Sojčí pírko místo doslovu k Indyho příběhům

Dočetl jsem poslední list tvých příhod, Indy. Nebo spíš vašich. Nebyl to totiž příběh jen jednoho jediného života, jeho hrdinů bylo víc. Všechny ale něco spojovalo. Nebyla to jen společná přezdívka (říkali jsme vám různě), nebyl to ani neustálý hlad po dobrodružství, oči svítící nadšením či slzička za rozbité koleno. Bylo to něco daleko tajuplnějšího, něco, co jsem jen mlhavě tušil, něco vyššího, lze-li to snad tak nazvat. Rozhodl jsem se to najít.
Byla to léta tápání a pozorování, neboť jsem vás, Indy, všechny hledal, sledoval a snažil se i z vás samotných dostat vaše tajemství. A vy jste ani netušili, že nějaké máte. Pátral jsem po něm až do dneška. V den, kdy jsem ho objevil, bylo krásné letní ráno. Přesto mne mrazilo v zádech. To mi dělá pokaždé, když se potkám s něčím nádherným. Tobě také, viď, Indy?

Všichni jste se mi snažili pomoci. Pátrali jste ve své paměti a vyvolávali z ní vzpomínky zanesené pavučinami pádících roků. Snažili jsme se společně najít tu první chvíli, kdy vás napadlo, že takto chcete žít, že je vám strašně krásně, že se o tu chvilku chcete podělit se všemi, co máte rádi. Vyslechl jsem fůru vašich příhod, díky tomu mohly vzniknout „Indyho příběhy“. Ale pořád to nebylo ono. Až pomohla náhoda.

Seděl jsem ve své podsadě a sledoval frkot na náměstíčku našeho tábora. Vše se tu chystalo na ranní nástup. Přesto jsem měl podivné tušení. Něco viselo ve vzduchu! Nástup však proběhl v pořádku. S rádci jsem hned poté procházel kontrolu úklidu. Každá dvojice stála nehnutě před svým stanem, zdánlivě v naprostém klidu, ale přesto v nich všechno hrálo. Nezapomněli přece jen na něco? Nepřijdou zbytečně o nějaký ten bodík??

U stanů Delfínů se na mne obrátil Lvíče, jejich rádce. Omlouval se mi, že si nestihl dobře uklidit, neboť dnes byl jejich „červený den“, kdy s družinou tradičně pozorují východ slunce z kopce nad táborem a navíc měli ještě službu v kuchyni. Ani nestačil pomoci těm mladším.

Kývl jsem. Věděl jsem, že jde o upřímnou omluvu, to nebyly výmluvy. Přesto i Delfíni dopadali dobře. Končili jsme u rádcova stanu. I tady bylo vše v naprostém pořádku.

„Někdo mi uklidil....,“ začervenal se Lvíče. Obrátil se na svého spolunocležníka. Byl jím jedenáctiletý kluk, který přišel do oddílu teprve před půl rokem. Ani se neotočil za rádcem do stanu. Stál pořád na svém předepsaném místě, lehce se usmíval a s přivřenýma očima sledoval skálu nad táborem.

Postavil jsem se před něj, abych mohl zkontrolovat jeho kroj. Trochu zpozorněl, ale jen těžce se vracel do reality. Asi byl v duchu pořád tam nahoře s družinou a vítal nový den. A já v tu chvíli pochopil, že stojím velmi blízko tomu prastarému tajemství. Kouzlu, které mění obyčejné kluky v neobyčejné. Stáli jsme tam proti sobě a četli si v očích. Zoufale jsem si uvědomoval, že tam nahoře na skále již stály celé generace kluků vítajíc nový den, ale jen někteří z nich se proměnili. Byl jsem u dveří, ale neměl k nim klíč.

Nu a najednou jsem jej našel. Uviděl jsem totiž obyčejné ptačí pírko zapletené v klukovských, rozčepýřených vlasech hned pod baretem. On o něm neměl jediné tušení. Když jsem mu pírko vytahoval, zděšeně se mne očima ptal, zda jde o velký prohřešek. Můj úsměv ho uklidnil. A já si do stanu odnášel drahocennou relikvii - docela malé sojčí pírko.

Dlouho jsem si ho pak prohlížel a začínal chápat, proč je na světě tak málo lidí jako je Indy. Ono asi nestačí jen chvíli žít mezi dobrými kamarády, nestačí jen s nimi sledovat poprvé v životě východ slunce, nestačí jen v srdci nosit těžko pojmenovatelnou touhu.

Indy musí mít v sobě navíc i umění oslovit Les i s jeho mocnými kouzly. Nevědomky probudit Síly, které stále dřímají kolem nás. Ty pak vyšlou posla - třeba malé sojčí pírko. Jen tehdy se narodí nový Indy. Zrodí se z docela obyčejného kluka s vytahaným tričkem. Z kluka, který až do té doby dělal jen to, co mu druzí řekli. Najednou v sobě cítí sílu na rozdávání. Objevuje v sobě něco, co mohlo být po celý život skryto. Otevírají se mu oči, vidí mnohem víc než dosud. Je to dar, který není pro každého.
Lesní kouzlo je však velmi křehké. Zlomí se, pokud Indy zapomene, pokud v sobě násilím potlačí svou vrozenou touhu po Sojčím pírku. Nedá se to dost dobře vysvětlit. Ale lze to pochopit. Já už dnes dobře vím, že za každého starého Indyho se rodí nový. Ten koloběh nejde rozbít. Lze jen doufat, že kluků, kteří se potkají se Sojčím pírkem, bude pořád víc.


Chtěl jsem si uložit ten malý křehký skvost mezi své největší cennosti, ale věděl jsem, že nesmím. Celý den jsem jej nosil u sebe. Ráno jsem pak s ním stál na skále čelem k východu. Na dlani se mi malounko chvělo a vítalo tak se mnou příchod zářícího obra.

Náhle se vzneslo. Les jej zavolal. Zakroužilo nad táborem, jakoby hledalo směr. Pak ho zachytil nápor větru. Nesl jej přes zelené moře někam do dálky. Tam, kde se to ráno rodí další Indy. Tak, co si víc přát…




O nové knize Indyho příběhy informujeme ZDE.