Rychlonožka v říši snů neboli Nejen vozejčkýý!

Vůbec nejdelší český komiks s klubovní tematikou Rychlé šípy (1938-1989, kompletně vydáno až roku 1998) uspěl i díky svébytnému humoru.
Z legendární pětice Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonoška obstarával tento humor především poslední z nich, i když jinak také hrdina bez bázně a hany, a jedním ze zdrojů oněch vtípků vždycky byla jeho vstávání a jeho snění. Jak se zdá, probouzení Rychlonožkovi působilo zcela největší potíže ze všech členů klubu. Snad že měl nejhlubší spánek? Kdo ví. Ale všimněme si – v této souvislosti – především vůbec posledního obrázku v příběhu č. 53 nazvaném Rychlé šípy na stopě tuláka (Mladý hlasatel 3. 2. 1940). „Slyšte – slyšte – zloději! Někdo piluje zámek!“ vztyčí se zde z lůžka v nelíčené hrůze Červenáček. „Ale lehni, ty panikáři, to jen Rychlonožka chrápe!“ uklidní ho Mirek Dušín.


Vždycky mi, připomínám, připadalo zvláštní, že Červenáček původ toho zvuku nepoznal, ačkoli Rychlonožka leží tak těsně vedle něj - a dokonce obrácen i obličejem k němu, svému nejdávnějšímu kamarádovi. Inu… Asi Rychlonožka chrápal nějak břichomluvecky, řekl bych.


Ale k rannímu vstávání. A ke snění (stojí za pozornost, že sny žádného jiného chlapce Rychlých šípů nikde zobrazeny nejsou!).


V 74. příběhu Rychlé šípy v obležení (Mladý hlasatel 29. 6. 1940) vidíme na prvním obrázku Rychlonožku zívat, a to docela důkladně. Je ráno. Na skalní terase v pískových skalách se schyluje k boji a ostatní hoši Rychlých šípů ani zdaleka tak nevyspale nevypadají. Ne, a ani nikdy jindy a později nás žádný malíř (a byli na to čtyři) pohledem na zívání kohokoli jiného z nich neobšťastní…


Na hned prvním obrázku hned následujícího pokračování Rychlé šípy v rachotu hromů (Mladý hlasatel 2. 8. 1940) se zase seznámíme se slovy písničky-budíčku, který(kterou) vytrubuje na táboře Jarka Metelka. Zní: „Vstávej, vstávej, lenochu ospalý, vstávej, vstávej, sluníčko svítí..!“


Tento text jako by se přitom opět a především vztahoval k Rychlonožkovi, i když tentokrát ho (prozatím) zaspat neuvidíme. To až…


Ano. V 96. příběhu Rychlé šípy hledají Tondu Pírka (Mladý hlasatel 18. 1. 1941) informuje na prvém obrázku Mirek Dušín kamarády: „Jsem rád, že jste dostali všichni z domova svolení k dvoudenní výpravě! Ale co dělá Rychlonožka?“ dodává otázku. „Už tu měl dávno být!“ „Uvidíte, že zase zaspal! Vytáhnu ho z postele!“ nabízí se Rychlonožkův spolubydlící z činžovního domu Červenáček. Z toho i vyplývá, že ačkoli seriál to až dosud tajil, Rychlonožka má se vstáváním častější problémy! „Člověče, vždyť jsi měl být dávno před domem na srazu!“ vyčiní mu Červenáček.


„A próóóč?“ diví se Rychlonožka. Je ještě v zeleném pyžamu se žlutými proužky. „A jak tóóó? A to už je bimbaje ráno? Počkejte na mě – jsem tam za tři minuty!“


Opravdu své slovo splní, jak konstatuje i vzorný Mirek, nicméně protože si pyžamo nechal pod svetrem a doma zapomněl lyži, je striktně poslán zpátky… „Áá – dobré jitro, vašnosti,“ směje se Jarka Metelka tomuto rozervanci. „Už se pán ráčil vydadat, že ano??“


Tak tedy začalo 96. pokračování Rychlých šípů. To 115. - nazvané Rychlé šípy na výzkumech a otištěné poprvé až v časopise Rychlé šípy z dubna 1970 - je uvedeno značně analogickým Dušínovým dotazem. Zní: „Kde zase vězí ten Rychlonožka?“ A je následováno Jarkovým konstatováním, že „asi zaspal. Jako obyčejně!“


„Pojďme mu zahrát k posteli na pochod,“ dostane najednou Jindra Hojer nápad. A tak Rychlonožku poprvé spatříme i přímo v kanafasu a Mirek Dušín ovládá kytaru, jak znovu zjišťujeme, a Jarka Metelka mandolínu. A bytem zní: „Už sluníčko z lůžka vstává, brnky, brnky, brnk! Maminka snídani dává, brnky, brnky, brnk!“ Na což rozespalec reaguje těmito vznosnými a dnes již rovněž klasickými slovy: „Á, vítám vás - - A jejda – a to mně jsou hosti – koukejme se – víte, nám totiž zaspal budík!“


Tento příběh sice vyšel až roku 1970, ale vznikl už za války. Tehdy se ho ovšem nepodařilo publikovat. Mladý hlasatel byl zastaven. I přesuňme se teď až na stránky časopisu Vpřed.


129. díl nazvaný Rychlé šípy na svatodušní výpravě se objevil 28. 5. 1946 a opět se zde na Rychlonožku ráno čeká před domem. „Takhle zmeškáme vlak!“ konstatuje Mirek na čtvrtém obrázku a vyzve Jindru, aby zasáhl. „Bez starosti, já už ho popoženu!“ slibuje Jindra. Tentokrát se však ukáže, že Rychlonožka již bdí. Nicméně, neví si rady se značným množstvím zavazadel. I včetně celé peřiny. Jeho maminka dokonce hochy žádá, aby mu ji někdo vzal. A je to celé i trochu zvláštní, protože to svědčí o jisté Rychlonožkově nepoučitelnosti. A ne? Už předválečná generace čtenářů Rychlých šípů přece už dobře pamatovala v pořadí již 18. příběh Rychlé šípy mají neklidnou noc (Mladý hlasatel 22. 4. 1939), na jehož začátku Rychlonožka rozjímá nad obdobnou spoustou věcí rozložených po stole a židli. A říká: „Kam já to všechno nacpu, to nevím – potáhnu to asi za sebou na dvoukoláku!“ Nakonec sice nevezme žádný vozík, ale plouží se během výpravy až daleko za ostatními. Právě následkem strašné-strašlivé tíže svého obřího batohu. Až musí posléze zlomeně usednout u cesty. Se slovy: „Jděte sami – já tady asi umřu!“


Což jeho nejbližší přítel z domu Červenáček komentuje již klasickou hláškou: „Ještě že jsi nevzal s sebou taky ždímačku na prádlo a piáno!“


V daleko umírněnější podobě se tento motiv pak ještě potřetí vrátí na čtvrtém obrázku 293. příběhu Rychlé šípy se vydávají na skalní říčku (časopis Rychlé šípy z dubna 1971), kde se Rychlonožkova maminka podivuje: „Prosím tě – na co si bereš s sebou šest párů ponožek a čtvery trenýrky??“ A zde už jen poznámka na okraj. Rychlonožka to mamince zdůvodní a přitom po svém parafrázuje vylíčení toho, co je čeká, jak ho předtím podal Mirek Dušín na poslední schůzce. Tak. A právě toto Rychlonožkovo parafrázování slyšeného (například ve škole), přičemž věci podává poněkud jiným způsobem… je pro něj typické. Víme to třeba už ze začátku příběhů Rychlé šípy na svatodušní výpravě či Nadílka opuštěným dětem…


Ale ke vstávání. Tyto a podobné ranní eskapády Foglara posléze dovedly až k nápadu napsat 134. příběh Rychlonožka v říši snů (2. 7. 1946). Ten - pro změnu - začíná hrdinovým večerním zíváním. Následuje i rychlošípovsky klasické chrápání vyjadřované citoslovci „chrrr – fííít, chrrr – fííít, chrrr – fíít“ a v samém závěru stránky odhalujeme, že má Rychlonožka zřejmě i sklony k náměsíčnosti.


A ne snad? Zatímco ve snu letí okolo mléčné dráhy na svém „klikoletu“, v reálu sedí na lůžku a mele mlýnkem na kávu se slovy: „Himbajs – kometa je za mnou, rychle uhnout…“ Atd.


K Rychlonožkovu snění se Foglar pak ještě třikrát vrátil. V 220. pokračování Rychlonožka ve snu vynálezcem (Vpřed 8. 6. 1948), v dílech 234 a 235 nazvaných Rychlonožkův indiánský sen a Rychlonožka u kůlu smrti (časopis Rychlé šípy ze srpna 1970) a v 287. příběhu Rychlonožka ve snu ředitelem školy (časopis Rychlé šípy, únor 1971). Vždy šlo o vyložené burlesky.


V prvním případě jsme byli svědky snu inspirovaného četbou o antigravitaci, paprscích X a letech na měsíc. Rychlonožka, který je už tou dobou v učení, se ze své vize ale ráno opět nemůže probrat, takže ho otec varuje, že mu nabije (a drží už jakési pravítko či klacek): „Za chvíli máš být v dílně!“


Není to jistě nic příjemného, takhle po ránu, ale třetí Rychlonožkův sen začíná i končí obdobně. Předtím mu otec hodlal vyházet sci-fi (a snad i knihu o Edisonovi), teď mu zase chce vyhodit „všechno i s tím tvým Oldou Šatrhandem, nebo jak se jmenuje!“ A následující Rychlonožkův sen? Nu, je spíš než knižními mayovkami inspirován jejich filmovými verzemi z šedesátých let, přičem v Old Shatterhandovi do značné míry poznáváme herce Lexe Barkera. „Jó – jó – to ono by se to tatínkovi vyhazovalo – takové bašta knížky – a prý Olda Šatrhand – cheche – jen kdyby se tady ukázal, to by tatínek viděl vazbu!“


Tak a nejinak bodrý, dobrý Rychlonožka uvažuje již v pyžamu (nyní jiné barvy) a před usnutím, zatímco procitnutí opět obstará zlý tatík. „Nejprve ho umučíme, potom ho k večeři sníme…“ veršují před probuzením Indiáni obklopující mučednický kůl s Rychlonožkou. A ten dí: „Ale to jsou frky – dyk já prosím vás musím pro mléko a brambory. Pomóóc.“ „Jakápak pomóóc – kdo ti má při těch bramborách a mléku pomáhat – co?? Já ti pomůžu – ale z postele – už ať jsi venku!!“ poručí nepříjemně ranní otec…


Tentokrát se naštěstí nemusí do díly. Asi je sobota. „Panečku – to je blaho,“ vychází později Rychlonožka z mlékárny. „Ve sklepě žádní Indiáni, v mlékárně žádný kůl smrti – tomu se přece říká žůžo!!!“


Nu, a konečně je tu i příběh Rychlonožka ve snu ředitelem školy končící opět ranním setkáním s otcem u postele, ale tentokrát… Hle, někdejší brutalita je ta tam a tatínek působí naopak velice dobrácky. Taky má ovšem proč tak působit. Rychlonožkovi se totiž zdálo o defenestraci a o tom, jak byl vyhozen žáky až ze třetího patra. Na chodník. V reálu naštěstí spadne pouze ráno z postele a otec to komentuje dosti zvesela: „No-no-ty jsi dnes nějak zčerstva vyskočil z postele!..“


Ale zpátky již od snů k čistě rannímu procitání do Rychlonožkových reálných dnů. Klasická situace zaspání se totiž znovu chystá i na začátku 198. pokračování (časopis Vpřed 6. 1. 1948) nazvaného Rychlé šípy jedou na zimní výpravu. „Opakuji tedy,“ shrnuje zde Mirek Dušín. „Sraz k pětidenní zimní výpravě je zítra v deset hodin dopoledne před nádražím! Rychlonožko, ne abys přišel zase pozdě!“


Ne, nezdá se možné, že by Rychlonožka zaspal i v deset dopoledne, ale co se nestane, nazítří vskutku nepřijíždí. „Tak ještě pět minut čekáme a půjdeme do vlaku,“ rozhodne Mirek Dušín, když tu se Rychlonožka přece dostaví. Na korbě jakéhosi parního náklaďáčku.


O zaspání tedy nešlo, tak jako k němu znovu dojde v 238. příběhu Rychlé šípy žijí Modrým životem (časopis Rychlé šípy, srpen 1970). „Tak dobrý čin bych dneska měl,“ drbe se Rychlonožka ve vlasech, „ale nemám ještě cvičení a mytí ve studené vodě – ráno jsem zaspal…“


Naštěstí se s ním, jak všichni dobře víme, pak zlomí shnilá kláda, po které šplhá „coby píďalka jablečná“, a on skončí v louži, což si uzná jako ono mytí studenou vodou, ale což je vlastně i dalším jeho probuzením do reality.


A abychom nezapomněli, je tu samozřejmě ještě Rychlonožkův sen o ševci. Ale je třeba všechno doříkávat zúplna? Není. Nechávám proto na čtenářích, aby si sami oživili, co všechno sen o ševci zavinil. A jenom kratičká nápověda na závěr: „Vozejčkýý!!!“