Když se stmívá... (povídka)

Jako malý předvánoční dárek vám Bohoušek přináší zbrusu novou dobrodružnou povídku. Společně s Danielem přijdete na stopu staré tragické události a budete svědky její dohry v současnosti...
Obrázek k povídce nakreslil Luboš Korbička.

1.

Otázka, proč v tom srubu kdosi svítil od soumraku do svítání, dráždila Daniela po celý den.
Vždy, když spal první noc v novém prostředí, jímž byla v tomto případě chata otcova známého, jeho spánek za moc nestál a byl přerušován častým buzením. A ať se probudil kdykoli, pokaždé na siluetě protějšího lesnatého svahu uviděl zářící čtvereček.
Hned při východu slunce vyšel na zápraží a kopec naproti prozkoumal dalekohledem. V místě, kde tušil světlo z uplynulé noci, objevil mezi smrky skálu a na ní malou chatu - dalo by se říci i srub. U snídaně se o tom zmínil rodičům, ale táta ho odbyl poznámkou, že tam nejspíš zapomněli při odjezdu z dovolené zhasnout. Znělo to pravděpodobně, jenže Danovi se otcova teorie přece jen nezdála. Vzal si znovu dalekohled a hned to trklo. Až nyní si uvědomil otevřené okenice a také si všiml bundy pověšené kousek dál na šňůře mezi kmeny. To nasvědčovalo, že chatu někdo obývá!Třeba to světlo je nějaký signál. Ale pro koho a co znamená? Daniel by se tam nejraději okamžitě rozeběhl a celou záhadu prozkoumal. Kdekdo by sice nad tím mávl rukou, ale to rozhodně nebyl jeho případ. Měl už zkrátka v povaze přijít každému tajemství nakloub.
    Ovšem teprve nyní - navečer - se mu na cestu ke srubu vyskytla příležitost. Nejdřív musel tátovi pomáhat s opravou auta, což se nakonec protáhlo dlouho přes oběd, a pak ho zase rodiče vytáhli na houby.
    Máma je právě krájela a Daniel oznámil, že se půjde ještě chvíli projít po okolí. Souhlasila a tak nadšeně vyběhl z chaty.
    „Dlouho se nepotuluj, už se stmívá!“ zaslechl její volání...

2.

Je mi je jedenáct, ale občas se mnou mluví jako s pětiletým, zlobil se Dan. Jasně, do hodiny bude tma - a co má být?!
    Pěšinkou mezi stromy se dostal k první skalce, jimiž byl kopec se srubem poset. Poznal, že svah je mnohem strmější, než se zdálo. A les je tu víc divočejší - doslova prales! Ten, kdo si tam nahoře postavil své hnízdo, musí mít vskutku romantickou duši!
    Vzhůru vedla jediná stezka a Daniel proto předpokládal, že ho dovede ke srubu. Místy ji křižovaly padlé stromy a tu a tam musel zdolávat další skalky - to bylo něco pro jeho dobrodružnou povahu! Síly mu dodávalo vědomí, že možná již za pár minut bude vědět odpověď na svou otázku.
    Nahoře mezi stromy se ukázaly obrysy dřevěného domku. Dál cesta pokračovala po kamenných schůdcích vytesaných ve skále. S očekáváním je vyběhl a stanul na plošině před srubem, kde se mu za vzrostlými smrky rýsovala chatová osada v údolí.
    Zdálo se, že uvnitř zrovna nikdo není. Na Daniela to zde vůbec náhle působilo opuštěným dojmem. Okenice byly sice nadále otevřené, i ta bunda tam vzadu visela, ale jak si má vyložit dávno zarostlé ohniště opodál?
    Povzdychl si: Táta měl zřejmě pravdu. Okenice asi nechali otevřené schválně a bundu zde zapomněli. Rozhodl se alespoň chatu ještě obejít. U zadní zdi se odvážil přistoupit k oknu. Naskytl se mu pohled do prázdného, spoře vybaveného pokoje. Poodstoupil a pohlédl k okénku v podkroví. Cosi se v něm právě mihlo! Nebo kdosi? Za okénkem se již nic nehýbalo a Danielovi připadalo, že se mu to třeba jen zdálo... Došel zpátky před srub a sotva pohlédl na vchod, ustrnul. Ve dveřích stál asi pětadvacetiletý mladík.
    „Moc návštěv sem ke mně nahoru nechodí,“ promluvil, sotva Daniela uviděl..
    „Přilákaly mě sem ty skály...“ zakoktal odpověď.
    „Nedivím se, je to tu pěkně divoké, viď? Jinak já jsem Petr.“
    „Já Daniel. Divoké to tady určitě je, ale pro chatu docela neobvyklé, ne?“
    „To bych řekl,“ přisvědčil obyvatel srubu. „Postavil ji můj táta. Všichni si stavěli své víkendové domečky v údolí, ale on si ho musel postavit tady na skále. Navíc zkusil postavit něco na způsob srubu... Pak si sem přived mámu a nastalo několik úprav. Dotáhl sem kvůli ní dokonce i generátor, protože bez elektřiny by tu asi nevydržela.“ Petrova tvář se zkřivila do úsměvu.
    Zmínka o elektřině Danielovi připomněla důvod jeho návštěvy. Ale takový dotaz se ještě položit neodvážil.
    „Takže sem jezdíte už od dětství?“ nadhodil raději nevinnou otázku, aby muže povzbudil k dalšímu vyprávění. Ten se taky opět rozpovídal:
    „Ne tak úplně... Až do mých čtrnácti jsem tu s našima trávil každé prázdniny, ale pak jsme chatu prodali. Já ji teď znova koupil, když jsem zjistil, že je zase na prodej. Být celé dny ve městě v malým panelákovým bytě mi začalo lézt na nervy - tohle je moje první dovolená po několika letech. Potřeboval jsem si už dlouho odpočinout a navíc v tom stísněným prostoru bych se asi brzy zbláznil.... “ Odmlčel se a zadíval kamsi do dáli - jakoby Daniela najednou vůbec nevnímal. Ten se odvážil naznačit, proč přišel:
    „Víte, mě sem vlastně přilákalo to světlo...“
    „Světlo?!“
    „Nemohl jsem usnout, a tak vím, že se tu celou noc svítilo. Asi jste zapomněl zhasnout....“ Bylo vidět, že tohle téma není muži moc příjemné. Neměl jsem o tom mluvit, zřejmě se ho to nějak dotklo, vyčítal si teď Daniel. Nastala chvíle trapného ticha.
    „Jó, to víš...“ přerušil ji konečně mladík „Přivezl jsem si sem nějaké papíry z práce a dělal na nich dlouho do noci. Nakonec jsem při tom usnul...“ Tohle vysvětlení znělo docela uspokojivě. „A vypadá to, že na tom budu muset dělat i dneska...“
    Daniel vycítil, že již spíše zdržuje a proto se spěšně rozloučil:
    „Nebudu vás dál zdržovat, když máte tolik práce. Stejně musím jít... Nashledanou.. “
    „Rád jsem si s tebou popovídal... Dobrou noc!“
    Tajemství záhadného světla bylo zdánlivě odhaleno. Jenže to by nebyl Daniel, aby se mu opět něco nelíbilo. V duchu si znovu přehrál rozhovor s mladíkem ze srubu: ten nejdřív tvrdil, že je zde na dovolené a chce si odpočinout, což vzápětí popřel tvrzením o celonočním papírování... Navíc kdyby to byla pravda, řekl by to hned a ne po chvíli přemýšlení! Třeba se jen bojí tmy? Jakkoli to zní směšně, jedna z možných příčin to byla...
    Na nebi již byly hvězdy, když Dan přišel zpátky k chatě. Pohlédl ke kopci se srubem, kde opět zářil žlutý čtvereček...

3.

Petr Vincenc ulehl a zahleděl se do odrazu lustru v okně. Po chvíli se obrátil na bok a zkoušel usnout, ovšem bylo mu jasné, že spánek hned tak nepřijde...
    Z přízemí k němu doléhalo hučení generátoru. Nehleděl na to, že svícením přes celou noc vyplýtvá spoustu nafty. On musel svítit! To kvůli těm podivným zvukům kolem srubu, které zaslechl již druhé noci. Jakýsi hlomoz a snad možná i kroky... Ozvaly se i včera a Petr proto předpokládal, že je uslyší i dnes. Proto svítil!
    Tušil, kdo ty zvuky způsobuje. Zprvu si to vůbec nepřipouštěl, ale jak o tom pořád přemýšlel, tím víc věřil v to, že k němu přichází Čolek - jeho kamarád, který před deseti lety zahynul tragickou smrtí.... Ačkoliv sem Petr vlastně přijel proto, aby se s jeho ztrátou alespoň částečně vyrovnal, představa setkání s Čolkem jako s přízrakem pro něj byla otřesná. Bál se a doufal, že světlo ducha odradí....
    Jediným dnešním Petrovým rozptýlením byla Danielova návštěva. Hodně mu připomínal Čolka a to nejen vzhledově! Čolek byl také tak zvědavý a snažil se odhalit každé tajemství. Ale přece klučinovi z dneška nemůžu říct, jak se věci opravdu mají, přesvědčoval se Petr, ani v nejmenším se mu nemůžu svěřit, že svítím ze strachu před dávno mrtvým člověkem! Smál by se mi a měl mě za blázna...
    Zezdola se ozvalo bouchání na dveře: Buch, buch! Petr Vincenc zbledl - Čolek je opět zde! A znovu: Buch! Buch! Buch!
    „Čolku!“ zařval Petr, sám nevěděl proč. Náhle ho cosi popadlo - shodil ze sebe peřinu, doběhl k oknu a s razancí ho otevřel.
    „Čolku!“ zopakoval do tmy.
    Dole u vchodu nikdo nebyl. Strach z Petra najednou spadl a on se rozhodl - teď nebo nikdy! Vrhl se ze schodů a běžel až ven na skalní plošinu. Nikde nikdo. Možná snad... Tam vzadu u smrku jakoby se kdosi krčil!
    „Čolku? Jsi to ty?“ Petr vykročil k neznámé postavě. Ačkoliv nejasně rozeznával jen siluetu, cítil se, jakoby se mu dívala přímo do očí. Po pár vteřinách zmizela mezi stromy.
    „Neutíkej! Mě je to všechno strašně líto! Dal bych nevím co za to, kdybych mohl vrátit čas! Čolku!!!“ křičel Petr zoufale...
    Bylo mu nanic - když už se odvážil s Čolkem setkat, on před ním utekl. Takovou odvahu již v sobě asi nenajde. Vrátil se do chaty a hodil sebou na postel. Přitom samozřejmě nechal rozsvícené světlo...

4.

Do údolí přicházel soumrak. Daniel seděl na zápraží chaty a otráveně pozoroval dění v osadě. Nudil se. Jak by také ne, když již třetí den tráví s rodiči a v chatách okolo nebydlí žádný jeho vrstevník, s kterým by se mohl skamarádit. Byla tu sice parta asi sedmnáctiletých kluků a holek, ale ti měli už úplně jiné zájmy...
    Dnes odpoledne zase máma rozhodla, že půjdou na houby. Nejradši by v lese trávila celý den, ušklíbl se. Táta se tentokrát šikovně ulil - vyšel sice s nimi, ale hned na kraji lesa nečekaně potkal svého známého - právě toho, který jim zapůjčil tuto chatu. Táta mu navrhl, ať spolu zajdou někam na pivo. Známý se nejdřív sice ošíval, prý je tu pracovně a má pro realitní kancelář, ve které pracuje, obhlédnout ve vesnici nějaký dům. Jenže táta dovede každého ukecat a posedět si s někým v hospodě ho lákalo mnohem víc než toulání po lese...
    Daniel pohlédl k protějšímu svahu - rozsvítí záhadný obyvatel srubu i dnes? S největší pravděpodobností ano. Proč to dělá, vrtalo pořád Danovi hlavou...
    Musím tomu přijít na kloub! rozhodl se pevně. Zkusím s ním znovu zavést rozhovor a třeba prozradí něco víc...
    „Půjdu se ještě zase na chvíli projít!“ zavolal do okna, odkud se vzápětí ozvala maminčina odpověď:
    „Dobře, ale dlouho...“
    „Já vím, nemám se dlouho potulovat, protože se brzy stmívá!“ přerušil hned její odpověď a nazlobeně dodal:. „Není mi přece pět!“
    Vyběhl a za chvíli se znovu drápal do skalnatého svahu. Podivínského Petra tentokrát potkal venku před srubem - seděl na dřevěné lavičce a usrkával z hrnku.
    „Vítám tě! Na tomhle místě se ti asi hodně líbí, že?“ přivítal vřele Daniela.
    „Dobrý den, líbí! V osadě je nuda a tak jsem si zase vyšel sem na skálu...“
    „To dole nemáš žádného kamaráda?“ nasadil muž tázavý pohled.
    „Tam jsou akorát starší kluci a holky a ti mě mezi sebe nevezmou. Navíc skoro každý večer vyrážejí do hospody...“
    „Když jsem tu jako kluk trávil prázdniny, tak jsem tu kamaráda měl. Jmenoval se Roman Prokůpek, ale měl přezdívku Čolek. Jeho rodina sem také jezdila na chatu - měli ji dole v údolí. Ikdyž jsme se vídali jen v létě, stal se mým nejlepším kamarádem - podle filmu o Vinnetouovi jsme se dokonce stali pokrevními bratry. Místo říznutí do ruky jsme se ale jen píchli jehlou do prstu,“ usmál se mladík.
    „Takovýho kámoše vám docela závidím!“ projevil Daniel uznání.
    „Víš, on Čolek už nežije... Spadl ze skály, na místě byl mrtvý...“
    Dan byl zaskočen.
    „To je mi líto,“ řekl tiše.
    „Víš, že jsi mu trochu podobný?“ podíval se mu Petr do očí. Pak se nadechl a sám od sebe začal dlouze vyprávět:
    „Vždycky jsem se na prázdniny strašně těšil a loučení s Čolkem na jejich konci bylo moc smutné. Ta představa, že se uvidíme zase až za deset měsíců... Nakonec naše kamarádství skončilo v jedné vteřině...
    Naši tehdy odjeli něco vyřídit do města a tak jsme s Čolkem trávili odpoledne u nás ve srubu - on mi vždycky záviděl, že bydlíme tady na skále. Hráli jsme karty a navečer si udělali oheň. A pak to přišlo: jen tak z legrace jsme se začali pošťuchovat. Když už to trvala docela dlouho, chtěl jsem přestat, ale Čolek mě pořád pokoušel. Byl jsem tak čím dál víc naštvaný a tak... Zkrátka začali jsme se nakonec prát opravdu a v té rvačce se postupně posunuli až na kraj skály... Sám už nevím, jak to přesně bylo. Nějak jsem se po Čolkovi ohnal a prudce do něj strčil. On se zakymácel a udělal pár kroků dozadu... Ozval se zoufalý výkřik a Čolek zmizel pod skálou. Hned jsem se tam rozeběhl, ale všechno již bylo marné. Vzal jsem ho do náruče a když pak přiběhli lidé z osady, nechtěl jsem ho pustit... Hrozně jsem brečel a choval se strašně hystericky...
    Policejní vyšetřování bylo strašně psychicky vyčerpávající - nakonec byl případ uzavřen jako nešťastná náhoda. Ale přesto mě někteří lidé vinili z toho, že jsem Čolka zabil schválně. Nedovedeš si představit jak hrozně to na mě působilo! Vždyť já se s jeho smrtí nesrovnal dodnes a nesrovnám se s ní do konce života! To se ani nedá vyjádřit, jak moc mě to mrzí! Já... Je to strašný s tím žít a ...“ Petr byl u konce s dechem. Původně tento příběh Danielovi nechtěl říct a věděl, že následně toho možná bude litovat. Ale když on mu Čolka tolik připomínal...
    Dan mlčel - to bylo v tento okamžik asi nejlepší a stejně nevěděl jak reagovat. Mladík pokračoval ve vyprávění:
    „Od Čolkovi smrti jsme sem přestali jezdit a srub táta po čase prodal. Já ho teď zase koupil - jak už jsem ti říkal. Myslel jsem, že když se na tohle místo vrátím, podaří se mi s Čolkovou smrtí aspoň trochu vyrovnat...
    Hned první noci jsem zaslechl podivné zvuky - jako by se kdosi dobýval dovnitř. Byl to Čolek, vím to! Včera jsem ho dokonce viděl! Možná, že až si s ním promluvím, tak mi odpustí - nesčetněkrát jsem ho už v duchu za odpuštění prosil... Vrací se ke mně, ale já se setkání s ním bojím a snažím se ho odvrátit - proto celou noc svítím. Vím, že světlo ho asi sotva odradí, ale ve tmě mám prostě strach...“
    Daniel se právě dozvěděl odpověď na svou otázku, ale šťastný kvůli tomu nebyl. Poznal, že má před sebou psychicky nemocného člověka, kterého zlomila tragická událost. Je to chudák, který se ze smrti nejlepšího kamaráda pomátl... Petr mu všechno sice vyzradil sám, ale přesto se Daniel styděl, že se ho včera ptal na příčinu svícení a dnes se sem kvůli tomu znovu vypravil. Asi bych měl už jít pryč, ale jen tak odejít mu v této situaci nepřišlo moc slušné.
    „Neměl bys jít? Je skoro tma,“ ulehčil mu to Petr.
    „Ano.. Nashledanou,“ omezil se raději na dvě slova.
    „Přijď zítra zase! Jsem tu pořád sám a nudím se stejně jako ty...“ pousmál se mladík.
    „Přijdu,“ přikývl Daniel, ačkoliv věděl, že na tohle místo se mu již moc chtít nebude...

5.

Přicházející noci se Petr Vincenc obzvlášť obával. Přijde Čolek i dnes? Proč včera utekl? Zřejmě se společného setkání také bojí. Ale můžou mít duchové vůbec strach? Směšná otázka...
    Možná bych dnes mohl výjimečně zhasnout, napadlo Petra. Vyskočil z postele a položil prsty na vypínač. Chvilku váhal, ale nakonec odhodlaně stiskl. Černota kolem v něm ovšem vyvolala pocit strachu a tak opět rozsvítil.
    Dnes mi Čolek nesmí utéci - musím si s ním promluvit! přesvědčoval se. Čolkovu návštěvu vlastně očekával - ačkoliv si vůbec nebyl jistý, zda opět sebere odvahu se s ním setkat.
    Ještě asi dvě hodiny se převaloval v posteli, než konečně usnul. Po dalších dvou hodinách ho probudila hlasitá rána v přízemí. Čolek! A je uvnitř! Petr se bázlivě zvedl a šouravým krokem se vydal dolů. Chodička byla prázdná, ale dveře ven byly otevřené.
    „Čolku?“ zavolal.
    Bez odezvy. Pocítil smradlavý pach. Nafta! Nahlédl do místnosti s generátorem - oba dva kanystry byly pryč.
    „Vincenci!“ ozval se zvenčí skřehotavý hlas, který Čolkovi rozhodně nepatřil - přesto byl Petrovi povědomí. Zamířil ven, ale vchod mu zastoupil neznámý člověk.
    „Tahle noc bude tvojí poslední, Vincenci!“ zafuněl na něj a z jeho dechu byl cítit alkohol. Petr ten hlas konečně poznal. Patřil Čolkovu otci...

6.

Otec Romana Prokůpka nikdy neuvěřil, že Petr Vincenc shodil jeho syna ze skály nešťastnou náhodou. Viděl v tom jasný úmysl a všemi silami se o tom snažil přesvědčit i vyšetřovatele. Nedovedl si představit, aby za smrt jeho syna nebyl nikdo potrestán...
    Všechny v osadě i v přiléhající vesnici poštval proti Vincencovým, a ti se následně báli kamkoliv vyjít, aby o sobě nezaslechli něco urážlivého a hanlivého. Příští rok už do chaty na skále raději nepřijeli a později ji prodali....
    To ale Čolkovu otci nestačilo. Proti Vincencovým poštval i obyvatele městečka, ve kterém bydleli. Stačilo tam párkrát zajet a v místní hospodě utrousit pár drbů... Vincencovi se odstěhovali i odtud - do činžovního bytu ve velkoměstě. Přitom si dali velký pozor, aby se Romanův otec nedozvěděl, kde bude jejich nový domov...
    Léta ubíhala a zdánlivě se nic nedělo. Petr se však Čolkovou smrtí stále trápil. Brzy se odstěhoval od rodičů - do paneláku na druhém konci města.< r />    Smrtí Romana se samozřejmě trápili i jeho rodiče a Čolkův otec měl Petra stále za vraha. Jeho přesvědčení v to však léty nepolevovalo - naopak! Před pár týdny se stalo něco, co v něm vyvolalo myšlenky na další pomstu: v realitní kancelář, kde pracuje, se dozvěděl, že srub Vincencových je opět na prodej. A co víc - kupuje ho zpět Petr! Ihned do napadlo, že to je skvělá příležitost pro pomstu, kterou chtěl provést už dlouho, ale nevěděl, kde mladý Vincenc bydlí. Tahle pomsta měla být tou poslední...
    Za láhev rumu přemluvil starého Bártu ve vesnici u osady, aby dal vědět, až se do chaty na skále někdo nastěhuje. Bárta byl alkoholik a proto Romanův otec mohl tuto domluvou s ním později snadno popřít... Jakmile Bárta zavolal, dojížděl Prokůpek každý den k osadě a začal Vincencovu chatu v noci obcházet. Mohl se sice ubytovat ve své chatě, ale kvůli případnému alibi ji půjčil jednomu známému...
    Sám nevěděl, jak přesně se pomstí, ale ve skrytu duše věděl, že nic menšího než Vincencova smrt ho neuspokojí... K takovému činu ale stále nemohl najít odvahu. Minulý večer před Vincencem dokonce utekl....
    Dnes přijel k osadě hned po poledni a šel se ještě projít do lesa. A jako naschvál musel potkat známého, kterému půjčil chatu. Ten mu naštěstí uvěřil, že je zde pracovně. Zašli spolu do hospody, kde ale Prokůpek setrval dlouho do noci. Posilněn alkoholem se vydal k Vincencovu srubu. Přitom ho napadl prostý plán: vloupá se dovnitř, rozlije kanystry s naftou a srub zapálí...

7.

Čolkův otec se podíval vyčítavě Petrovi očí. „Chtěl jsem to udělat už včera, ale jako srab jsem utekl... Dnes se to nestane, tím si buď jistej!“
    „Ale já ho přece nechtěl z té skály shodit. Byla to nešťastná náhoda - vždyť víte, že jsme byli nejlepšími kamarády!“
    „To jsi dobrý kamarád, když jsi ho zabil! Zabil jsi mýho syna a teď zabiju já tebe! Příliš dlouho jsem to v sobě potlačoval!“
    „To přece nemůžete... Chcete snad kvůli mně sedět ve vězení?“
    Prokůpek se zasmál:
    „Nikdo mě podezírat nebude. Naší chatu jsem půjčil známému a navíc jsem si zařídil dobré alibi, teď jsem vlastně spoustu kilometrů odtud... Ale proč se tu vůbec s tebou vykecávám... Sbohem, Vincenci!“ Odkráčel ven a zabouchl dveře.
    Petr ho chtěl následovat, ale vchod byl něčím zatarasen... Marně lomcoval klikou a jeho zoufalost narůstala. Prokůpek mezitím venku zapálil kousek papíru a hodil ho na zem...
    „Tohle máš za Romana!“
    Chata se počala oblékat do rudého závoje a Čolkův otec to nadšeně pozoroval. Tam vevnitř je vrah jeho syna...
    Oheň donutil Petra poodstoupit od dveří a žár ho postupně dotlačil až na konec chodbičky. Představu, že by tu měl uhořet si nepřipouštěl... V pudu sebezáchovy se rozeběhl vstříc vchodu - vstříc ohni... Podařilo se mu rozrazit dveře. Byl sice ven z ohnivého pekla, ale najednou hořel on sám... Mrskl sebou na zem a válením se snažil uhasit. Po chvíli se mu to konečně podařilo, rozsáhlé popáleniny mu však působily značnou bolest...
    „Nepočítal jsem, že se odtud dostaneš. Ale pomsta tě stejně nemine!“ přistoupil k němu Romanův otec.
    „Pane Prokůpek, já to přece nechtěl...“ vzlykal Petr bolestně.
    „Zabil jsi mýho jedinýho syna a to se neodpouští!“ Hmátl do kapsy a z ní vytáhl nůž....
    „To ne!“ zakřičel Petr zoufale. Sebral v sobě poslední síly a odhodlal se k nečekanému činu - s výkřikem se zvedl a skočil na zaskočeného Prokůpka, který nestačil nijak reagovat. Petr ho chytl za krk a dotlačil až na kraj skalní plošiny.
    „Shodím tě dolů, rozumíš?! Dolů! Teprve pak budu vrah!“
    Prokůpek mu ale náhle podrazil nohy a chytl Vincence za krk on.
    „Tak kdo koho shodí, co?“ Nemilosrdně Petra strčil. Ten však v poslední chvíli stačil Čolkova otce chytnout za límec. Do strmé hlubiny spadli oba dva...

8.

Svítalo.
    Daniel se probudil. Kopec za oknem byl ozářen paprsky vycházejícího slunce. Dnes ale ta scenérie vypadala jinak než v předešlé dny... Z místa, kde stál srub, stoupal kouř. Proč by ale Petr hned po ránu dělal oheň?!
    Dan hmátl po dalekohledu a běžel před chatu. Netrpělivostí se mu třásli ruce a tak srub nemohl hned najít. Pak konečně narazil na skálu a jel nahoru. Místo srubu se mu naskytl pohled na spáleniště...
    Bezmyšlenkovitě dalekohled zahodil a uháněl tam. Zběsilým tempem vyběhl do prudkého svahu. Před schůdky ve skále se zastavil a vydechoval - příliš se unavil. Chtěl se znovu rozběhnout, když v tom ucítil pevný stisk na noze. Leknutím sebou cukl a vyděšeně se otočil. Z naskytnutého pohledu se mu udělalo špatně...
    Jeho nohu křečovitě svíral popálený Petr, který před ním ležel na zemi. Tak popálený, že byl skoro k nepoznání. Obličej měl opuchlý a znetvořený. Navíc se za ním zpoza skály táhla dlouhá krvavá skvrna. Bylo vidět, že chce něco říci, ale zmohl se na pouhé otvírání úst...
    „Počkejte chvíli, hned doběhnu pro pomoc!“ vzpamatoval se šokovaný Daniel.
    Za dvacet minut již Petra nakládali do sanitky.
    „Musíš mě ve špitále navštívit, Danieli!“ sípal.
    Ten kývl a obrátil se starostlivě doktora:
    „Bude v pořádku?“
    „Utrpěl těžké popáleniny a taky si pořádně narazil páteř, hochu. Věřím, že to přežije, ale následky mohou být doživotní....“ Lékař skočil do vozu a zabouchl za sebou. Siréna začala houkat a sanitka zmizela v oblaku prachu.
    Dan se otočil ke kopci. Kolem kmenů stromů byla obmotána pruhovaná páska a prostor hlídali čtyři policisté. Čekalo se na příjezd kriminálky. Tam dole pod skálou se totiž ještě nacházelo mrtvé tělo Čolkova otce...

9.

Za pár dní Daniel skutečně Petra navštívil. Zprvu se toho setkání obával, ale Petrovo vřelé přijetí ho uklidnilo. Ten Danovi nejdříve podrobně popsal průběh oné nešťastné noci a znovu zmínil to, jak moc mu Čolka připomíná...
    „Taky mi doktor říkal, že ty popáleniny v obličeji nejsou nakonec tak hrozné,“ uklidňoval Dana. “Prý se zahojí a nebudou skoro vůbec vidět. Ale můžu být rád, že jsem vůbec naživu - nejdřív se spálit a pak ještě spadnout ze skály.... Byl tu i nějaký vyšetřovatel a vyslechl mě. Říkal, že si prozkoumal i složku o té nešťastné Čolkově smrti a pravděpodobně proti mně nevznese žádné obvinění. Snad už budu mít konečně pokoj... Až teď někdy v noci uslyším neznámé zvuky, můžu si být jist, že to není nikdo jiný než Čolek...“