Jsem ročník 1946. V roce 1960 jsem byl přijat na SPŠE v Ječné ulici. Jako mimopražský jsem byl ubytován v internátu v Černé ulici. Bylo mi 14 let. Mým vychovatelem byl právě pan Jaroslav Foglar. S jeho knihami a povídkami, tenkrát těžko dostupnými, jsem přicházel do styku už ve školních letech. Bohužel to byla léta padesátá.
Až později jsem vlastně chápal, že jeho knihy jsou vlastně zakázané. Musím říci, že jeho přístup k mládeži byl opravdu příkladný a obdivuhodný. Jeho nástěnky na chodbách internátu, výstřižky zajímavostí, oblíbený "Kompas", jeho vyprávění příběhů atd., to by zcela určitě byl ten nejlepší vzor pro pedagogy nejen tenkrát, ale zejména po roce 1989, kdy jsou učitelé zcela bezradní, bují šikana a násilí už mezi školní mládeží, drogová závislost, prostituce mladistvých atd. Dlouhá léta jsem o něm neslyšel, ale nikdy jsem nezapomněl. Měl jsem za to, že vzhledem ke svému věku už nežije. A najednou v 90. letech se objevil v nějakém pořadu v televizi a potom ještě několikrát, než zemřel. Samozřejmě jsem mu ihned napsal. Přestože byl starý a nemocný, přesně věděl i po 30 letech, kdo mu píše. To mě skutečně dojalo a vyvolalo zpětně všechny vzpomínky na něj. Bohužel jedna ze zpráv v médiích byla, že tento skvělý a už velmi starý spisovatel byl ve svém bytě přepaden a okraden mládím, kterému se tolik po celý život věnoval. Nemohl samozřejmě tušit, jaká mládež se objeví po nastolení demokracie v naší republice. Bez jakékoliv úcty a to nejen ke stáří, ale snad ke všemu.
prosinec 2001
Vladimír Pařil