Bohoušem seznámil. Všimněme si však radši, že už v příběhu Rychlé šípy vnikají do chlapeckého domova (str. 149) je Bohouš (s obrovským otazníkem nad hlavou) opět v původní podobě a jak začínal a nosí tedy hnědé kalhoty, zelenou bundu, ŽLUTOU šálu a hnědou kapuci. Znovu totéž můžeme sledovat i na str. 152. Přejděme však k trilogii začínající příběhem Kočičí pracka chystá léčku (str. 154-156).

Hle. Bohouš tu stojí opět v úboru „B“ a tedy v kompletní zelené kombinéze s kapucou a s rudou šálou okolo krku. Jak se zdá, střídal to.

Se žlutou šálou se Bohouš znovu bojí i v boji po boku Podkováků a taky ve většině pozdějších příběhů, ale nutno říct, že si Marko Čermák práci rád zjednodušoval, takže jej šály místy úplně zbavil (Rychlé šípy a Podfukář, str. 241). Naštěstí ne napořád (Rychlé šípy zachycují stopu po Fan-Tanu, str. 284). Každopádně však Čermák šálu zvolna přetavil až skoro na jakousi stuhu.


6.

Jak živě si dodnes pamatuji, nakolik nemožným se mi jako chlapci zdálo uvidět Bohouše „bez“ kapuci.

Ale stalo se to. V památném příběhu Bratrstvo kočičí pracky stíhá trest z 10. prosince 1946. Sledujete se mnou pátý obrázek?

Co se to děje? Rychlé šípy strčili Bohouše pod pumpu a znovu ho bez kapuce uzříme i na obrázku úplně posledním.

„K pumpě s ním! Shoďte mu tu jeho věčnou kapuci a pořádně ho umyjte!“ velí autorativně Mirek Dušín, a tím také přichází definitivní konec Bohoušova „image“.

I tohoto zevrubného článku.



Kresby: Milan Teslevič