Když mě bylo 19 let, maminka se znovu vdala. Můj vlastní tatínek byl sice úžasný, ona taky, ale oba byli hodně temperamentní, a tak hádky byly téměř každý den. Rozvedli se. Mamince bylo 38 let a toužila po troše klidu. Když přišla do Holešovic k Janíkům, byla láskyplně přijata celou rodinou a skutečně celý zbytek života (do roku 1994) pak strávila v klidu s hodným manželem. I já a sestra jsme k Janíkům rády přicházely a později i naše děti. Měli jsme všichni Vláďu rádi a bylo nám líto, že postupně ztratil své blízké – rodiče, sestru i manželku. Překonat těžké chvíle mu pomohla víra a skautské zázemí. Často nám vyprávěl o Sluneční zátoce, o tom, jak byl skaut několikrát zakázán a jak byl znovu vzkříšen, vyprávěl o Foglarovi a mnoho dalšího…
V posledních měsících se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a nakonec musel do nemocnice Na Františku, kde 1. května, den před svými 85. narozeninami ve spánku zesnul.
Jsem ráda, že jsem za ním odpoledne 1. máje přišla a že byl v dobré náladě, dá-li se tak mluvit o stavu, kdy už člověk moc nevládne svým tělem. Namáhalo ho i mluvení, i když se velmi snažil. A tak jsem mu povídala já. O tom, co je v rodině nového, jaký pěkný rozkvetlý strom vidím z jeho okna a jak mu zítra na narozeniny přinesu štrůdl (ten měl moc rád) a jahodový dort. Usmíval se, těšil se, a když jsem odcházela, dlouho jsme se loučili. Oči se mu však zavíraly, byl unavený. Když jsem odcházela, netušila jsem, že jsme se viděli naposled – asi půl hodiny po mém odchodu zemřel…
Jsem přesvědčená, že odtud viděl ve Strašnickém krematoriu svůj pohřeb a že se mu líbil. Přišlo tolik dobrých lidí, především skautů! I pan farář Szabó z farnosti sv. Antoníčka, kam rád chodil do kostela, měl úžasnou ,,skautskou” řeč. Nechali jsme mu hrát písničky z kazety, kterou spolu se skauty také nazpíval – Hoši od Bobří řeky zpívají. A po skončení obřadu mu venku lidé za doprovodu kytary jeho věrného kamaráda Jendy Klepáče a tuby Jana Střížovského zazpívali “My pluli dál a dál”.
Vlastně to vůbec nebyl smutný pohřeb, i když mi při zpívání slzy kapaly na hlasivky… Bylo to důstojné a hezké rozloučení s poctivým a moc hodným člověkem.
°°°°
Vyprávění o Danovi – Vladimíru Janíkovi v rámci speciálního projektu ke stému výročí českého skautingu si lze přečíst (včetně vyslechnutí krátkých zvukových záznamů Danových vzpomínek) pod názvem Nikdy nenechal Dvojku ve štychu zde:
http://www.skautskestoleti.cz/pribehy/pametnici/67-vladimir-janik-dan-1927/
O Vladimíru Janíkovi informoval Bohoušek například zde:
http://www.bohousek.cz/clanek-2007061701-vladimir-janik-dan-pokrtil-vodou-ze-sazavy-knihu-o-taborech-ve-slunecni-zatoce.html
http://www.bohousek.cz/clanek-2007092501-cigoligo-aneb-jestrabova-dvojka-ve-slunecni-zatoce.html
http://www.bohousek.cz/clanek-2009060012-setkani-ve-slunecni-zatoce-2009.html
Vladimír Janík – Dan (vpravo) na setkání ve Sluneční zátoce v roce 2007
Foto: Tomáš Hromádka (1), červen 2007; Milan Lebeda (6), květen 2012
.jpg)
