Tajemný NAGUAN odkrývá tvář aneb svědectví přímého účastníka mise

Bylo to asi takhle. Kdesi ve Střední Americe žil domorodý kmen Naguanců střežící svá tajemství. Dosud v tamních lesích nalézti lze zbytky původního obyvatelstva. A potom, na počátku 21. století, parta lidiček z České republiky rozhodla se tajemství oné dávnověké říše poodhalit. A těmi odvážlivci jsme byli my.

Náš útok zahájen byl v pátek září sedmnáctého tohoto roku. Každá tlupa do Naguanu dostati se uráčila úsilím vlastním, přímo v Naguanu vyrostl před očima základní tábor – za něj sloužila již postavená skautská základna. Tam jsme se usídlili, tam jsme žili a odtamtud jsme se vydávali tajemství Naguanců hledati.

Náš výzkumný tým tvořen byl z několika tlup. Ta první reprezentována byla naším šéfem Myšákem a pocházela z Brna. Do ní krom Myšáka patřili Zandt s Bublinou a Jitkou. Druhá tlupa tvořena byla Mravenci z České Skalice. Třetí tlupa byla doménou Pražáků a byla tvořena kluky z Modrého prince. Nu a pak tu byli „sirotci.“ Do této pomyslné tlupy patřil Bobr, Míla a já. Dohromady naše stádo ani ne dvaceti členy bylo tvořeno. Škoda, očekávání naše nad přívalem kluků a holek ochotných poznat tajemství Naguanu se nekonalo, čekati jsme se opovážili účast dvojnásobnou, především však z řad dětí tvořenou. Bohužel představy naše falešné byly, a tak jsme alespoň v takovém chudičkém složení bojovali. I přesto to bylo boj tvrdý a nelítostný.

Po našem příjezdu usmlouvali jsme si s vládcem a správcem zimoviště Naguanců Havranem, že si dočasný nocleh z jeho příbytku udělati můžeme. Všelijak se ošíval, nechtěl se s námi z počátku skoro ani bavit, nakonec však po menším přemlouvání svolil. Hlavně ať se prý způsobně chováme a velké škody nepácháme. To jsme s klidným svědomím slíbiti mohli. Havran poté odjel a zcela o samotě ráčiti nás nechal. Jest to troufalost, kterou si mohl dovolit, jelikož tušení pramalé o tom, že my jsme na stopě tajemství Naguánců, neměl. Možná by nás pak tak jednoduše neopouštěl.

Již předem jsme určili, že této mise se mohou zúčastnit pouze ti, kteří „peníz průkazní“ obdrželi – průkazku Sdružení přátel Jaroslava Foglara, anebo zvláštní povolenku mise mají. Toť jednoznačná podmínka byla a ten, kdo tuto průkazku neměl, se musel okamžitě vrátit zpět či se alespoň od nás vzdálit. Tajemství totiž bylo natolik cenné, než abychom si je nechali kýmkoli ukrást a výhodně zpeněžit. Naštěstí žádný pašerák s tajemstvím naguánským ani odvahu ukázati se zde neměl.

To, co třeba bylo vyřešiti hned zpočátku, tři problémy byly – kdo s kým bude spát, v jakých týmech se budeme snažit tajemství Naguanu dobýt a jak na to. To úkoly předůležité byly dány na bedra ne snad nejstarším z nás, ale těm, kteří jako vůdcové mise určeni byli – hlavním náčelníkem byl Myšák a velmi agilně podporován byl Jitkou, Bublinou, Zandtem a mnou. Maličkost má podporovati jej hodlala o něco méně, chtěl jsem, aby nás vedl nejmladší člen Davídek, byl jsem ale tvrdě umlčen sérií pohlavků, ze kterých jsem pak škytal ještě půl hodiny poté, co jsem usnul. Nepomohlo to, ve svých tendencích rebelantských nepolevil jsem, dav širý jal se mě proto lynčovati velmi, což vysvětlení jest, proč na všech obrázcích z mise pořízených oděv hlavový vrabčím hnízdím zahalen mám. Toto hrozné bezpráví jizvu hlubokou v duši mladé mé zanechalo a rozčarování a stesk (především po kanapi doma) po celou dobu trvání mise mě už neopustilo.

Večer jsme něco snísti ráčili a úkolům důležitým jali jsme se věnovati (ty se většinou na záchodě odbývaly, někdo snad do blízkého křovíčka zalézti chtěl, ale o tom pomlčím raději, bych oplétačky s esenbákama dozajista měl…). Ze všeho nejdůležitější bylo, aby ti, kteří přímo do týlu nepřítele pronikati se opováží, rozděleni byli do tlup malých, aby příliš nápadní nepřipadali těm, jimž se při pouti své za tajemstvím Naguanců vydati hodlali. Rozdělování pod vedením Jitulky rychlé bylo a dopadlo takhle:

V první skupině „Vodníci“ byli Eva, Tomáš a Čipsy, druhou skupinu „Potomci Naguanců“ tvořili Ferda, Šmoula a Helča, v další skupině „Průzkumníci“ se angažovali Ondra, Davídek a Kex, v poslední skupině „Hurikáni“ se o štěstí pokoušeli Bobr, Béďa a Dan.

Vše spěchalo, rozdělení přijíti muselo tedy ještě týž den v hodinu večerní. Abychom napětí převelikému ulevili, hříčky veselé zahráti jsme si odvážili. Gordický uzel námi vytvořený byla naše smrt a nebyla ni šance rozmotati jej. Však mláďata naše spokojeně tužila těla svá, by dobře připravena býti mohla. Pak ale únava víčka zavírala jim a oni se jali uposlechnouti volání přírody a na Hajany Kutě přes Šlofíkovice vydati se. Však předtím poutník naguánský navštíviti nás přišel, bakšiše odmítaje, jal nás do světa naguánského pozvati a uvítati v něm. Jeho poselství nésti se večerem hodlalo a v našich uších a myslích navždycky zůstalo. Večer milosrdný pokročil náhle a my v tichu samoty uléhati chtěli. Ó, to jen my stařešinové příhody velmi neveselé povídati chtěli, a to až do dob časně ranních, kdy slunce jasné zvedati kotvy hodlalo a kohoutek v Myšákově mobilu coby alárm zakokrhati ráčil.

Sobota, 18.9., ráno. Ó jé, to bylo překvapení, zjistiv, že naše řady vykazují o jednoho člena navíc! Návštěvou nás poctiti hodlal a chléb se solí od nás přijímati vyžadoval náš nový kamarád Míla (dejž mu Pán Bůh zdravíčko). Přišel včas, aby obrázky cvičících ještě nikoliv puberťáků učiniti stihl. Myšáček náš zlatý odvážil se po včerejším poradenském debaklu ještě jednou vyzkoušet štěstí a vytáhnout z nás stařešinů rozumy, leč marně, my zatvrzele odmítali mu říci návrhy své, neb by si je přivlastniti mohl a my bychom zde zase za stádo idiotů byli.

Jakmile tým vedoucí s poradou byl hotov, před sněm okolní předstoupiti chtěl. Slova se ujal Myšák a všem prozradil, že se upsali ďáblu a že tím ďáblem ráčí být on sám. Mohou se vykoupit pouze svým vlastním životem. Boj na život a na smrt započal…

A je to tady! Na loučce družinky skládají zprávu zanechanou jim tam domorodým kmenem. Je to hrozba smrtí. Poté, co všichni zprávu do kupy ráčiti dali, dávají se na běh, aby dohonili vetřelce, jenž vetřít se mezi nás ráčil. Netrvalo dlouho a v dáli spatřili jeho další vzkaz – jakousi šifru. Byla tam jen zmatená slova, vetřelec zřejmě maličko bumbal. Jak ale osud ukázati chtěl, těchto pár slov význam převeliký mělo. A pozůstatky (či spíše ostatky) zbloudilce provázely nás na cestě dále. V lese mláďata získala úžasný objev – někdo se pokusil karikovat naši roztomilou Bublinku. Ta opovážlivost! Ta drzost! Náhle je zřejmé, jak se věci mají. O kousek dále totiž mláďata narazila na Myšáka. Ukázalo se, kdo je tady zrádce. Myšák totiž nikoho dále pustiti nehodlal a svůj objev v podobě indicie nikomu předati nechtěl, pokud jej dotyčné mládě přeprati nemohlo. Nakonec to ale s pomocí kyje zvláštního dokázali všichni.

S další indicií v kapse postupovati dále mohli všichni bojovníci. Úkol těžký přetěžký však na ně čekal, dozajista dosud nejsložitější. Právě se nalézali v chrámu Naguanců a dále měli vstup povolen jen ti stateční, kteří zapamatovati šest slov pod kameny schopni byli.

Zapamatovat si šest různých slov v takovém pořad, v jakém přečtena byla, úkol zdál se to být pro některé družinky mimořádný, leč vypořádaly se s ním všechny na výbornou. Dokazuje to jen, že náš tým opravdu dobrý byl a padáka nikdo dostati nemusel. I toto bylo potvrzeno u posledního úkolu tohoto dopoledne, jímž bylo hledání odpovědí na otázky tajemné. Kde se vzala, tu se vzala Jitulka. Nikdo by ji tu nehledal, tím méně mláďata, jež po tajemství Naguanců dychtila. Znovu se ukázalo, že stařešinové zakuklenými Naguánci byli a pykle proti mláďatům kout se neostýchali. Na naše mláďata všichni spiklenci slabí však byli a ti se se vším hravě vypořádali. Není divu, vždyť je cvičila osoba má!

Sobota, 18.9., poledne. Byli jsme všecek hladoví jak kabela a naplniti či přeplniti žaludky své usmysleli jsme se rychle převelice. Někteří přepískli toto velice a jali se skučet příšerně. Chutná krmě však velice rychle vytrávila a byl čas na další pokus stéci Naguance. My starší oděli jsme se opět do rolí naguanských služebníků a značně ztížiti úkol mláďatům jsme chtěli. Když tu – hle – byla nalezena zpráva jakási předem ukrytá. Který záškodník záškodnická tu rozšiřuje falešné zprávy? Ha – další avízo od Naguanců!! Rychle za nimi! Zpráva některé z nás dosti provokovati chtěla – bylo na ní napsáno, kam máme jít, abychom Naguance vypátrati mohli. Jako by chtěl posmívati se kdosi nám, „tady jsem, chyťte si mě.“ Bylo to obtížné. První Naguanec – Myšák – nepustil nikoho dále, aniž by dotyčný terč určitým počtem zásahů neminout by chtěl pomocí speciální foukačky. To byl úkol obtížný velmi, však mláďata způsobila, že muška jejich dobrá byla a terč stanoveným počtem zásahů trefila vždy.
Tato bitva zájem netušený u mláďat způsobila, každý sám sobě dokázati chtěl, že jeho muška vskutku přesná jest. Však nikdo na hlavní úkol naguánský nezapomněl, po dobytí pokladu naguánského každý dychtil. Ó kdyby jen tušili, jaký úkol přetěžký na ně čeká, jaká léčka připravena jest! Další strážce naguánský, Zandt, s nimi mazliti se nehodlal. A šel přímo natvrdo – zde máte několik desítek předmětů, pozorně si každý prohlédněte, máte na to půl minuty, pak je zakryju a vy musíte vypsat každý předmět, jenž jste viděli. Pokud tak neučiníte, sežeru vás! Této výhrůžky každý lek´ se pořádně, protože pěkný štukanec bábovky dozajista připraven ještě měl a byl hotov po boji snísti jej, nehledě na to, že Zandt byl vyhlášený žrout s chlebárnou zvící velikosti autíčka Malých princátků, která každý den dvoukilového bůčka spořádati musela. Strach z nedojezené bábovky své učunil – pardon, učinil, což korunováno úspěchem bylo, a to takovým, že pokračovati dále mohlo se.

Hrůza! Nijak jinak nedá se popsati úkol strašidelný, jenž v lese ještě strašidelnějším nastal. Před výpravou se náhle zjevila síť s elektrickým vedením – dotkneš-li se drátu, dojde k takzvanému zemnímu spojení a tebou do země potečou stovky ampérů. Strašná smrt! Odhodlání mláďat veliké však bylo a pranic se překážky nezalekla – překonala ji a s nadšením a radostí pokračovati dále měla v úmyslu. To jen některá začínala mít vzadu nebezpečně mokro, jak se bála. Většina však odhodlána byla pokračovati dále – a to také provedla. A cestou si říkala: Nikdo nás neporazí! A dozajista to byla pravda. Všechny nástrahy, všechny léčky byly překonávány s hravostí mláďatům vlastní. Krutý boj se proměnil v dozajistý úspěch.

Však dnům všem konec rozhodně nebyl. Maličký kousíček od ležení Naguanců všechny překvapila Jitulka. Mláďata se teprve dodatečně dozvěděla, že Naguanci jsou široko daleko známí svými znalostmi přírody. Tu znají tak dokonale, že každého před vstupem do brány vyzkouší, jak na tom se znalostí přírody je – a kdo neuspěje, má smůlu. Už nikdy neuvidí své známé, rodiče, kamarády… Poznávačka však pro všechny družinky dopadla až neobvykle hladce. Měli jsme v mužstvu (a ženstvu) opravdové borce.

Všechny boje byly vyhrány, už se do finále jelo. Každá družinka triumfálně řinula se do tábora. Jenže – ouha! – byli poznáni jako vetřelci. Nic jiného nezbývalo dobrodruhům našim, než nepozorovaně do tábora proklouznouti. Zkoumavému Hvězdářovi – tedy mně – opravdu nic neuniklo. Když tedy odmyslíme sem tam nějakou tu družinku…

Ač se to zdá neuvěřitelné, všem družinkám podařilo se obelstít Hvězdářovu pozornost a do hlavního štábu Myšákova dostati se. J V Myšákově hlavním stanu pozdvižení veliké nastalo – podle indicií zvolit, který výraz z nabízených odpovídati ráčí jim. Úkol přetěžký, leč i tentokrát pro všechny družinky hravě zvládnutelný.

A teď – teď je to konečně tady! Naguánským pokladem byly sladkůstky, jež každý správný Naguánec – a konečně i naše mládě – má rád.

Bylo po boji, už je dobojováno…

Výpravy naší konec však rozhodně ještě není. Někteří z nás využili chvíle volna k fotbalovému i jinému sportovnímu zápolení, někteří se pokoušeli s Ferdou hrát „Stínadla“, jiní lehli na trávu či na hlídárnu a docela lidsky schrupnout si chtěli. Zážitků mnoho bylo, jež vypovědít ani možno není. Naguánská pevnost dobyta byla, což znamení pro členy naše převeliké bylo.

Potom – ach potom večer přetajemný nadešel a vyprávěndy o kosmu blízkém i vzdálenějším jsem se ujal. Tak setrvali jsme chvíli, pak ale noc nadešla a my v oknech spatřiti mohli teď již spojence naše, Naguánce. Byli tři. Vystartovali jsme ven a podpisy jejich jali jsme se tvrdě vyžadovati. Oni však nejen na podpisy, i na slovo skoupí byli a podpisy svoje rozdati nám nechtěli. Trvalo dlouho, velmi dlouho, než ukecati podařilo se nám je, leč za svůj autogram podmínky si kladli – cvik přetěžký každý z nás udělati má. To bylo něco pro naše cvičená těla! Někteří zbabělci raději do zpěvu se hrnuli, Naguánci svolili, o jé, to neměli dělat! Vytí psů dalekých zaznívalo krajem, zvěř okolní prchala na všechny strany – tedy od nás, nikoliv k nám –, že div byl, že i naguánský fízl ukázati nám se neuráčil a občanky či pasy po nás nepožadoval v domnění, že tlupa ožralů z hospody jdoucích provádí zde rejdy své. Vše však v dobré se obrátilo, Naguánci naši snahu převelikou viděli a autogramy svoje věnovati nám se uráčili. My velmi vděční byli jim, klaněli jsme se jim, vínečko, jež už mláďata dopít nemohla, jim nabízeli, dojetím plakali, stokoruny coby šnuptychlíčky po nich požadovali a vůbec sympatie své převeliké najevo jim dávali.

Pak jsme se odebrali k ohníčku, kde byla možnost pěvecké dílo dokonati. Jenže - ouha! Málokdo se k tomu měl. Jen sotva hodinku vydrželi jsme u ohníčku (někteří ani to ne) a na Hajany Kutě vydali jsme se. Naposledy…

Neděle, 19.9., ráno. Ráno se málokomu z nás vstávati chtělo. Já spolu s Jitkou už kolem sedmé hodiny kul pykle, ostatní však půlnoc měli a spokojeně oddychovali. Raději šlofíka dal jsem si ještě, by držkovou nekoupil jsem jako ráno minulé. Pak vzbudili jsme všechny, Jitka zařádit si uráčila se směrem k záchodkům (dříví štípati), ostatní dělali, že ještě spí, já dělal, že spěchám děsně. Balení jsme toho všichni měli dozajista dost. Po tom nejnutnějším však chviličku volna stihli si udělat. A bylo věru nač se těšit. Protože se mláďata dokonale spřátelila s naguánskými bojovníky, připravili ti pro ně na závěr tři velké zkoušky. Prvním úkolem vrh do terče pomocí foukačky opět byl, mláďata nabažit se této dišpiclíny totiž dosyta nemohla. Dalším úkolem provázkové bludiště bylo, dozajista úkol strašnější než Minotaurův labyrint. Pouze některá políčka bludiště život znamenala, ostatní smrt – tedy znamení „na start vrátiti je nutno.“ Protože jsem měl ve skupince opravdu zdatné bojovníky, mám tušení, že zde nejlepšími museli jsme býti. Naplno dozajista zazářila hvězda naše u posledního úkolu, jímž starodávný mayský hlavolam byl – v kříži balvany a polínka ležela, jež jistým způsobem přerovnati nutno byla. Moje cvičená skupinka opět to ráčila všem pořádně natřít. Měl jsem holt kliku, no!

Co se to děje? Ó to nic, to jen parta potřeštěnců neví, co by roupama dělala, a tak si aspoň se smetáky hraje. Nějak takhle charakterizovati možno bylo to, co následovalo. Čekal nás totiž úklid převeliký. Každý nejen svoje svršky a spoďáry sbaliti musel, nýbrž majetek Naguanců do pucu řádně dáti – a to panečku fuška byla. Nic pro líné kůže! Navrch ještě všechno řádně vodou zalíti, aby krysy a šváby místní vyplaveni byli. Sám správce tohoto zimoviště Havran, který si již přijel chajdu převzít, nás totiž varovati se uvolil, by ani zrnko cukříčku zde po nás nezůstalo, neb krysy hrůzné snesly by se sem a rejdy svoje prováděly by.

Potom už jen jediné zbývalo: Vyfotit se a žaludky svoje a kdovíco ještě naplnit (klíčky od oné místnosti zatím ještě propůjčeny i nadále zůstaly nám). Pak Havran jakožto správný správce vše pozamykat neopomněl, do místností všelijakých nakouknouti musel a veliký vyhazov uštědřil nám. A pak… pak už jen sbohem a nashledanou, snad zase za rok… Za rok při objevování jiné země. Kdož ví? Třeba nás tentokrát bude čekat tajemno, záhady, mimozemšťané…Ahooj!

A ještě malý dodatek: O tom, že jsme úplně nezapadli v zapomnění, svědčí i zpráva, kterou od Myšáka dostal jsem: „Já jsem byl akcí nadšen. I přes malou účast jsem viděl, že akce splnila svůj účel a všichni účastníci byli spokojení a odváželi si plno zážitků.“

A já jen mohu dodat: Jen dál a víc podobných setkání! Za rok nashledanou!