Foglarův pokračovatel Svatopluk Hrnčíř

Ona trilogie (poslední díl je právě na pultech) zužitkovala motiv zahrady rozprostřené okolo stromu gingo (ginkgo biloba), který sice Foglar nastolil, ale pak ponechal ladem.
Foglarovy Hochy od Bobří řeky jsem kdysi hltal se zatajeným dechem a vykulenýma očima – a právě tak nadšeně jsem četl Mladého hlasatele, kterého jsem odebíral od prvního do posledního čísla. A když si pak Foglar vymyslel čtenářské kluby, změnila se naše klukovská parta na klub Hoši z podhůří a měli jsme i Bobří říčku a vydávali časopis Vpřed. A všechna naše klukovská dobrodružství se později projevila v mých knihách.

Vyučil jste se knihkupcem, ale prodával jste knížky vůbec někdy?
Za pultem jsem nikdy nestál. Vyučil jsem se za okupace, kdy se do Bělohradu z obsazeného pohraničí přestěhovalo Krbalovo krkonošské nakladatelství, a pan Krbal, aby nekonkuroval místním knihkupcům, si vůbec nepořídil pult, ale kluka pro všechno. Za to jsem mu taky byl velice vděčný a místo prodávání jsem knihy expedoval, vykonával veškeré knihařské práce a moc rád jezdil do tiskárny.

A po skončení války?
Josef Krbal se vrátil do svého Vrchlabí a já dokončil gymnázium. A pak, abych měl úplný přehled přes svět knih, jsem absolvoval knihovnickou školu. V té době už jsem ovšem začal psát povídky pro mládež a má cestička k redakční práci se pomalu otevírala.

K redakční práci, již jste miloval, že ano!
Bezesporu. Už od let padesátých byl však vůdčí silou naší redakční trojky (tvořené i malířem Karlem Frantou) básník Jiří Havel, šéfredaktor Pionýra. A celá tato naše trojice konala svou práci velice ráda. Byla neobyčejně soudržná, až nerozlučná, rozuměli jsme si, nikdo z nás neměl ambice redigovat časopis pro dospělé a všichni tři jsme si zamilovali prostředí tiskárny s neodmyslitelným hukotem rotaček a vůní tiskařských barev. I proto jsme do tiskárny často docházeli: na montáž stránek, na náhledy, i při vyjetí prvních výtisků. Chodívali jsme společně jako mušketýři, celá redakce, což rozhodně nebylo obvyklé, a tak nám to dodnes leckdo pobaveně připomíná.

V letech 1969-82 vyšlo ve Čtyřlístku 33 obrázkových příběhů o Alence a Vaškovi. V patnáctém dílu Kouzelné pilulky zachrání tyto děti postaršího vynálezce Semtamťuka a právě on je hrdinou i dalších šestnácti epizod (2000-04). Ale Vaška a Alenu nahradily jiné děti. Proč?
Bylo hlavně tenkrát štěstím, že jsem jako kreslíře získal Adolfa Borna, se kterým už jsem se znal. Nu, a po dvaceti letech mě redakce požádala, abych Semtamťuka oživil. To už přece Alenka a Vašek musili za tu dobu museli vyrůst, řekl jsem si. A tak se objevila jiná dvojice. Klárka a Jakub.

Co ovlivnilo tento váš nejdelší seriál?
Jako hoch jsem v roce 1937 ve Slovíčku sledoval seriál Josefa Lady o Frantíku Klinděrovi, který se dokázal proměňovat v nejrůznější zvířata. Od Lady tam dále vycházela Dobrodružství Tondy Čutala a měl jsem rád i seriály Ondřeje Sekory, které se v dřívějších letech objevovaly v Lidových novinách: Cvoček, Voříšek a spol., Jéminek, Příběhy oživlého sněhuláka, Malí robinsoni... Vystřihoval jsem si je a schovával a když jsem vymýšlel příhody Alenky a Vaška, nevím, že bych na tyhle seriály myslel, ale teď dodatečně připouštím, že mě asi ovlivnily.

Před deseti lety vyšlo 14 příběhů Alenky a Vaška v knize Kouzelná koloběžka (1995), ale vzadu avizovaného pokračování Vynálezy pana Semtamťuka už jsme se nedočkali. Tak kdy?
Dlouhá léta se kolem těch seriálů nic nedělo, ale pak se zájemce přece objevil a Kouzelná koloběžka vyšla k vánocům 1995. Jenže nakladatelství zjistilo, že se knížka pomalu prodává, a tak Vynálezy pozastavilo. Jakási malá naděje, že knížka v BB-artu přece vyjde, však ještě je.

Vaše dobrotivá figura vynálezce se stala tak populární, že inspirovala i název hudební skupiny Ponožky pana Semtamťuka.
Potěšilo mě, že jméno Semtamťuk využila hudební skupina, protože tak trochu potvrdila popularitu seriálu. Škoda jen, že „Ponožky“ už zanikly... a že jsem se s tím souborem nikdy ani neviděl.

Vzpomněl jste při volbě toho jména i na Semtamkuka, tj. zvíře s dvěma hlavami z Čukovského Doktora Bolíta?
O něm od vás slyším poprvé. Ne, Čukovského jsem nečetl. Ale z dětství si pamatuji Bolítova předchůdce, kterým byl doktor Dolittle, v českém překladu Málodělal. A v těchto knihách Hugha Loftinga (1886-1947) se žádný Semtamkuk nevyskytoval.

Samozřejmě. Čukovského kniha je plagiát – a ve starém překladu Loftingova originálu se vyskytuje „šupsem-huptam“. Pane Hrnčíři, proč začala po dvaceti letech kreslit pokračování Semtamťuka vaše dcera Lenka Vybíralová? Born už odmítl?
Víte, s Adolfem Bornem jsem spolupracoval čtvrt století. Pro Sluníčko jsme například deset let připravovali příhody Coura a Courka. Zcela pochopitelně tedy nadešel čas, kdy se významný výtvarník začal víc zaměřovat na grafiku, na knižní ilustraci a na film. Požádal mě, aby pro nedostatek času mohl svou práci pro Čtyřlístek a Sluníčko přerušit, a současně připomínal, že by měl poskytnout příležitost mladším kolegům. A když mě pak redakce po dvaceti letech vyzvala, abych si nového kreslíře našel sám, navrhl jsem Lenku.

Další láskou dětství mé generace byl i Bornův kreslený seriál Cour a Courek. Příhody kocouřího otce a syna v časopise Sluníčko. Jak vás koncepce cyklu napadla?
Scénáře původně psal můj přítel Jan Kloboučník (1919-1974), redaktor Sluníčka. Bohužel nečekaně zemřel a Born navrhl, abych další náměty vymýšlel já.

Vaše obrázkové příběhy vždy vynikají mistrně komprimovanými ději, poutavostí a spádem. Učil jste se tomu od někoho, anebo tu schopnost „letu“ už máte v sobě?
V dětství jsem náruživě četl a sledoval i seriálky v novinách. V Lidových jsem objevil i komiksového Ferdu Mravence, a ten mě zaujal víc, než jeho pozdější knižní podoba.

Ano. A tak jste roku 1969 inicioval první knižní vydání původní verze Ferdy a napsal k němu doslov.
Několik příběhů však tehdy znovu nevyšlo.

Pro ne?
Byly příliš válečné, drastické. Třeba za obrázkem se zákopy chybí hned čtyři další obrázky: Velký pohled na bitvu: tank, výbuchy, plamenomety, sežehnutá postava na drátech, tělo vojáka bez hlavy na stromě. Dále chybí bojiště po bitvě: mrtvoly mravenců, utržená noha na drátěných překážkách, mrtví, kteří „smrtí plynem zašli bídně“. A pak chybí i vojenský tábor za frontou, letadla shazující bomby, siluety vojáků létající do vzduchu. A konečně vojenská nemocnice, chirurgové, ranění na nosítkách, jeden bez nohou, další na vozíčku bez nohou i rukou (má však medaile), slepci, žebrák na vozíčku... A kromě toho jsou v této knize vynechány dva malé obrázky, jak Ferda čistí záchody.

Hm. Takže byl Ferda původně dosti brutální... V dětství však mě fascinovalo i vaše drsně komiksové zpracování Troskových románů Vládce mořských hlubin, Paprsky života a smrti a trilogie Kapitán Nemo (Větrník 1968-1970). Části děje ovšem vypráví jen text, proč došlo k takovému kompromisu?
Čtenář měl získat dojem, že mu redakce poskytuje „západní“ komiks, ale vrchnostenský pozorovatel se nemohl škaredit, že jde o vyloženě podbízivý seriál.

Vlk se tedy nažral a... V případě Vládce mořských hlubin jste navíc jazykově upravil i nové vydání knihy (1969). Máte k Troskovi vztah už z dětství?
Byl jsem nadšeným čtenářem a odběratelem Mladého hlasatele, a tam jsem se poprvé s jeho romány (a jednou malou povídkou) setkal. Sledoval jsem i sešitové vydávání obou trilogií s kapitánem Nemem. A když jsem pak poletech upravoval nové knižní vydání Vládce mořských hlubin a pracoval na seriálech, vyhledal jsem dokonce i Troskova syna pana Matzala, a ten mi vyprávěl, jak vznikl tatínkův literární pseudonym.

Většinu Troskových sci-fi kreslil podle vašeho scénáře Miloš Novák, který pak dělal i jiné vaše seriály. On bývá někdy kladen dokonce až nad Buriana. Vzpomněl byste na něj?
První dva seriály Vládce mořských hlubin a Paprsky života a smrti kreslil ještě Miroslav Hrdina. Teprve Kapitána Nema vytvořil povolanější ilustrátor Miloš Novák. Dobře jsme se znali, bydlili jsme blízko sebe. Byl to velice hodný, tichý pán. Vynikal pracovitostí, znalostí historie a fantazií. Byl kreslířem Svobodného slova, a poněvadž jsem dvacet let redigoval dětskou rubriku Slovíčko, byli jsme velice často ve styku.

Až do pětašedesáti jste pokrýval písmenky především stránky časopisů a obsáhlejší knihu jste vydal vždy jen zhruba jednou za deset let. Od revoluce se to změnilo. Jste aktivnější. Nosil jste v sobě některé nové příběhy už déle a jenom nezbýval čas?
Ve zmíněném období jsem se už dopracoval důchodu, a tak jsem získal víc času.

Využíváte ho skvěle. Děkuji za rozhovor.


Pozn. red.: Pražská pobočka Sdružení přátel Jaroslava Foglara uskuteční v červnu k životnímu jubileu Svatopluka Hrnčíře, mimo jiné člena SPJF a jeho pražské pobočky, výstavku v pobočce Městské knihovny hl. m. Prahy v Praze 5 na náměstí 14. října.

Foto (po kliknutí se zvětší): Dětská tisková agentura, Radka Páleníková
Na fotografii přebírá Svatopluk Hrnčíř ocenění Zlatá stuha udělované IBBY – Mezinárodním sdružením pro dětskou knihu.