1.
Vůbec poprvé se v kresleném seriálu Rychlé šípy zmiňuje o kočce domovník ponurého domu, v jehož nitru měli chlapci klubovnou. Dojde k tomu v příběhu Rychlé šípy na omylu a na str. 46 souborného vydání. Tento díl, jak víme, uzavírá celkem pět pokračování na téma luštění „sítě záhad“ a pan domovník tu popadne Červenáčka a Rychlonožku současně za uši a konstatuje: „To křičící dítě byla mňoukavá kočka…“

1.
Úplně poprvé je v kresleném seriálu o Rychlých šípech zmiňován pes v dílu Rychlé šípy mají neklidnou noc (str. 24 souborného vydání) a jak si všichni pamatujeme, dojde k tomu hned i za poněkud brutálních okolností.
„Pes je otráven – cesta je volná!“ konstatuje totiž stín muže vloupávajícího se do domu. Foglar ale oproti tomu zloději nepřítelem psů nebyl a zvolna se v jeho hlavě počal vynořovati slavný Bublina.

1.
Vzpomínáte si, jak Rychlé šípy došly v jednom z prvních příběhů do skal a Červenáček se srdnatě rozhodl, že vyšplhá na tu nejvyšší? Výstup se vydařil a mohl kamarádům zamávat, což už je dnes nakresleno správně, nicméně původně… Ano, víme. Zřejmě následkem „kvaltu“ malíře Jana Fischera mával Červenáček čapkou, ale současně měl druhou na hlavě. Až později byla ta první překreslena na kapesník. Co z toho vyplývá pro tento náš článek?
Inu to, že jsme našeho odvážného hrdinu tehdy ještě bez čapky neuviděli. Prohlížím však už kvapně další a další stránky a… Pojďte taky se mnou! Prožijeme znovu chvíle, kdy byl tento hoch i prostovlasý!

1.
Podobně jako Ondřej Sekora, taky malíř Jan Fischer byl prokazatelně ovlivněn kreslenou groteskou. Ale i hranou. Na mnoha příbězích Rychlých šípů se jeho nerealistický „crazy-styl“ odrazil a přinejmenším ve dvou bodech seriálu můžeme uvažovat o konkrétních konotacích s tehdy u nás populárními komediemi Laurela a Hardyho.

Kde?

Všude se vloni psalo o stém výročí narození Jaroslava Foglara, ale jen málokdo až dosud připomněl, že jeho román Záhada hlavolamu je fakticky detektivkou.
A zrovna tak nikdo nezdůraznil, že také v obrázkovém seriálu Rychlé šípy najdeme celé detektivní pasáže.
Tou nejznámější je ta, kterou shrňme pod titul Rychlé šípy v domě hrůzy, a já nyní povyprávím o tomhle „případu“ a porovnám jeho prozaickou a komiksovou verzi.

K napsání tohoto článku mě přimělo přečtení článku Zbyňka Petráčka "Vraťte mi můj míč" otištěného 13. března 2008 v Lidových novinách. Autor v něm komentuje aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v případu zabaveného míče (žena zabavila dětem, kteří si hlučně hrály před panelovým domem, míč, a odmítla jim ho vrátit), že smíme chránit svá okna, smíme dětem sebrat míč, ale pak ho musíme vrátit. >>. Zabavit smí, vrátit musí, zní „foglarovský“ verdikt předsedy senátu Josefa Baxy. << Zní věta Zbyňka Petráčka. Co v tomto smyslu znamená přívlastek "foglarovský"?

Dnes již legendární vizovický humoristický magazín TRNKY - BRNKY uvozuje svojí tričkovou self-promotion zajímavým obrázkem na téma Rychlé šípy a pěkně tak připomíná letošní Rok s Rychlými šípy, který vyhlásilo Sdružení přátel Jaroslava Foglara. :-)))

Hornické město Jílové u Prahy skrývá řadu tajemství. Těžilo se zde zlato, několik domů zde vlastnil známý alchymista Edward Kelly. Jedním z nich byl i dům "Mince", který kdysi ve 14. století patřil královskému hormistrovi. Tento vyslanec krále měl od horníků vybírat daně v podobě zlata. A úředníkům, kteří se kolem toho vybírání zlata točili, těm se říkalo úředníci mince. Dům tak získal podle pověsti svůj název. Dnes je zde regionální muzeum těžby a zpracování zlata (které se v Jílovém těžilo až do roku 1968) a uvnitř v loňském roce otevřená stálá expozice věnovaná trampingu v Povltaví a Posázaví, a také v červnu letošního roku otevřená interaktivní výstava a herna ke 100. výročí narození nejznámějšího českého spisovatele chlapeckých románů, určená hlavně dětem "ZÁLESÁCKÁ HERNA JAROSLAVA FOGLARA ", kterou si můžete prohlédnout až do 8. září 2007.

Ještě než Jaroslav Foglar vymyslel Bratrstvo kočičí pracky, chybělo mu.
Ano, chybělo. A je to vidět už na příběhu Rychlé šípy shánějí desky (Mladý hlasatel 30. 12. 1939), který se v souborném vydání dostal na stranu 54 (Pozn. V následujícím textu budu pro jednoduchost raději odkazovat na čísla stran souborného vydání, než na pořadová čísla příběhů).
„Kluci, pojďte, proženeme trochu toho ježatce!“ vyzývá totiž již na sedmém obrázku tohoto pokračování vůdce jisté chlapecké trojice své druhy. A nikoli, tato trojice (která vzápětí způsobí roztříštění Rychlonožkou nesených šelakových gramodesek), ještě sice není Bratrstvem kočičí pracky, nicméně už se mu trochu podobá, a kdyby někdy někdo CELÉ Rychlé šípy jednou detailně zfilmoval (nejspíše jako televizní seriál sestávající ze stovek krátkých epizod), tak se přimlouvám, i když jsem pro co nejvěrnější držení se předlohy, aby byli oni lotříci v tomhle dílu nahrazeni právě Bratrstvem, přičemž díl by ale pochopitelně musel být přesunut až za založení Bratrstva!

Svého času byla naše země klubařskou velmocí. A nemyslím tím jen období 1937-41 (Mladý hlasatel), 1946-1948 (Vpřed) a šedesátých let minulého století (ABC). Ta doba není ještě příliš vzdálená, po roce 1989 byl totiž obnoven pod vedením Jana Šimáněho - Galéna Mladý hlasatel se svými kluby, podobnou aktivitu vyvíjely i méně úspěšně další celostátní časopisy. Odrazem klubovního a foglarovského hnutí byly "na koleně" vydávané zpravodaje, které často vydávaly čtenářské kluby pro svoji potřebu nebo ostatní zájemce, ať už v několika výtiscích nebo vyšším nákladu. Byly to zpravodaje specifické svojí úpravou, často ručně psané a malované. S vývojem techniky dostával slovo i psací stroj a počítač. Časopisů a časopísků bylo několik desítek, možná stovek. Z tohoto podhoubí někdy před třinácti lety vznikalo Sdružení amatérských novinářů (SAN), které se tuto aktivitu snažilo podchytit a tvůrce těchto malých dětských časopisů organizovat a všemožně jim pomáhat. Dnes už na časopisy /napadají mě některé z nich, které měly náklad v řádu desítek výtisků: Shawnee, Družina, Sedmihlásek, Ša-Ba-Du (Duhová planetka)/ - zbyly už jen vzpomínky. Posledním Mohykánem, který nadále vychází, má za sebou specifický vývoj a dnes ho vytváří už třetí generace tvůrců, je Klubovní hlasatel z produkce hnutí Bobří stopou, určený členům klubů Sdružení přátel Jaroslava Foglara.

Již jenom čtrnáct dní bude přístupná výstava Jaroslav Foglar - Jestřáb 1907 - 2007 v ledečské synagoze, kterou ze své bohaté sbírky připravil dlouholetý foglarovec Ivan Vápenka. Výstava se svým komorním pojetím a obsahem pozitivně vymyká všem aktuálním výstavám, neměla by proto ujít vaší pozornosti. Proto i na Bohouškovi jí v rubrice Štoura věnujeme několik řádek.

Vůbec nejdelší český komiks s klubovní tematikou Rychlé šípy (1938-1989, kompletně vydáno až roku 1998) uspěl i díky svébytnému humoru.
Z legendární pětice Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonoška obstarával tento humor především poslední z nich, i když jinak také hrdina bez bázně a hany, a jedním ze zdrojů oněch vtípků vždycky byla jeho vstávání a jeho snění.

Ve foglarovské literatuře se občas objevuje informace o básničce Měsíční noci, kterou napsal třináctiletý Slávek Foglar a která, jako jeho první dílko, byla otištěna v Národní politice roku 1920. Tato informace je uvedena v Životě v poklusu, ale v datovém přehledu, který nepsal Jaroslav Foglar. V samotném životopisu se však o básničce nezmiňuje. V Sohrově knížce „Zase zní píseň úplňku“ je v rekapitulaci napsáno, že v roce 1920: „V novinách otištěn první literární pokus – báseň“. Autorem Rekapitulace je Zdeněk Pírek.
Samotná básnička se zřejmě poprvé objevila v závěru 2. dílu publikace Jestřábe, vypravuj… vydané nakl. Šebek a Pospíšil v roce 1990. Zde je uvedeno, že tuto báseň otiskly noviny (není uvedeno které) kolem roku 1920.