Sluneční zátoka - jednasedmdesát let foglarovského Řípu

Tím, čím je pro Čechy Říp, tím je pro foglarovce Sluneční zátoka.
Legendární místo, kde se skutečnost smísila s bájí, aby dala vzniknout novým skutečnostem i novým bájím. Místo prožitků neuchopitelných Hochů od Bobří řeky v čele s Rikitanem i vyšlapaných pěšinek Jestřábových skautů z pražského oddílu Dvojka.

V roce 1931 si Jaroslav Foglar pronajal od rodiny Jeřábkových z nedaleké malé vesničky Veliká prostornou louku omývanou sázavskou vodou čerstvě provětranou blízkými peřejemi na Stvořidlech a uspořádal na ní svůj první velký oddílový tábor (do té doby dvojkařské tábory měly výrazně menší počet účastníků). Je tomu tedy letos přesně sedmdesát a jeden rok.
Ve Sluneční zátoce je od roku 1997 umístěna pamětní deska, která zde připomíná dvojkařské tábory v letech 1925 - 1945.
Do krátkého textu desky se samozřejmě nevejde podrobná historie, proto alespoň stručně připomeňme, že první tábor přímo zde ve Sluneční zátoce se konal opravdu až v roce 1931. V roce 1925 (to ještě ovšem nebyl tábor Pražské Dvojky, ale 34. oddílu), 1927 a 1928 se konaly asi o 300 m níže, 1931-1937 a 1939 ve Sluneční zátoce, 1941 ve Veliké a 1942 Na Kocandě - v staveních nedaleko Sluneční zátoky, 1943 a 1944 v sokolských domečcích za Sluneční zátokou, poslední tábor ve Sluneční zátoce se konal v roce 1945. V neuvedených letech se tábory konaly na zcela jiných místech republiky (například 1929 a 1930 na potoce Mastníku u Heřmaniček - právě ten se původně stal pro oddíl Bobří řekou, než bylo toto jméno přeneseno na Sázavu).
Umístění Bobří řeky, jak vidno, se měnilo. Nic se však nezměnilo na Rikitanově proroctví proneseném právě na břehu Bobří řeky:
Tisíce a desetitisíce nových chlapců přijdou po nás a budou prožívat svoje vzrušená jara, tak, jako my jsme prožívali to první, kdy jsme si založili svoje sdružení – a všem se bude líbit to, co i nám se líbilo: veselé schůzky v klubovně, výpravy za město, táborové ohně a prázdniny kdesi daleko v lesích u vody.
My tu již dávno, dávno nebudeme, ale tam někde daleko za městem, u vody a v lesních údolích – když záře večerních červánků vybledne – zase se rozžehnou táborové ohně a znovu se ozvou písničky kolem nich…