Noční cesta (povídka)

Půlnoc.
Z městěčka se ozvalo dvanáct úderů kostelního zvonu. Hodina duchů právě začala. Milan sebou otřásl - touto dobou bývá doma zachumlaný v posteli. Jenže Marek, vedoucí oddílu, rozhodl jasně: tuto noc se bude lovit tmavěhnědý bobřík odvahy. Kdo nepřijde, tomu samozřejmě budou strženy docházkové body. Takže zde byli všichni. Rejsek se sice vymlouval, že ho už pár dní ""ňák škrábe v krku"", ale to byla jen jedna z jeho dalších hlášek.

Oddíl prošel kolem posledních domů. Úzkostné pocity začaly nabývat na síle a hovor mezi hochy postupně utichal. Zastavili se u lesíka, kde stezka odvahy začínala.
""Sice to tady všichni znáte, ale raději vám celou trasu ještě jednou zopakuji,"" spustil Marek. ""Aby se zase někdo nezatoulal, že - Robe ?""
Ještě že je tma, utěšoval se Rob. Jinak by totiž všichni viděli, jak se v tu chvíli červená až za ušima. Když před měsícem na velikonoční výpravě lovil bobříka samoty, zatoulal se v lesích daleko od tábořiště a pak nemohl trefit zpátky ! To se může stát jen jemu ...
""Půjdete tady po pěšině kolem lesíka - až ke koupališti,"" naštěstí už Marek pokračoval. ""Tam sejdete dolů na louku, po které se vrátíte. Jasný ?""
Kluci hromadně přikyvovali.
""Kdo půjde první ?"" zeptal se Marek.
Nikdo se nehlásil - jak to tak bývá. A to se na odpolední schůzce všichni vytahovali - prý to nic nebude, stačí ujít necelý kilometr ! Že bude tma ? A proč by to mělo vadit !? Navíc je přece úplněk..
Milan se zahleděl mezi stromy. Opravdu se mu moc nechtělo. Vždyť tím úsekem kolem lesíka se pomalu bál jít i ve dne. Byl to takový skoro tunel - na jedné straně neproniknutelné houští, na druhé husté jehličnany. I za jasného slunce tam mnoho paprsků neproniklo. Chtěl to mít už za sebou. A proto by mohl jít první ...
Nenápadně hlesl:
""Já bych to snad zkusil ...""
""Výborně !"" zahlaholil Marek. ""Můžeš vyrazit, Milane.""
Šel. Spíše se loudal. Dokud slyšel hlasy kluků, bylo to v pohodě. Ale ty brzy utichly. Milan osaměl. Moc se kolem sebe nerozhlížel a postupně zrychloval. Těšil se, až tu bude tam u koupaliště, na rozlehlé louce, kde už na něj nemůže znenadání nic vyskočit ...
Dal se do klusu a za pár vteřin už se bezhlavě řítil vpřed. Za každým stromem jakoby viděl nějakého ducha či jiné strašidlo. Nejsem přece ale žádný strašpytel, řekl si hned. Pokusil se všechny děsivé představy vyhnat z hlavy a ještě více zrychlil.
Tenhle tísnivý pocit už brzy skončí. Ano, křoví nalevo řídne a vpředu vidí hladinu koupaliště třpytící se ve svitu měsíce.
Zastavil se na hrázi a oddychoval. Konečně ! Nepříjemný úsek stezky má za sebou. Seběhl dolů na louku a po ní se vydal zpátky ke klukům. Už se viděl, jak mu Marek předává tmavěhnědé kolečko.
""Hej !"" prořízl noční ticho hluboký hlas.
V Milanovi by se v té chvíli krve nedořezal. Polekaně se otočil. Uviděl tmavou siluetu neznámého muže. Kde se tu vzal ? Musel být někde schovaný !
""Počkej přece, neutíkej !"" mluvil na něj podivín dál.
Milan vzal nohy na ramena. Už se vůbec neohlížel a nasadil co nejrychlejší tempo. V rekordně krátkém čase se ocitl zpátky u oddílu.
""Je tam nějakej chlap, takovej divnej, ať už tam radši nikdo nechodí. Může to být třeba zločinec !"" sděloval překotně.
""Ále, kdo ví co jsi viděl,"" zchladil ho Marek. ""To byla spíš nějaká halucinace ze strachu !""
Normálně by se ostatní kluci asi dali do smíchu, kdyby ovšem už stezku měli za sebou. Začali se Milana vyptávat, koho že to přesně potkal a přemlouvali Marka, ať už nikoho dalšího neposílá. Ten však odmítal jakkoliv diskutovat a v dvouminutových intervalech posílal zbylé členy.
Přiběhl druhý úspěšný lovec bobříka - Racek. I ten byl docela vystrašený:
""Stál tam chlápek a ptal se, kde by v městečku našel radnici. O půlnoci !""
""Nestraš ! Kde by se tam vzal ?"" nevěřil mu Marek. A poslal na stezku Zrzyho.
I další navrátilci toho muže potkali. Páťa ho prý viděl poskakovat a pískat na píšťalku. To už byla docelá silná káva !
Ale Markovi pořád jakoby to bylo jedno. Neustále klukům říkal, že si vymýšlí a zdá se jim to ! Kdo by se prý v tuto dobu potuloval venku ... Až když přišel Mojda, který bobříka lovil jako poslední, rozhodl:
""Tak dobře. Půjdeme se teď na toho neznámého podívat. Vyrážíme !""
V oddíle to zašumělo. Ano, chytnou ho a vyslechnou ! Bude jim muset hezky vyklopit, proč je tak strašil ! Začala panovat téměř bojovná nálada. Strach nikdo neměl - teď jde přece celý oddíl !
""Podívejte, on nám jde naproti !"" vyjekl Rejsek.
Skutečně, po louce proti nim kdosi kráčel.
""Vítejte, hrdinové !"" vítal je bodře.
Přiblížil se až úplně k nim. Všichni v něm rozeznali muže, který každého z nich nějak vystrašil. Byl to asi padesátiletý pán.
""Nezlobte se na mě, prosím, ale museli jste si bobříka přece nějak zasloužit, ne ?"" spiklenecky se na ně usmál.
Začínalo to být jasné. Marek už vysvětloval:
""Dovolte, abych vám představil pana Blažka, svého tchána. Byl té laskavosti a každému z vás stezku trochu zpestřil ...""
Vlastně to mohli od svého vedoucí čekat - to by nebyl on, aby na ně něco nevymyslel !