13 bobříků stále žije!

První prázdninový týden byl pro mne ve znamení bobříků. Uspořádali jsme pro děti týdenní chaloupku v Mastech v podhůří Orlických hor, kde jsme se pokoušeli plnit třináct bobříků a mělo to veliký úspěch!
Během chaloupky jsme četli knížku Hoši od Bobří řeky. Přečetli jsme ji celou, nevynechali jsme žádnou kapitolu a děti to bavilo! Je pravda, že při některých kapitolách si mohli třeba kreslit a poslouchání některých kapitol bylo dobrovolné, ale to jsem povolil, abych některým knížku úplně neznechutil. Vždy mi ale zbylo pár věrných, kteří knížku poslouchali napjatě, hltali každé slovo a chtěli číst stále dál a dál. Četli jsme se z ní také každý večer před spaním. Zajímavé bylo odpoledne, ve kterém jsme odhalovali Zelenou příšeru. To chtěli všichni, abych četl dál, a já už na to neměl hlasivky…

Když jsem knížku dočetl a několik dětí si všimlo, že za poslední kapitolou jsou ještě nějaké stránky, začalo se jim to nelíbil a dali to patřičně najevo. A tak jsem musel před nimi listovat závěrečnými stránkami a ukazovat jim tabulky a instrukce k bobříkům, které jsme na chaloupce také plnili.

Většinu bobříků jsem vyhlašoval tehdy, když jsme na ně narazili v knížce. Ale u tří jsem musel udělat výjimku. Byl to bobřík ušlechtilosti, který jsem vyhlásil hned na začátku, a bobřík dobrých skutků, který jsem vyhlásil také první den. Pak také bobřík mlčení, který jsme plnili od druhého dne rána každý den.

Jeden bobřík jsem musel zrušit a nahradit jiným. Byl to bobřík samoty. Měli jsme na chaloupce děcka od předškolních po šestou třídu. A takovou předškolní holčičkou nemůžete nechat den o samotě a doufat, že se jí nic nestane. Bobříka samoty nahradil bobřík spisovatel a já doufám, že se na mne za to pan spisovatel Jaroslav Foglar, který bobříky vymyslel, zlobit nebude.

S předchozích řádek už vyplynulo, že jsme některé bobříky měli trochu ulehčené. Bobříka ušlechtilosti jsme lovili jen týden, ale to bylo proto, že prostě chaloupka delší být nemohla. Bobříka dobrých činů reprezentovala tabulka s 50 okénky místo se 100, což zvládly nakonec 2 děti. Bobříka ale získaly i ty, které jich měly zapsaných třeba jen 20 a věděli jsme o nich, že se celý týden snažily. Někteří si totiž v průběhu týdne zapomínali své dobré skutky zapisovat, a to jim dost škodilo. Vždyť pokud někdo udělá 20 dobrých skutků za týden, jistě jich zvládne 100! Naproti tomu stezka odvahy jakožto bobřík odvahy byla pořádná, z 50 květin jsme neslevili stejně jako z 5 shybů pro kluci a 3 pro děvčata, jak to ukládá bobřík síly.

Zkrátka jeli jsme podle našich možností a podle toho, aby se bobříky dali získat.

Již první den jsem všechny upozornil, že není cílem chaloupky získat všechny bobříky, že nejdůležitější je plnit je čestně, abychom z toho měli radost, a že jsou některé bobříky máme ulehčené.
Vždyť přece pokud někoho lovení bobříků na chaloupce nadchne, může to zkusit doma a pořádně, bez úlev! Tam na to bude mít času dost.

A že jsme leckoho nadchli! Děti se ptaly, jestli je to v knížce pravda, zamlouvaly si, abych jim půjčil pokračování, dohadovaly se, jaký bobřík bude další a květiny jako svou novou zálibu objevil taky mnohý!
Za každého uloveného bobříka dostaly děti barevný dřevěný knoflík, který si mohly přišít na vlastnoručně pomalované tričko. Na závěr dostal každý diplom, kde měl napsáno, kolik bobříků ulovil. Všechny nezvládl nikdo, ale překvapivě jich jeden prvňáček získal 12.

Některým se ani nechtělo domů. Nejraději by tu zůstaly a lovily dál…

A Zelená příšera?

Ta u nás taky strašila. V jednom pokoji, kde děti spaly, byla kamna a strop byl našedlý od kouře, jak se někdo, kdo tu byl před námi, pokoušel zatápět. Dotykem se dal šedý strop lehce změnit na bílý. Poslední den se tu na stropě objevil nápis: „Byla jsem tu. Zelená příšera.“ A ten nápis pak svítil do tmy.