Srdcový kámen

Virgo tenkrát přiběhl, byl hrozně nadšenej a křičel: "Vím, kde je Srdcový kámen, vím kde je Srdcový kámen.". Ačkoliv tomu byl již téměř týden, co dozněla mánie v hledání Srdcového kamene, nechtěli jsme mu kazit radost a taky jsme se chtěli trochu pobavit, protože Virgo byl vždycky tak trochu zmatkář. Vydali jsme se tedy ve Virgových stopách uličkami až k té, kde Srdcový kámen měl být.

Byla to v té době snad jediná ulička, která byla uzavřena vlnitým plechem. Nebyl z ní totiž žádný vchod do domu, akorát vrata do dvora domu, který měl vchod za rohem, a ještě byla navíc slepá. Byly dvě možnosti, jak ohradu překonat. Buď ji podlézt, nebo přelézt. Podlézt to bylo možné jen za cenu ušpinění od nečisté dlažby. Virgo se tedy jal s kramlí v ruce ohradu překonat. A jestli jste někdo někdy přelézal ohradu z vlnitého plechu, víte, jaký rámus se dá nadělat. S Luňákem jsme Virgovi řekli, ať jde kámen vykopat a koukne co je pod ním, že budeme hlídat venku. Jakmile Virgo překonal ohradu, odstoupili jsme od ohrady tak, abychom viděli na okno v druhém patře nad uličkou. Jedovatej dědek nás nezklamal, jak slyšel rámus, vyklonil se z okna a jal se Virga pěkně zpražit. Virgo nejprve oponoval a říkal něco o zapadlém míčku, Jedovatej dědek se nedal, na chvilku zmizel a když se zase objevil, zasypal Virga kyblíkem briket. Když Virgo před Jedovatým dědkem začal ustupovat a přelézal zpět ohradu, spatřil, jak se od srdce s Luňákem smějeme. Seskočil k nám a nejprve se na nás mračil, ale náš smích byl obrovský, že Virgo po chvilce vybuchl smíchy taky. Když jsme mu pak vyprávěli, jak jsme hledali Srdcový kámen, když se čtrnáct dní v uličkách neukázal a jeho vizi jsme mu nechali jen proto, abychom mu nekazili radost a udělali radost sobě, byl rád, že jsme zažili alespoň něco.



Dnes, když se do té uličky zajdu podívat, vždy se nejprve podívám nahoru do okna, kde žil, nebo možná ještě žije, ten pán, kterému jsme neřekli jinak než Jedovatej dědek. Podívám se na mizející nápisy na zdech a zavzpomínám.



kokoko@seznam.cz