Žlutý kvítek - ještě nám něco říká?

Ve Stínadlech asi nebyl žlutý kvítek jen ozdobou nebo připomínkou dávného příběhu. Stal se také symbolem úmluvy, sounáležitosti a příslušnosti. Byl znamením, podle něhož se poznávali ti, kteří se hlásili ke společným pravidlům a místu. Jeho příběh přitom začal docela prostě: žlutými květy na rakvi Roberta Komoura, chlapce, jehož smrt měla ostatním připomenout, kam až může dojít nenávist, rvačky a rozdělení na „my“ a „oni“. Později se z něj stal žlutý špendlík Vontů. V časopise Vpřed 23. září 1947 Jaroslav Foglar přenesl žlutý kvítek ze Stínadel také do skutečného světa – mezi čtenáře časopisu Vpřed a v následujících měsících redakce rozeslala něco kolem 60 tisíc odznáčků.

Šedesát tisíc. Dnes by se možná řeklo, že kampaň měla slušný dosah. Chyběl jen web, hashtag, několik propagátorů na sociálních sítích a tabulka dosahů, metrik. Jenže tehdy nešlo v prvé řadě o to, kolik lidí odznak vidělo. Důležitější bylo to, co měl jeho nositel přijmout za své: odmítání násilí, bezpráví, hrubosti a nečestnosti, ochotu pomoci druhému a myšlenku míru mezi lidmi.... To je docela náročný program na jeden malý žlutý odznáček - kvítek.

Od té doby uplynulo 79 let. Žlutý kvítek se několikrát vrátil, znovu vyráběl, připomínal a znovu objevoval na klopách foglarovců. Připomínali jsme jej opakovaně i na Bohouškovi - výroční texty, připomínky i zprávy o pokusech dát žlutému kvítku znovu trochu života. Možná i to je vlastně součást jeho příběhu: symbol nezmizí najednou. Spíš pomalu přežívá v knihách, vzpomínkách, článcích a mezi lidmi, kteří ještě vědí, proč vůbec vznikl.

Jenže právě tady už začíná být otázka zajímavější než samotný výroční den. Je žlutý kvítek ještě symbolem něčeho živého, nebo už se pomalu stává jen součástí foglarovského muzea vzpomínek?

Má totiž trochu smůlu. Patří do světa, ve kterém se ještě věřilo, že člověk může veřejně říct, že chce být slušný, čestný a pomáhat slabším, aniž by to znělo podezřele vzletně. Dnes už jsme opatrnější. Velká slova nás tak nějak znervózňují. Na čestnost máme kodexy, na slušnost moderátory diskusí a na přátelství tlačítko v aplikaci. A přesto se zdá, že hrubosti, rozdělování lidí a ochoty okamžitě označit někoho za hlupáka, protivníka máme pořád docela slušnou zásobu.

Možná proto není hlavní otázkou, zda mají dnešní děti nosit na klopě žlutý kvítek. Nemusí. Ostatně mnohé už ani žádnou klopu na oděvu nemají. Podstatnější je, zda ještě dokážeme nabídnout něco podobně jednoduchého a srozumitelného: tady jsou hodnoty, podle kterých bych chtěl žít, i když se mi to pokaždé nepodaří.

Foglar měl v tomto směru jednu zvláštní schopnost. Z věcí, které by v příručce občanské výchovy působily poněkud křečovitě, dokázal udělat příběh, tajemství a symbol. Žlutý kvítek nebyl seznam bodů na nástěnce. Měl za sebou Stínadla, Vonty, Roberta Komoura, staré uličky a příběh usmíření. Člověk si nepamatoval poučku. Pamatoval si příběh a jeho obraz.

A možná právě v tom může být žlutý kvítek inspirací i po devětasedmdesáti letech. Ne nutně jako odznak, který všichni znovu povinně připneme na bundu. Spíš jako připomínka, že hodnoty potřebují příběhy a symboly, jinak z nich snadno zůstanou jen hezká slova. A také jako nepříjemná otázka pro nás, kteří o Foglarovi stále píšeme, čteme ho a scházíme se nad jeho knihami, sbíráme – a ano, také pro Bohouška, který o tom všem už léta informuje: uchováváme jen jeho svět, nebo ještě něco z toho světa opravdu žijeme?

Za rok bude žlutému kvítku osmdesát. Možná tedy není potřeba přemýšlet jen nad tím, jak toto výročí oslavit. Zajímavější by mohlo být zjistit, zda má ještě co slavit.